Invázia barbarov

Aby bylo možné tento film dobře pochopit, myslím, že by bylo třeba dobře znát tvorbu režiséra Denyse Arcanda, o které víme většinou jen tolik (sebe bohužel nevyjímám), že natočil Ježíše z Montreálu a nově získal oskara právě za Invazi barbarů. Někteří jsme také slyšeli, že tento snímek má nějak navazovat na jeho předchozí film Úpadek amerického impéria. I tak málo nám o tomto režisérovi přece jen něco vypovídá. Zdá se, že se setkáváme s autorem, který se skrze příběh několika jednotlivců nepříliš okatě snaží sdělit cosi zásadního a všeplatného. Dnes, kdy se točí filmy buď nejlépe o ničem nebo pro intelektuály o okrajových jevech (národní minority, homosexuálové), je tato snaha trochu ojedinělá a možná i nepochopená. - Následující text obsahuje mou vlastní interpretaci filmu a nikoli závazný výklad. Věřím, že jsem se od jeho skutečných intencí příliš nevzdálila: Máme tu příběh o umírání. Při jeho sledování nás snadno napadne, proč se vlastně tento film jmenuje „Invaze barbarů“. Abychom to pochopili nemůžeme se spokojit jen s tím, co se ve filmu přímo děje, ale přisoudit alespoň nějakou váhu jeho, jak jsem si zde všimla několikrát zatracovaným dialogům. Klíč k názvu nám je alespoň dvakrát poskytnut ( Mám podezření, že právě nepatrná parafráze útoku na americká dvojčata tolik zaujala oskarovou akademii.). Cizinci vpadají do euro-americké kultury. Začíná vpád barbarů. Nenásleduje ovšem pochopitelně žádný xenofobní dokument. Na film až přespříliš inteligentní, názorově extrémně nevyhraněné Arcandovy postavy se zamýšlejí nad světem, hodnotí svůj život. Generace souputníků hlavní postavy patří k trochu exklusivnímu prostředí – intelektuálů, kteří se dívají na svět v souvislostech. Nejsou tak prostí, aby jej hodnotili , aby nad ním plakali nebo jásali. Vidí jeho víceznačnost. Sledují ovšem, že ten „jejich“ svět mizí. Motiv umírání se tak nevztahuje jen na Rémyho, ale na celou kulturu jeho generace. Jejich sebedefinici nacházíme ve všech dialozích, které mezi sebou Remyho přátelé vedou, nejvíce snad v rozhovoru: „Byli jsme komunisty, existencionalisty, maoisty.“ Generace našich, tedy ještě mých, rodičů byla vystavena mnoha ideologiím, na západ od nás si jimi všemi mohla skutečně projít, pokud si na to jako tyto postavy z trochu avantgardního prostředí našla chuť a čas. Remyho přátelé na svou minulost vzpomínají stejně tak z melancholií jako z vystřízlivěním. Vyznačují se možná trochu ztrácenou schopností ironicky a přesto citlivě komentovat svůj život a celý svět. Humor je jim prostředkem, jak život pojímat a jak se s ním vyrovnávat. Podobnost s „Kameňákem“ je pak opravdu jen velmi povrchní. Tohle není zfilmování anakdot. Tohle je náhled do prostředí a podhoubí, z něhož anekdoty vyrůstají. Motiv zániku se vztahuje tedy i na Remyho přátele, v jakémsi letmém náznaku však rovněž k celé naší civilizaci. Postavy se ptají, zda se nenacházíme v éře nového úpadku římské říše? Ve všech těchto motivech, stejně jako dialozích se projevuje Arcandovo historické vzdělání. (Nevylučuji, že se mi tento snímek líbil právě proto, že studuji historii.) V tomto filmu vidím polodokument, či spíše osobní výpověď o době, v které žijeme. Spatřuji ho i v tom, jak postavy užívají prostředků nejmodernější komunikace, nakonec i v „moderním“ způsobu smrti, který si Remy zvolí. (Postavení avantgardního hrdiny, ale především peníze jeho syna mu to umožňují – zřejmě motiv politické satiry?). Okouzlující, ikdyž mnohdy velmi sobecký Remy umírá. Jeho vyrovnaný konec mu můžeme jen závidět. Můžeme se také ptát, zda rovněž konec naší imponující, ikdyž mnohdy sobecké civilizace, bude stejně lehký a uhlazený? (10.04.2004) (menej) (viac)