Kamera:
Miroslav SoučekHudba:
Petr MalásekHrajú:
Miroslav Táborský (rozprávač), Pavel Rímský (rozprávač), Viktor Preiss (rozprávač), Zlata Adamovská (rozprávač), Jiří Suchý, Zdeněk Svěrák (viac)Obsahy(1)
Po štyroch desaťročiach od smrti jednej z najväčších legiend českého divadla Jana Wericha vznikol jeho prvý veľký filmový dokumentárny portrét. Dokument prináša strhujúci životný príbeh tejto hereckej legendy. Slobodná myseľ v neslobodnej spoločnosti prinášalo Werichovi mnoho úskalia a táto myšlienka prechádza celým filmom. Rovnako ako snaha tvorcov priblížiť fenomén inteligentného humoru, ktorý je Werichovmu vyjadrovaniu pripisovaný. (Continental film)
(viac)Videá (15)
Recenzie (74)
Čech je největší čechožrout. Čím starší je tělo mé, tím více je moje srdce napojeno na duši pana Wericha. Toto povídání o smutných osudech a událostech velkolepého, vzdělaného člověka, který humorem reflektoval a referoval o době a životech v té danosti, zanechalo ve mě mnoho pocitů, nejen obdiv k jeho osobnosti, ale též jakousi pachuť ze skutečnosti, že jeho slova jaksi zůstávají pozapomenuta, nevyslechnuta. Můžu jen doufat, já, ten věčný pesimista, že třeba následující generace pochopí myšlenky velikána československého umění, že pochopí, co myslel tím svým mějte se tu dobře. ()
Poctivý a dobře zpracovaný dokument, zvlášť pěkný jsou vstupy pana Svěráka. Osud Jana Wericha není nijak radostný, ba naopak, v závěru a popisu života ve stáří už vyzní hlavně smutek ze zlých okolností; ubitý talent a nenaplněný potenciál "národního umělce". O důvod víc vážit si svobody projevu a nedát znovu dopustit takových obětí. Kolem vily na Kampě procházím denodenně s cizinci, myslím, že začlením i zmínku o něm. "Satira je tím silnější, čím blíž je k tomu drátu nabitýmu elektřinou. K tomu, co se nesmí." ()
Vcelku tradičně natočený dokument (vzpomínky ještě žijících přátel či rodinných příslušníků, fotky, videa) o veselém velikánu československého filmu, který bohužel žil v tak blbém období dějin, že nemohl tvořit naplno (nacisti, druhá světová válka, komunistický převrat v roce 1948, normalizace po roce 1968). Werich si dobu opravdu "vychytal", měl hroznou smůlu, ani v té Americe mu to nevyšlo. Dokonce ani v té bondovce si prý kvůli dobrým očím Blofelda nezahrál (aspoň jsem tu viděl jeho fotku s bílým kocourem při castingové zkoušce, tu jsem dříve nikde nezahlédl). Dokument silný, ale svým způsobem smutný. ()
Ze začátku silná skepse. Film totiž začíná skoro až po takové chaotické lince, která je od konce, ale zase ne od úplného konce. Poté to jsou hodně zvláštní způsoby vyprávění. Jako třeba to, že do filmu vypravěčsky promluví Preiss, pak teda někdo jiný, pak Táborský konstantně a podobně. Určité rozzaření rolí člověk pochopí, ale proč se tam nelogicky střídají jako na horské dráze. Obecně šlo dát více síly do vysvětlivek. Mnoho lidí ví, kdo je Pavel Taussig a hlavně Zdeněk Svěrák, ale je to mluva z pozice nějakých pseudo-autorit, kterým musíme věřit, protože tvůrci říkají. Zasvěceným to dává smysl. Ale takhle člověk, tam může dát jakéhokoliv joudu a doufat, že nikdo neumí googlit. Ale to jsou vlastně i přes svou délku slabá negativa. Film si mě nakonec získal. Nakonec šlo o velmi plynulé vyprávění, během kterého postavy vstupují do příběhu, kdy je jich potřeba a zase odcházejí. Což v případě Voskovce, kterého dlouho nevidíme i asi zbytečně, je docela škoda. Pokud ale máme nahlédnout do geniality Jana Wericha a jeho života, tak jsme dostali přesně to, co bylo potřeba. Konečně v rámci životů slavných a hlavně nepřekonaných jsme se dostali i k němu, což cením nejen z pozice fanouška. ()
Vynikající průřez kariérou a životem Jana Wericha, mého oblíbence. Každou vteřinu tohoto dokumentu jsem hltal a byť pro mne mnoho řečeného nebylo novum, užil jsem si jej na maximum. Zajímavé byly i vzpomínky Z. Svěráka, J. Suchého či Jiřiny Bohdalové, případně Werichovy vnučky. Čtení z korespondence podtrhlo dobře odvedenou práci tvůrců. A souhlasím, že při záběru na herecké persony během podpisové akce Anticharty, byly oči Ladislava Peška hodně výmluvné. V současné situaci ohledně covidu, kultury, oteplování, atd. se hodí na závěr tohoto komentáře přidat obligátní otázku pana Škutiny: "Tak co tomu říkáte, pane Werichu?", leč odpovědi se už nedočkáme. ()
Galéria (8)
Zaujímavosti (2)
- „Nevyhnuli jsme se ani otázce celoživotního přátelství s Jiřím Voskovcem, které bylo narušeno realizací filmu Císařův pekař (1951) a Pekařův císař (1951), kdy se Jan Werich bez souhlasu Voskovce vrátil k tématu Golema, jež spolu zpracovávali už před válkou. Premiéry Císařova pekaře v New Yorku se Voskovec nezúčastnil, ačkoli v NYC žil a vnímal to jako zradu. Pak ale přátelství obnovili a pravidelně si psali dlouhé dopisy. Úryvky z některých dopisů ve filmu citujeme,“ uvedl spoluautor a spolurežisér filmu Martin Slunečko. (SONY_)
Reklama