Bo Burnham: Inside

Můj milovaný stand-up komik Bo Burnham přišel s novým speciálem, který už na první pohled slibuje, že bude jeden z těch depresivnějších... a taky jo. Je to pořád komedie, ale už ne tolik "ha-ha" vtipné. V Inside je hromada chytlavých písniček, které jsou jako obvykle přeplněné satirou, introspekcí, velkou sebekritikou a nějaké té meta-komedie. Je to hodně umělecké, ale zároveň přístupné a srozumitelné. Ve filmu vidíme Boa v kejp malém příbytku (nejspíš je to jakýsi zahradní domek pro hosty, kam se uchýlil, jinak má normálně barák s manželkou), kde si vystačil jen s kamerou a různými efektivními světelnými zařízení, aby vytvořil překvapivě dobrou šou s pěknou vizuální stránkou. Inside na mě hodně působí jako takové drama o umělci.. a musím říct, že to na mě byla místy síla. Asi už je to i tím, jak mám Burnhama rád z minulosti, ale když jsem ho tak občas viděl, jak je zkroušený a mluví o svých depresích, tak mně ho bylo šíleně líto a měl jsem o něho reálný strach (protože je to reálná osoba). Celkově tedy podle mě Bo Burnham: Inside obsahuje spíše drsný a temný humor, kterému se sice věnoval už od počátku kariéry, ale v tomhle kontextu to je místy pořádně melancholická jízda. Ale taky stále geniální, jako obvykle. (9/10) (06.08.2021)

Bo Burnham by podle všeho dokázal psát skvělé seriózní písně snad v jakémkoliv žánru, jenže jemu by to asi nestačilo. On ty písně opatřuje extrémně vtipnými texty, které jsou navíc i dost mazaně satirické a mnohdy při jejich poslechu zjistíte, že se sice bavíte, ale vlastně se i zamýšlíte, protože mají pravdu. Vlastně mi Burnham v mnohém připomíná Erica Idla, který nechal ukřižované v Životu Briana zpívat Always look on the bright side of life, v muzikálovém Spamalotu zase jeho postavy zjistí, že na Broadwayi neuspějete, pokud do hry neobsadíte židy, v titulní písni ze Smyslu života si dělá legraci z lidského plahočení za ničím a v tomtéž filmu nás o lidské titěrnosti přesvědčuje ještě Galaxy Songem. Burnham dělá totéž, ale aplikuje to na současný svět, současné problémy... A dělá to prostě skvěle. (18.06.2021)

V roce 2018 natočil Sacha Baron Cohen sérii Who Is America?, kde krom jiného vystupoval jako Dr. Nira Cain-N'Degeocello, karikatura liberála, co se na každým kroku omlouval za to, že je cisgender bílej chlap. Netušil jsem, že je tři roky poté možný, aby někdo tuhle sebemrskačskou, bolestínsky narcistní polohu docela upřímně vytěžil. No, i když upřímně. On to Bo Burnham všechno samozřejmě reflektuje naprosto dokonale, a to hned na několika levelech, dokonce i to, že si uvědomuje prázdnotu téhle svojí metareflexe... ale pak mu nezbývá než znovu pokrčit ramínky a začít pět o povrchnosti bílých holek na instáči, ve čtvercovým formátu, of kóz, haha. Prvních zhruba patnáct dvacet minut je nejtěžší cringe, co pamatuju. Zpívat o tom, jestli si z téhle hrůzné doby můžu vůbec dělat legraci a pak neudělat jedinej vtip, to je vlastně výkon, ovšem nevím, na jakou stand-up paralympiádu ho přihlásit. Tohle proboha není stand-up ani komedie, to je do sebe zahleděná mileniální performance s chrupem vetchýho dědouška bez protézy. A nejhorší je, že i ty jakože "depresivní" stavy jsou staged as fuck a nelze jim věřit ani vteřinu. Slavoj Žižek před pandemií pořád dokola opakoval jeden židovskej vtip. V něm se do nebe dostane rabín, židovskej obchodník a obyčejnej Žid. Rabín říká "Ó můj Bože, odpusť mi, nejsem nikdo." Obchodník říká "Ó můj Bože, odpusť mi, nejsem nikdo." Pak přijde na řadu obyčejnej Žid a říká "Ó můj Bože, odpusť mi, nejsem nikdo." Načež rabín strčí ramenem do obchodníka a říká mu: "Kdo si sakra myslí, že je?!" Ta nejvyšší forma privilegia je moct nekonečně shazovat a bičovat sám sebe. Burnham to dělá devadesát minut v kuse a neriskuje přitom vůbec nic. (11.06.2021)

Inside je jistě zajímavý svým časosběrným formátem. Touto délkou přípravy ale pro mě zároveň lehce devalvuje výsledný produkt - tu řadu povedených scén, které dokázal vytvořit jeden člověk. Je tam totiž taky několik pasáží, u kterých vyloženě chyběl režisér, který by Burnhama upozornil na zjevné nedostatky. ___ Bylo by zajímavé zjistit kolik materiálu zůstalo nevyužito. Lidl Father John Misty (02.06.2021)

„genialita filmařského řemesla a…“ Jeden člověk, jedna kamera, čistá kreativita a snaha o to pobavit a rozesmát lidi v situaci, která nikomu z nás nebyla příjemná. Tohle je prostě moje srdcovka, nezměrná porce humoru, která je podbarvená takovým prázdnem a strastmi co Bo Burnham zažíval. Tenhle balanc mezi humorem a vážnými tématy je v perfektní rovnováze. Film jsem viděl nejméně třikrát a po dokoukání mám vždy jiný pocit, na první shlédnutí je to neskutečná euforie, ale čím více se ponoříte do snímku, začnete vnímat jeho implicitní význam, a to jakou bolest musel autor zažívat. Umění je subjektivní, stejně jako humor a já bych tento film nazval jako ...umění. (31.07.2022)