Muž, který se směje

Je to zážitek. A mohou za něj tři lidé: Conrad Veidt, nejlepší evropský herec němé éry, jehož Gwynplaine působí komicky, tragicky a hrůzně zároveň, přičemž všechny tři polohy jsou opravdu chtěné (a nemylte se, to není zdaleka samozřejmost ani v dnešní době!), krásná Mary Philbinová a živočišná ruská tygřice Olga Baclanovová. I když jsem moc nechápal, jak se taková bonvivánka a milovnice života mohla zakoukat do znetvořeného Gwynplaina, držel jsem jí (i jemu, solidarita je solidarita) palce, aby ho do postele dostala. Ale to by se nesmělo jednat o moralistické doby před pětaosmdesáti lety. Jen je škoda, že ve snaze věrně postihnout děj knihy zůstala spousta scén vlastně nedořečená: jak kdo reagoval poté, co se děj divoce přenesl jinam? To jsem se nedozvěděl ani v případě, že šlo o královnu Annu. A to je chyba. (24.06.2013)

Ja mam proste pre tieto starinky slabost, Paul Leni ako reziser natocil Man who Laughs roku 1928 - a o rok vo veku 44 rokov umrel. Tematicky je to o tom, ze chlap ma voperovany usmev, a divak sa nim nesmie necjhat zmiast, elbo oci hovoria daleko viac ako nieco, co mu lekari nechali ako dosledok liecby. Nechyba laska, vyborne kulisy, a este lepsie dialogy. Film ako taky vznikol v USA, ale vyrazna a zretelna je stopa nemeckeho expresionizmu . 100 % (21.02.2018)

Němý film o tom, že zdání klame a abychom se dostali k podstatě, musíme pod slupku. Conrad Veidt hraje muže, který má handicap, jeho tvář se neustále směje a to i ve chvílích, kdy pláče. Krásná žena, která by ho chtěla do postele, je však ve skutečnosti hrozná mrcha a on cítí, že pravou lásku najde jinde. U slepé dívky. Skvělé herecké výkony obou hlavních protagonistů dělají z tohoto snímku nevšední zážitek. (11.05.2009)

Knížku Victora Huga L'homme qui rit jsem si zamilovala a tato filmová adaptace se mi velice líbila, i když bych měla některé připomínky. Conrad Veidt je skvělý, avšak jeho postava je hodně zamindrákovaná, což mě mrzí. V knížce má totiž poněkud jiný náhled. On vlastně děkuje za svůj věčný smích, neboť se v životě považuje za šťastného člověka (alespoň do určité doby). Navíc dle mého názoru je Veidt moc starý na svou roli. Vztah mezi Gwynplainem a Deou má kouzlo v tom, že ten cca osmiletý věkový rozdíl není tak výrazný. Ve skutečnosti jsou na tom s duševním vývojem velice podobně (za to může Ursus, avšak i vyděděnost ze společnosti). Jediný velký kontrast je, že Gwynplaine žije v temnotě. A Dea ve tmě. Mary Philbin je velice půvabná a hraje slepého člověka stejně výborně, jako to umí Al Pacino :-) Filmový Ursus (Cesare Gravina) mi nepřijde jako takový mrzout jako byl v knížce, což mu trochu ubralo na kouzlu (ty jeho stížnosti nemají chybu). Je to moc pěkný příběh, avšak knížku to nepřekoná. Dea byla pro Gwynplaina zázrakem. Gwynplaine byl pro Deu zrakem. (08.02.2007)

Veľkoleposť nie je zobrazená len v davových scénach a kostýmoch, ale i v emóciach, s ktorými nemý príbeh pracuje. Príbeh plný osudových zvratov ( neustále smejúci sa muž, či slepá dievčina ), oddanej lásky, ale i intríg a zloby. Nečítal som román Victora Huga, ale myslím, že filmu sa podarilo dokonale vystihnúť dobu z konca 17. storočia. Muž, ktorý sa smeje je všedný príbeh o nevšedných ľuďoch a dokazuje, že prežiť svoj príbeh lásky si zaslúži každý. Po technickej stránke je dráma poctivou prácou s vytriebeným vkusom, keď umne pracuje s davovými alebo komornými scénami. Kamera používa prelínačky i rýchle nájazdy na tvár a dotvára toto nezabudnuteľné dielo. (19.10.2010)