Poločas štěstí

Nádherně vykreslený příběh dvou naprosto odlišných a přitom tak stejných lidí. Obyčejně neobyčejný řidič s neobyčejně tolerantní manželkou a zneuznaný génius. Laskavý humor odlehčuje složité životní situace. Úplně fantastická je scéna, když ráno po nočním tahu si u řezníka dávají snídani a Vinklář prohlásí nesmrtelnou větu. Držková, slaný rohlík a pivo, to jsou Lurdy. Život je krásný se vším všudy, s radostma, starostma a prostě se vším, co k tomu patří. Nádherná, jednoduchá filozofie života, která umožní přežít každému bez toho, aby se nesmyslně honil za každou cenu za penězma a zapomínal na svět kolem sebe. (12.04.2012)

Spousta věcí by mohla na tomhle filmu kritikům vadit. Není příliš realistický, je asi tendenční v pohledu na tehdejší dobu, má zkreslený pohled na přátelství, lidi a společnost. Jenomže ten film je nám servírován jako vzpomínka. A lidé přeci vzpomínají na to dobré. A když starý svět mizí před našima očima a nahrazuje ho svět nový, kterému už nerozumíme, držíme se vzpomínek o to víc. Ondřej Bozděch je fosilie ze starých časů, šťastně dožívající v posledních zbytcích mizícího Žižkova. Obklopen přáteli žije svůj stereotypní život a zdá se, že nic jím nemůže otřást. Ale základy jeho stability duševní jsou křehké, s věkem ztrát přibývá a je těžké je ustát. Josef Vinklář je ve své roli skvělý a nezaostávají ani ostatní herci. Obyčejný příběh kamarádů ze Žižkova, který jsem si nechal rád vyprávět. 85% (14.07.2011)

Asi je to tím, že ten Žižkov vážně má nějakou atmosféru, nebo že to Vinklář skvěle odehrál, ale tenhle film má prostě jakési své vnitřní kouzlo. - EDIT: Viděno zas po čase a ten film zraje jak víno. Jde o nesmírně pohodový film, který poukazuje na důležitost rodiny, dětí a přátel v životě člověka, který překročil padesátku a bilancuje. Je tady řada skvělých scén (včetně Čejkovy travesty show). Různé zvraty v životě jednoho uhlíře jsou podány předěly s odstřelem starých baráků na Žižkově - ano, takhle se člověk často cítí, když se v jeho životě něco změní a mění nebo se mění věci kolem něho. Věci se ale dějí veselé i nepříjemné, a tento film je dovedně vyvažuje, přičemž se snaží stále říct, že je potřeba dělat to, co nás baví („když já mám raději práci na čerstvém vzduchu“) a kde jsme rádi a máme k tomu své důvody. Často je to o vnitřních pocitech (třeba když je hlavní postava podruhé a už jen krátce na tom plochodrážním stadionu, kde mu Mirek předtím předváděl své auto). (09.08.2010)

Dějištěm filmu není nic jiného než žižkovská čtvrť, která byla a je světem a domovem svérázných postaviček. Charakteristický ráz minulé doby a rovněž vývařovny pouličních bufetů či hospůdek a dršťková polévka pro obyčejné lidi byla tehdejší realita a ještě dnes lze potkat na Žižkově rázovité postavy uhlířů. Zajímavě poskytuje neotřelý pohled do nitra prostých lidí a to není málo. (14.01.2020)

Ztratilo se štěstí někde na rozcestí. Kam se ovšem ztratil Brynychův smysl pro genius loci? Žižkovská romance po pětadvaceti letech? Kdeže loňské sněhy jsou! Jen bezbřehá rozplizlost zasazená mezi mizející opar žižkovských činžáků a náhle zaplašeného mládí. Prapodivné bilancování, přemítání o věcech minulých i příštích, náhodou či omylem se zde ocitnuvší travesty club a milostné zmatky zoufale zoufalé Zory Jandové. Vinklář s Adamírou, blízcí přátelé a kolegové ze smíchovského Realistického divadla, měli naštěstí dostatek jiných příležitostí k lepším a především kvalitnějším setkáním před kamerou, přesto každá promarněná šance zůstává palčivým hříchem. (09.05.2014)