Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye

Akýsi snový experimentalizmus, alebo hororový minimalizmus. Nebolo by vôbec od veci porovnať tento upírsky film s takmer súbežným hororom štúdia Universal Dracula. Ten bol dejovo natrieskaný, Browning využíval vo veľkom filmovú skratku, keď sa za pár okamihov mohla odohrať dôležitá časť deja. Na postavy sme sa pozerali akoby z divadelného hľadiska, Browning zároveň nešetril dialógmi, osvetľujúcimi dej. Dreyer naopak akoby považoval hovorené slovo za nutné zlo, preto asi aj často používa pre vysvetlenie upírskej mytológie zábery na stránky kníh, ako upomienku na medzititulky. Jeho film by kľudne mohol byť nemý, výsledok by bol rovnaký. Kamera je neustále v pomalom, plíživom pohybe, aby tak evokovala a umocňovala u diváka strach z neznáma. Technicky je film dokonalý, ako stvorený pre filmové školy, avšak riedky dej bohužiaľ občas nudí. Škoda, že asi nebude zachovaná kvalitnejšia verzia, pri filme, tak zameranom na vizuálnu stránku, je to obzvlášť škoda. (15.12.2012)

Konečně může Dreyer rozvíjet téma, kterému skutečně rozumí - účinek filmového obrazu. Protože zatímco vypravěč lhát může, obraz ne. ____ Hlavní hrdina vypadá jako H. P. Lovecraft. Tvrdím, že nejde o náhodu. Že tato „součinnost“ obou pánů svědčí o svébytném a neustálém propojování všeho se vším. Považte, že sci-fi vzniklo z hororu, fantasy z hrdinské a rytířské epiky, všechno je motivováno sexuální frustrací dle Freuda a už tisíce let splácíme dluh písemnictví Mezopotámie. (22.09.2008)

Jeden z nejpodivnějším filmů, jaké jsem kdy viděl. Grey není jen jméno, je to zároveň barva, která film charakterizuje – příběh je skutečně podán v šedé, čímž se vytrácí ostrost expresionistických tvarů a vytváří se jakýsi snový mlžný opar. A právě sen tenhle jednoduchý příběh o upírovi připomíná nejvíce. Spíš než o reálného upíra mi přišlo, že film pracuje s motivem "filmu jako upíra", filmu jako média, které vysává "krev" skutečnosti, které dokáže diváka uvěznit v alternativní skutečnosti. Některé záběry jsou nezapomenutelné, stejně jako atmosféra, která tenhle film provází. Není to děs, není to napětí, je to... cosi blízké šedé, ale nikoli nuda. Spíš – zasněnost, kouzlo subjektivního pohledu. Nakonec jsem byl sakra rád, když tohle sugestivní snění skončilo. Film na pomezí němé a zvukové éry a zároveň zatraceně přízračné zjevení. Pokud budete mít možnost potkat Allana Greye, neodmítejte. (26.01.2004)

Je hodně diskutabilní s konečnou platností povědět, zda tenhle raný zvukový horor se svými přibývajícími roky stárne či nikoli. Některé vypravěčské postupy působí totiž i dnes velmi originálně a formálně je film natolik chytře vystavěn, že tím dostatečně zakrývá absenci napínavého děje. Hra stínů nebyla v kinematografii snad nikdy tak působivá a Dreyer dále triumfuje i ponurým, dá se říci snovým vizuálem, skvělým výběrem herců a některými netypickými kamerovými úhly (například cesta v rakvi z perspektivy nebožtíka). Bohužel příběhově, ačkoli se snaží splétat různé dějové roviny nebo realitu s pouhým sněním, je film vystavěn nudně a nepřináší takřka žádné ikonické žánrové momenty, které by si pamatoval divák netknutý filmovou vědou (jako jsem já) nebo bez pochopení k vyprávění zásadně s využitím obrazu a s ním spojených symbolů - alespoň tohle pochopení naštěstí mám, takže jsem vážně uvažoval i o čtvrté hvězdě... 70% (28.09.2015)

Dreyerův Vampyr není zdaleka tak jednoduchým soustem, spíše hypnotickým stavem, který nechce vyprávět, ale sugerovat sychravé pocity. Vždyť pro celý snímek je typická všeprostupující šeď, zahalující konání postav do imaginativního rámce. Po výrazové stránce je režisér věrný německému expresionismu, a to převážně ve stínohrách, kdy ani nemusíme vidět reálné postavy, abychom vypozorovali režisérovu snahu o vytvoření alternativní podoby lidské existence. Puncu mystičnosti se dostává filmu i rozpolceným ztvárněním. Přestože vznikl již ve zvukové éře, není zcela zvukový. Dialogy jsou pronášeny jen torzovitě, mezititulky zastávají vysvětlovací a hybnou funkci děje. Dreyer tuto torzovitost vnesl i do samotného příběhu. Nepokouší se ptát po příčinách, vskutku zobrazuje jen to, po čem touží. Hrdinům nevštěpuje hlubší psychologii, zato přikládá důležitou roli snům (hlavní hrdina se ocitne ve snu celkem třikrát). Krajina, do které se Allan dostává, působí mdle, bez života; jakékoliv kladné esence jsou vysáty upírovou přítomností. Není se pak co divit, že hrdina – distinguovaného vzezření se slušivým oblekem – je zpočátku bázlivý (spíše pozorující), přesto toužící pomoci. Nehodlá se smířit s bezútěšností, jenž cloumá z osudy místních. Rafinovaný Dreyerův přístup se projeví i na konci, kdy opět nechává věci a konání postav volně plynout bez vysvětlení. Je s podivem, že tento film se dočkal docenění až o mnoho let později, tehdejší kritika ho zcela zavrhla. (18.05.2004)