Poločas štěstí

Nevzpomínám si, jestli jsem už někdy tento film viděla. Je to sice už retro, ale musím pochválit pohodovou dobovou atmosféru i herecké výkony dvou hlavních představitelů, jakož i lokalitu, výpravu a kostýmy. Snímek mi připomenul řadu osobních zážitků. Při poslední Spartakiádě jsem s kolegyní procházela sportovci nabitou Prahou a hledala odpočinek a posezení u kávy na Václaváku. Všude bylo plno a tak jsme si obě řekly, že když už jsme tu, najdeme i něco dražšího. Vešly jsme do hotelu Evropa v dolní části náměstí. Venku horko a plno lidí, uvnitř klid a pohoda i volné posezení. Jen jsme se usadily, přišel za námi číšník s tím, že spartakiádníky nesmějí pouštět dovnitř ani obsluhovat, že by měli problémy s policií. Moc nás to, neznalé holky z Moravy překvapilo, protože jinak byla Praha vůči nám velmi pohostinná. Později jsme se dověděly, že je to gay bar. Proto mi Čejkova travesty šou nepřišla přes čáru. Obraz doby byl vcelku výstižný. (24.02.2021)

Žižkov a krásně Vinklářem fyzicky ztvárněná postava. Škoda, že Brynych byl podle všeho lepší scénárista než režisér a nepodařilo se mu převést příběh do podoby, která byla v téže době typická i pro mnohé televizní inscenace (Ráža, Filip, Háša). Temporytmus, stylizace dialogů, pokusy o poetiku ani formální snahy o dramatické napětí vyprávění nepřispívají. (26.12.2013)

Tak se nám to žižkováctví nějak znormalizovalo. Chodit do Akropole na Václaváku na travesty nikdy nebyla záliba žižkovskejch tatíků, ale to, co s tím tady vymyslel Brynych, to je těžkej úlet. Na druhou stranu společné scény s Adamírou a Maciuškou mají svou dokumentární hodnotu, ale jako celek je to totální podivnost. (13.01.2017)

Proletářský poetismus. Film s podtextem nostalgie za mizejícím duchem místa, za mizejícím časem života. Jinak též film adorující konservativní hodnoty jako rodina, práce, přátelství, věrnost, slušnost... Obyčejný život jako štěstí. Pandám k dávné režisérově Žižkovské romanci. Trocha idealisace, mírné ústupky dobové ideologii. Skvělé a slušné herecké výkony účinkujících (jen ten zrzatý hošík mne prudil). (01.01.2013)

Josef Vinklář si toho zemitého človíčka, bytostně spjatého se svou žižkovskou čtvrtí, co už jedenáct let nebyl na Václaváku, dal fakt parádně a Jiří Adamíra mu k tomu zdatně sekundoval. Sice tam bylo pár věcí, kterým bych tak úplně nevěřila, jako třeba, že by zapálený matematik dal přednost práci rozvážeče uhlí a ten travestita v tom nočním podniku byl taky jasný už od pohledu, ale čert to vem. Ondřej Bozděch je ve vší své prostotě, krásná postava, která dokáže chytit za srdce a to je to hlavní. (31.03.2015)