Poločas štěstí

Asi je to tím, že ten Žižkov vážně má nějakou atmosféru, nebo že to Vinklář skvěle odehrál, ale tenhle film má prostě jakési své vnitřní kouzlo. - EDIT: Viděno zas po čase a ten film zraje jak víno. Jde o nesmírně pohodový film, který poukazuje na důležitost rodiny, dětí a přátel v životě člověka, který překročil padesátku a bilancuje. Je tady řada skvělých scén (včetně Čejkovy travesty show). Různé zvraty v životě jednoho uhlíře jsou podány předěly s odstřelem starých baráků na Žižkově - ano, takhle se člověk často cítí, když se v jeho životě něco změní a mění nebo se mění věci kolem něho. Věci se ale dějí veselé i nepříjemné, a tento film je dovedně vyvažuje, přičemž se snaží stále říct, že je potřeba dělat to, co nás baví („když já mám raději práci na čerstvém vzduchu“) a kde jsme rádi a máme k tomu své důvody. Často je to o vnitřních pocitech (třeba když je hlavní postava podruhé a už jen krátce na tom plochodrážním stadionu, kde mu Mirek předtím předváděl své auto). (09.08.2010)

Tento film má v podstatě jednoho herce, který na sebe strhává veškerou pozornost. Film vypráví o starém i novém Žižkově. O tom, jak se tato čtvrť postupně mění, staré se bourá a ustupuje novému. Poznáváme řadu místních figurek, které jsou pro Žižkov tak typické. Zároveň je film oslavou fyzické práce. Vinklář a Adamíra jsou sehraná dvojice uhlířů. Stýkají se i mimo práci. Bohužel Vinklář je naprosto dominantní postavou a Adamíra jen tak paběrkuje. A jinak by to ani nešlo. Film je totiž skrytě politický. Zatímco Vinklář je dělník celý život bez jakéhokoliv škraloupu, Adamíra měl v minulosti problémy. Není zde řečeno, jaké to byly problémy, ale snadno se dovtípíme, že to byly politické problémy v období roku 1968. A tak už cca 15 let je Adamíra řidičem místo vědeckým pracovníkem – matematikem. On však na svoji novou roli nezanevřel, smířil se s osudem a dokonce váhá, když má možnost se vrátit zpět do výzkumného ústavu. Adamíra věnuje Vinklářovi 15 let starého budíka z Japonska, který je zřejmě stále vrcholem techniky. Na své cesty po světě stále nostalgicky vzpomíná. Nakonec se do výzkumáku vrátí, ale novým trendům už nestačí, protože byl dlouho odtržen od vědecké práce. A tak se vrací zpět za Vinklářem. Všichni jsou spokojení, závěr je pozitvní. A tak to také mělo vyznít. Ve filmu si pozitvní roli ochránce vlasti – letce na MIGu – vystřihl Jiří Schwarz a novomanželku Zora Jandová. Manželky obou uhlířů – Špánková a Maciuchová – jsou tady jen do počtu, i když Maciuchová je určitě lepší herečka a dostala zde více prostoru. Mimořádně trapná je scéna z restaurace pro homosexuály. Sem zavítá Vinklář s manželkou při oslavě své padesátky. Nevím, jak se cítil pan Čejka. Asi to mělo odpovídat tehdejšímu pohledu společnosti na tuto minoritu. Tak to vidí pánové Gek a Čuk. (06.04.2010)

Proletářský poetismus. Film s podtextem nostalgie za mizejícím duchem místa, za mizejícím časem života. Jinak též film adorující konservativní hodnoty jako rodina, práce, přátelství, věrnost, slušnost... Obyčejný život jako štěstí. Pandám k dávné režisérově Žižkovské romanci. Trocha idealisace, mírné ústupky dobové ideologii. Skvělé a slušné herecké výkony účinkujících (jen ten zrzatý hošík mne prudil). (01.01.2013)

Hezký příběh plný kvalitního herectví. Dialogy i monology Pepy Vinkláře jsou brilantní. Jeho reakce na těhotenství Zory Jandové je typicky uhlířská. Vše je tu uvěřitelné, takové normální a lidské, do piva se zazdívá vodka, to já znám. Hana Maciuchová je hospodská, ke které bych rád zašel. Od Jiřího Adamíry bych si nechal brát placené hodiny z matematiky, neboť mám mezery a do mé smrti se to nezlepší, spíš zhorší. (03.06.2010)

Zajimava konfrontace mezi matematikem a uhlirem. Role Josefa Vinklare dominuje celemu filmu, stejne jako atmosfera stareho Zizkova. Oba tyto atributy patri k ozdobam celeho filmu. Film misty dejove stagnuje, coz je pro ceskoslovensky film osmdesatych let temer pravidlem. Asi tak jen vecne datuje tehdejsi dobu... (15.11.2015)