Poločas štěstí

Možná je mé hodnocení ovlivněno tím, že jsem sám ze Žižkova a měl jsem možnost jako dítě ještě zažít tu jedinečnou atmosféru starého Žižkova a nebo možná taky ne, těžko říct. Co jde ovšem lehko říct, je chvála na Josefa Vinkláře. Musel jsem se kouknout ma jeho životopis, jestli se tenhle, talentem od boha nadaný herec nenarodil na Žižkově nebo tam alespoň nežil, protože to, jakým způsobem zahrál svou roli žižkovskýho chlapa, uhlíře Ondřeje Bozděcha, to je úplný pohlazení po žižkovský duši. Nevím jak se to panu Vinklářovi mohlo takhle podařit zahrát, když tu nežil a nemohl tak znát povahu žižkovskejch chlapů, jak jsem měl možnost je poznávat já už jako malej kluk, ale povedlo se mu takovým způsobem až jsem na konci příběhu měl skoro slzy. Všechna ta férovost, drsnost a upřimnost mu šla přímo ze srdce. Tu přímočarost jednání a celková svéraznost žižkováků, která v dávných časech voněla nad Žižkovem a udělala z téhle čtvrti svébytnou ikonu celé Prahu, zahrál Josef Vinklář naprosto přesně. Za ty záběry Lupáčovky ještě bez hotelu Olšanka, za krásné scény na "křížku", za to patří panu Brynychovi můj velký dík. Ovšem nepochválit i samotný příběh, který má v sobě obyčejnou prostou lidskost ve své nejkrásnější podobě by byl hřích. Poločas štěstí mě po všech stránkách naprosto rozsekal. "Hej živote, kde si, vylez srabe, chci se s tebou porvat ! " P.S. jak tady píšete že to nepasuje na Žižkov 80let a ty postavy a atak. Byl jste někdo v 80.letech nálevně Briketa naproti nákladovýmu, kam chodili uhlíři ? Dost pochybuju, ale tak hlavně že víte jakej byl Žižkov v 80letech a jaký si tam lidi nosili příběhy, ach ta zdejší "všeznalá" kinder elitka :-) (20.03.2010)

Jako polotovar dobré, bylo by ovšem třeba na tom zapracovat; jiní režiséři (třeba pět) po delší dobu (třeba 50 let). Pak by z toho mohl být dobrý film. Vývoj šel ale jinam, do populistických nížin, k Marečkům a Vesničkám, odkud se už (dosud) nevyhrabal. Pozn.: I když by se možná zdálo, není tenhle film založen na jednom herci, Josef Winklář (poprvé jsem ho viděl v televizi jako Směrďakova v Bratrech Karamazových, to jsme musel být ještě na obecné, Aljošu, Míťu, Ivana i starého Karamazova mi tehdy úplně zastínil) zde samozřejmě vyniká, zvláště svojí bodrostí a opileckým štěstím v první polovině svého života. (19.11.2017)

Tak se nám to žižkováctví nějak znormalizovalo. Chodit do Akropole na Václaváku na travesty nikdy nebyla záliba žižkovskejch tatíků, ale to, co s tím tady vymyslel Brynych, to je těžkej úlet. Na druhou stranu společné scény s Adamírou a Maciuškou mají svou dokumentární hodnotu, ale jako celek je to totální podivnost. (13.01.2017)

Tento film má v podstatě jednoho herce, který na sebe strhává veškerou pozornost. Film vypráví o starém i novém Žižkově. O tom, jak se tato čtvrť postupně mění, staré se bourá a ustupuje novému. Poznáváme řadu místních figurek, které jsou pro Žižkov tak typické. Zároveň je film oslavou fyzické práce. Vinklář a Adamíra jsou sehraná dvojice uhlířů. Stýkají se i mimo práci. Bohužel Vinklář je naprosto dominantní postavou a Adamíra jen tak paběrkuje. A jinak by to ani nešlo. Film je totiž skrytě politický. Zatímco Vinklář je dělník celý život bez jakéhokoliv škraloupu, Adamíra měl v minulosti problémy. Není zde řečeno, jaké to byly problémy, ale snadno se dovtípíme, že to byly politické problémy v období roku 1968. A tak už cca 15 let je Adamíra řidičem místo vědeckým pracovníkem – matematikem. On však na svoji novou roli nezanevřel, smířil se s osudem a dokonce váhá, když má možnost se vrátit zpět do výzkumného ústavu. Adamíra věnuje Vinklářovi 15 let starého budíka z Japonska, který je zřejmě stále vrcholem techniky. Na své cesty po světě stále nostalgicky vzpomíná. Nakonec se do výzkumáku vrátí, ale novým trendům už nestačí, protože byl dlouho odtržen od vědecké práce. A tak se vrací zpět za Vinklářem. Všichni jsou spokojení, závěr je pozitvní. A tak to také mělo vyznít. Ve filmu si pozitvní roli ochránce vlasti – letce na MIGu – vystřihl Jiří Schwarz a novomanželku Zora Jandová. Manželky obou uhlířů – Špánková a Maciuchová – jsou tady jen do počtu, i když Maciuchová je určitě lepší herečka a dostala zde více prostoru. Mimořádně trapná je scéna z restaurace pro homosexuály. Sem zavítá Vinklář s manželkou při oslavě své padesátky. Nevím, jak se cítil pan Čejka. Asi to mělo odpovídat tehdejšímu pohledu společnosti na tuto minoritu. Tak to vidí pánové Gek a Čuk. (06.04.2010)

Normálne za štyri. Protagonistom filmu ale neodpustím jednu záležitosť. V prestávke pri práci odparkovali nákladiak kdesi na vyhliadke nad mestom, ľahli na trávu, kochali sa výhľadom, filozofovali o živote a tak. Pri tomto skvelom vyvetraní tela aj mysle nechali vrčať motor auta a všetky tie splodiny veselo unikali, zatiaľčo šoféri spokojne polihovali a inak vegetili. (14.07.2014)