VOD (1)
Obsahy(1)
Komediální speciál o prapodivném roce plný nových písniček a čerstvých postřehů. Bo Burnham, který v něm sám účinkuje, ho celý napsal a natočil v izolaci. (Netflix)
Recenzie (52)
Bo Burnham natočil v "době Covidové" asi nejlepší karanténní počin, co mohl vzniknout. Přes mé počáteční rozpaky z až Muzikálového ladění jsem zjistil, že jsem doslova přikovanej v sedačce a užívám si úplně všechno. Provedení skladeb je po minimalistické - formální, herecké i obsahové stránce naprostá radost, ale Bo navrch v tomhle malém prostoru (s tím málem co sám má) "nakládá" a překvapuje i s vizuální stránkou. Kloboučk k zemi dolů. Takhle uhrančivě, emotivně, vtipně a inteligentně podanou věc jsem opravdu nečekal! ()
Uf... Vím, že s výrazem "geniální" ve svých postech zrovna nešetřím, ale tady nemohu jinak. Jiným slovem se totiž tento počin nazvat nedá. A trvalo mi několik hodin, abych to zpracoval. Bo Burnham před pěti lety vydal svůj poslední standup na Netflixu a od té doby se stáhl do ústraní a věnoval se jiné tvůrčí práci (např. filmové režii). Ono když jste standup komik, kterého na jevišti sužují panické ataky, není to rozhodně nic, co by se dalo dlouhodobě bez újmy zvládat. Když se tedy před měsícem objevil trailer na jeho nový speciál na Netflixu s příznačným názvem "Inside", jelikož ho celý natáčel u sebe doma během korona virového lockdownu, byl jsem u vytržení. Předně nutno dodat, že Bo už dávno překonal škatulku "standup komika" (pokud jím vůbec kdy byl). Nyní ve svých 30 letech je z něj "performer", u kterého jde humor často stranou. Jeho písně jsou sice často úsměvné, ale dokáží vás ve vteřině srazit na podlahu takovou silou, že nevíte, odkud vám "přiletěla". Příznivci Boovy tvorby, kteří sledují jeho kariéru dlouhá léta, zřejmě tušili, co je čeká. Ale i když to tušili, na sílu této zpovědi je to dle mého přesto nemohlo plně připravit. Pokud Boa neznáte, radím vám pustit si MINIMÁLNĚ předchozí speciál Make Happy (taktéž na Netflixu). Tohle totiž není žádná "odpočinkovka", ale 90minutový časosběrný dokument a hluboce osobní zpověď geniálního umělce s osobními démony o tom, jak mu rok v "koronténě" ovlivnil život. Tím nechci říct, že se u "Inside" nezasmějete (třeba píseň od bílých holkách na Instagramu je do detailu vypointovaná a třeskutě vtipná záležitost), ale spíš budete žasnout nad dokonalým uměleckým provedením jednotlivých scének a nejednou vám úsměv na tváři ztuhne. Pokud se mě jednou mé budoucí dítě za spoustu let zeptá, jak to během lockdownu v roce 2020 vypadalo, s radostí mu pustím tuhle pecku. Mohl bych se tu vypisovat ještě hodinu, ale ani to by nestačilo. Bo Burnham rozhodně není tvůrce pro masy, ale ty z vás, kteří si k němu našli (nebo snad teprve najdou) cestu, nezklame. Ne, Inside NENÍ dokonalým speciálem, ale je dokonalým obrázkem toho, co rok s Covidem-19 mnoha lidem způsobil. Obzvláště těm, kteří trpí úzkostnými stavy. P.S.: Český překlad titulků na Netflixu se tentokrát paní překladatelce skutečně velmi povedl. ()
Bo Burnham by podle všeho dokázal psát skvělé seriózní písně snad v jakémkoliv žánru, jenže jemu by to asi nestačilo. On ty písně opatřuje extrémně vtipnými texty, které jsou navíc i dost mazaně satirické a mnohdy při jejich poslechu zjistíte, že se sice bavíte, ale vlastně se i zamýšlíte, protože mají pravdu. Vlastně mi Burnham v mnohém připomíná Erica Idla, který nechal ukřižované v Životu Briana zpívat Always look on the bright side of life, v muzikálovém Spamalotu zase jeho postavy zjistí, že na Broadwayi neuspějete, pokud do hry neobsadíte židy, v titulní písni ze Smyslu života si dělá legraci z lidského plahočení za ničím a v tomtéž filmu nás o lidské titěrnosti přesvědčuje ještě Galaxy Songem. Burnham dělá totéž, ale aplikuje to na současný svět, současné problémy... A dělá to prostě skvěle. ()
Ve velmi nepravděpodobném scénáři, že se někdy dočkám vlastních potomků, se mě jednou zeptají, jaké to bylo žít během Covidové pandemie… tento „film“ bude mou odpovědí. Bo Burnham během svých stand-upů vždy dokazoval velké nadání divadelní režie a chytrého komentáře společnosti, při němž vždy pracoval i se svým živým publikem. Jenomže během pandemie mu byl tento formát odepřen, a tak se rozhodl zdokumentovat, jak si takový člověk v izolaci může žít. Neskutečná emocionální hodnota, která mě vrátila do těchto těžkých časů, prozkoumala, jaký dopad může na jedince mít. Bo využil veškerých možných atributů nejen k výsměchu době a lidem, kteří v ní žijou, ale taky prozkoumal své vlastní nitro, své vlastní činy a dokázal udělat smutnou komedii ve dvou pokojích. Pro mě to byl vždy génius bez studu, a proto patří mezi mé největší favority této scény. Silné doporučení… teď s odstupem od Pandemie to hituje mnohem více. ()
Galéria (21)
Fotka © Netflix
Zaujímavosti (7)
- Bo Burnham pokračuje v jedné ze svých tradic a ani zde nechybí vtip o Židech. Tuto tradici má už od stand-upu What (2013). (KGBelik)
- Během písně „Sexting“ je klimatizační jednotka nastavena na 69 stupňů. (KGBelik)
Súvisiace novinky
NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD
Přichází den, kdy se každoročně obracíme na nejoblíbenější uživatele, aby se nám svěřili se svými topkami 3 filmů (a případně 3 seriálů) uplynulého roku. Od loňska je navíc doplňují i vybraní… (viac)
Nový (komediální/dramatický) speciál Bo Burnhama, dostupný od konce května na Netflixu, je tím nejlepším, co bylo letos zatím k vidění. Je to - aspoň tak, jak je to na databázích a streamovací službě kategorizováno - stand-up, jenže stand-up Bo Burnhama, což znamená, že on v něm převážně sedí a zpívá. Nechybí proto to, na co je člověk u něj zvyklý, čím se proslavil a co mu jde skvěle: písně, které jsou persifláží různých hudebních žánrů, s výborně zvládnutými tonálními přechody a utahováním si z různých společenských trendů. Píseň Instagram bělošky, která až dolanovsky pracuje s proměňujícím se formátem obrazu, trumfuje jenom song Politicky problematický, který má podobu hudebních montáží z osmdesátkových sportovních a tanečních filmů._____ Vedle známého a osvědčeného jde pravděpodobně o první stand-up v historii daného formátu, u kterého člověk bude víc plakat, než aby se smál. Předchozí větu míním jako to největší možné doporučení, protože jde o stand-up Bo Burnhama, tj. výzvu formě a formátu. Kde Daniel Sloss obrací formát proti publiku, aby své vystoupení zakončil obdobou Ted Talku, a kde si Hannah Gadsby pohrává s diváckým očekáváním a strukturou, tam Burnham teprve začíná. Jeho předchozí vystoupení velmi chytře pracovala s mizanscénou (např. pozadí, kde jsou napsány části jednotlivých písní i povídání ve WORDS, WORDS, WORDS) i s významotvorností svícení (červené a modré světlo v písni Left and Right Brain ve WHAT či Can´t Handle This v MAKE HAPPY), přičemž většinou na závěr nechybělo něco introspektivního. Tentokrát je introspektivní celá hodina a půl: uzavření v jednom pokoji a v jedné mysli, ohlížení se nejenom za vlastní kariérou, ale i pandemickým rokem a osobní i mnohými sdílené zkušenosti. Obstojí to klidně jako metafikční trosečnický narativ, ve kterém Pátka/Wilsona nahradil mikrofon a kamera, a tak se zvládne vypovědět o takových věcech jako samota, izolovanost, deprese apod. Tentokrát se dekonstruuje nejenom formát stand-upu, jehož konstruovanost předchozí burnhamovské speciály odhalovaly ve snaze nalézt nějakou autenticitu, ale rovnou celého života a života online. Celek svou záměrnou roztříštěností a narušováním kontinuity odpovídá zkušenosti brouzdání po netu, jednotlivé části jsou pak vyvedeny například jako komentovaná videohra-únikovka, ve které Bo ovládá sám sebe, jiná část má třeba podobu reakčních videí uvnitř reakčních videí uvnitř reakčních videí... Je to mistrovské dílo, a to nehledě na formát, platformu, žánr, různé kategorie, do kterých je INSIDE řazeno, protože všechny a všechno přesahuje (je to stand-up, je to trosečnická fikce, je to soubor videoklipů, jsou tam reakční videa, neinteraktivní hra, domácí videa, dokument o jednom roku atd.). Bez přehánění: co David Lynch udělal svými RABBITS pro sitcomy a TWIN PEAKS pro seriály obecně, to Bo dělá svým INSIDE pro stand-upy a obecně content pro streamovací platformy a různé servery. Závěrečná inside/outside pasáž o vztahu tvůrce a publika i tvorbě jako kreativním vyjádření a zároveň psychiku destruující, je svým posledním záběrem stejně působivá a mnohavýznamová jako křik v závěru TWIN PEAKS: RETURN. () (menej) (viac)