13 minut

Já prostě nevím. Celou dobu na to koukám a nechápu z čeho jsou všichni tak unešení a jak to Klusákovi zase vyšlo a hodně lidí mu to sežralo i s navijákem. Klusák na to dostal zhruba 15x větší rozpočet než jaký má většina českých dokumentů, rovnající se prakticky s celovečerním filmem. Nedá se tomu upřít poctivá řemeslná stránka, přeceňovanějšího dokumentaristu bych ale prostě u nás nenašel. Klusák zase jen klouže po bezpečném povrchu než aby šel do nitra, dodává film, který nic nezmění. Reklamy na autohavárie mají srovnatelnou výpovědní hodnotu jako tenhle celovečerní dokument a to mají o 83, 5 minut méně času. To, že lidé považují 13 minut za zásadní film jen dokazuje, že si je Klusák velmi snadno omotal kolem prstu. U V síti měl Klusák alespoň Chalupovou, tady sice neklesá na úroveň Světa podle Daliborka, špičkový dokument (a především špičkového dokumentaristu) si představuju tak trochu jinak. Tahle celovečerní osvětová reklama je díky Klusákovu otravnému egu a jeho lenosti jít do hloubky jednoduše promrhaná. (27.06.2021)

Silný dokument, sama jsrm takovou černou vteřinu zažila, byť ne jako viník, ale také u té příšerné nehody vyhasl jeden život zcela zbytečně, vinou floutka, který se místo věnování volantu, věnoval mobilu a v obci to napálil 100km rychlostí do několika osobních aut náklaďákem, kdy se nad všemi přeživšími jejich andělé nevídaně nadřeli..., taky najednou čas běžel jinak, taky voněly květiny a keře, ptáci zpívali a taky následně došlo na letité výčitky, že co by bylo, kdybych tehdy jela pomaleji, nebo rychleji, kdybych změnila tok událostí, a taky se celé roky bojím stejného nárazu, který nejde vyhnat z hlavy, té nepředstavitelné hrůzy, která se souběhem několika různých událostí, stává až moc často... Kdo nezažil, ať je rád. Vít Klusák ty momenty a stavy vystihl docela přesně. A toho debila, co se třese, až zase sedne za volant, toho vymaštěného, nesoudného, vyšklebeného blba, toho fakt někam zavřít! To snad není pravda. A ten "náš" dáreček? Ale nebudu vás rozesmívat výškou "symbolického" trestu.. Mně osobně, ačkoli rovněž poškozené, je chabou útěchou, že v tom autě tehdy nejela rodina s třemi dětmi. A že jsem to přežila já, i několik dalších, přešťastných. (11.06.2021)

Moje hodnocení * (jedna hvězdička) tohoto hraného dokumentu se výrazně liší od hodnocení jiných uživatelů ČSFD. Nepochopil jsem, proč jeho tvůrci závažnost námětu museli „zdůrazňovat“ vulgarismy toho nejhrubšího zrna. Přišlo mi to nejen jako zbytečné, ale dokonce jako krajně nevhodné. Jsem přesvědčen, že se dokument s touto tematikou dá natočit mnohem lépe a bez jediného sprostého slova. Ve filmu jsem postrádal větší reakci okolí (příbuzných a známých); jak ti se vypořádávají s tím, mít za manžela, tátu, souseda… člověka, který někoho (i když nechtě) zabil. Postrádal jsem psychické pochody viníků, plné výčitek a pokání. Filmu nepřidal ani, podle mě, zmatený střih. Nějak jsem nepochopil ani název filmu 13 MINUT.  Film byl pro mě velkým zklamáním a už ho nikdy nepotřebuji zhlédnout znovu. (11.06.2021)

Celý dokument začíná mystifikací/manipulací ☹ „86 % českých řidičů přiznává, že pravidelně překračuje povolenou rychlost. 40 % smrtelných nehod je způsobeno právě nepřiměřenou rychlostí“. To je sice hezké, nebo tedy spíše ono to hezké není, ale hlavně se jedná o dva naprosto odlišné pojmy a je to jako míchat jablka a hrušky. Překročení povolené rychlosti je situace, kdy jedu rychleji, než mi v daném místě povoluje zákon. Nepřiměřená rychlost je situace, kdy jedu rychleji, než bych v daném místě a za dané situace (stav vozidla a vozovky, povětrnostní podmínky atd.) měl, ale vůbec nic nevypovídá o (ne)překročení povolené rychlosti. V praxi to klidně může být situace, kdy jedu 60 v místě, kde zákon povoluje 90 a přesto jedu nepřiměřenou rychlostí (třeba právě kvůli špatným povětrnostním podmínkám) a tedy jsem nebezpečný sobě i svému okolí, ale povolenou rychlost nepřekračuji. Je to věc, do které bych nerýpal, ale pokud chci natočit dokument, ve kterém budu moralizovat, poučovat a kádrovat ostatní, měl bych si nastudovat alespoň základní fakta o dané problematice. Tímto si mě Klusák rozhodně na svou stranu nezískal a již v první minutě vím, že vůči předkládaným „faktům“ budu velice ostražitý. Nicméně manipulace a zkreslování skutečností není u Klusáka ničím výjimečným, jak jsme se měli možnost již několikrát přesvědčit. Škoda, že si bere na mušku zrovna tak vážná témata, když je pak tímto způsobem dehonestuje. Do tohoto místa jsem zhlédnul pouhých 20 vteřin dokumentu, a tak doufám, že nebude ve stejném duchu pokračovat, protože to by pak nebylo na komentář, ale spíše na knihu. Nakonec dokument tak hrozný není, nicméně jeho zpracování se mi opravdu velmi nelíbí, a tak poměrně hodně přidávám na výsledné 3*, protože jsem přesvědčený, že tvorba dokumentů tohoto typu je velice záslužná činnost. Jen by to prostě chtělo udělat „o parník“ lépe! (30.08.2021)

Pokaždé je to velmi podobné. Řidič nepřežil náraz do stromu, o který zdemoloval své auto. Při riskantním předjíždění v rychlosti nezvládl svůj vůz a vyjel s ním mimo silnici. Záchranáři už šoférovi nedokázali pomoci. Vysoká hodnota na tachometru je přece cool. A nejlépe v pořádně výkonné káře. Jeden spěchá, druhý machruje. Ten hovoří o pouze jednom svítícím světle protijedoucího auta, jiný prý jel trochu rychleji. Sto šedesát. Režisér Vít Klusák, který po boku Báry Chalupové trhal návštěvnostní rekordy kin s dokumentem V síti, vyzpovídal pětici viníků dopravních nehod. Osudové momenty nejprve slyšíme jejich slovy. Dojde na popis událostí, na emoce, ale i na výmluvy. Sebereflexe místy chybí. V ateliéru se pak hříšníci setkají s herci, kteří ztvární je i další účastníky jejich nehod. Chtějí být autentičtí, takže nechybí nepříjemné dotazy. Na výmluvy přestává být prostor. A to se místy zapojí i rodiny obětí. Samozřejmě i pomalá jízda může znamenat riziko, na pranýři jsou ale logicky mnohem častěji přehnaně rychlí šoféři. A pak jde o vteřiny. Agresivita není daná rychlostí, ale chováním. Výsledkem je poměrně citlivá sonda do duše tuzemského řidiče, kdy ono vědomí nevratnosti osudového okamžiku musí být „šílené“. Je to upřímné, chybí tradiční fráze. Jednou hovoří zoufalí zdravotníci natvrdo o „smrťáku“, jindy se viník ocitne v nemocnici hned vedle jedné z obětí svého střetu. Jen plenta je odděluje, ovšem každé slovo jeho telefonátů si vyslechne. Na konci bych ovšem rád slyšel i nějaká soudní fakta zúčastněných. (06.03.2022)