Tři přání pro Popelku
Tre nøtter til Askepott
Three Wishes for Cinderella
Réžia:
Cecilie A. MosliKamera:
Trond TønderHudba:
Gaute StoraasHrajú:
Astrid S, Cengiz Al, Ellen Dorrit Petersen, Thorbjørn Harr, Nasrin Khusrawi, Nils Jørgen Kaalstad, Sjur Vatne Brean, Ingrid Giæver, Arthur Hakalahti (viac)Obsahy(1)
Popoluška po smrti svojho otca žije s krutou macochou a rozmaznanou nevlastnou sestrou Dorou, ktoré sa k nej správajú ako k slúžke. Pri jednej zo svojich každodenných prechádzok po lese narazí na skupinu lovcov a odplaší im zvieratá, na ktoré poľujú. Je medzi nimi aj mladý princ, od ktorého sa očakáva, že si na najbližšom kráľovskom bále vyberie nevestu. Popoluška nie je medzi pozvanými, ale keďže sa jej princ páči, rozhodne sa zobrať osud do svojich rúk a zabojovať oňho. Podarí sa jej s pomocou troch zázračných orieškov nájsť šťastie a pravú lásku? (Forum Film SK)
(viac)Videá (3)
Recenzie (285)
Tak to bychom měli. Naše, vpravdě národní "Tři oříšky pro Popelku" (1973) mají dívčí půvab a nevinnost, ale i milé rošťáctví a vzdor Libuše Šafránkové, vtip, svěžest, fantazii, nadhled a kreativitu by mohly rozdávat a jejich hudební složka je nezapomenutelná. "Tři přání pro Popelku" vedle nich působí dosti chudě a trochu ponuře. Berou se strašlivě vážně, neumějí vykřesat tu správnou pohádkovou jiskru, která by je oživila a která by mě s nimi smířila. Tam, kde opisují, jsou jednoznačně horší ... a řídké okamžiky, v nichž volí vlastní cestu, neumějí prodat - pokaždé je z nějakého záhadného důvodu dokonale zazdí. Dokonce ani v tricích nevynikají, navzdory téměř neomezeným možnostem digitálního věku. Pravda, pyšní se pěknou polární září, ale bez té se docela dobře obejdu. Nepřesvědčivé 2,5* ()
Z našeho pohledu docela těžce hodnotitelná pohádka, remake jedné z našich největší klasik, která není jen klasickým převedením naší verze slovo od slova, scéna od scény, ale některé klíčové prvky vynechává (hudba), stejně tak humorné prvky (Droběna). Je tak vesměs jasné, že z našeho pohledu se jedná spíše o další variaci na už u nás velmi známou věc. Když se ale člověk dokáže odprostit od znalosti naší verze, a řekne si, že na to jde s čistou hlavou, tak dostane krásnou Norskou krajinu, na Astrid S se také dobře divá, ačkoliv je to spíše přirozená klasická krása, než nevinná Šafránková, a příběh, snažící se spíše o jemnou fantasy atmosféru, než pohádkově laděnou věc. Ve výsledku tak čistý průměr, který neznalého diváka neurazí, ale ani neoslní ničím novým. Bizarní cameo Kristofera Hivju celkové atmoséře nijak nepřidá, a jeho role je pro film absolutně zbytečná. ()
Popelka vypadala nejmíň na 30, princ byl spíš takový princ z Persie a zlé maceše jsem její zamýšlenou zlou povahu až do konce nevěřil. Snímek samozřejmě měl své momenty, třeba konkrétně scénu, kdy Popelka vstupovala do tanečního sálu podkresleného teatrální hudbou a magickou atmosférou, z čehož mě až mrazilo. Jinak ošklivě průměrná pohádka, která skoro vůbec nevyužila potenciálu oříšků a celá byla taková nijaká. Jo, výprava se povedla, efekty ušly, hudba byla (někdy až moc) velkolepá a celé to moc pěkně vypadalo. Prostředí norské zimní krajiny a mírný keltský styl také rozhodně neurazil, ale nebylo mi to sympatické a po odchodu z kina jsem téměř okamžitě zapomněl, že jsem na nějaké Popelce byl. Přesto jsem překvapen, že se dostáváme do doby, kdy i české klasiky zažívají své zahraniční adaptace. I když špatné. ()
Norové si s adaptací jedné z našich nejmilejších pohádek utrhli velké sousto a svým modern(ějš)ím přístupem k tradičnímu příběhu si - minimálně v Tuzemsku - nařízli pod sebou větev. Tři přání pro Popelku v sobě mísí scény, které se věrně drží předlohy, a které se od ní naopak odklánějí - někdy v pozitivním, jindy zase spíše v negativním slova smyslu. Linie se sháněním šatů pro Doru s afektovaným stylistou a přebíráním flitrů se minula svým účinkem a působila spíše rušivě, než aby příběh oživila. Podobně se jevil i "učůraný" miništěk Kristofera Hivju. Naopak si ale cením inovace v případě třetího přání/žaloudku a závěrečné konfrontace mezi Popelkou, princem a macechou. Příjezd a příchod Popelky na ples a mile pozměněný závoj měly rovněž své kouzlo. Českým publikem jistě hodně zahýbe obsazení různých menšin do děje, které na mě osobně působilo rozpačitě - chápu tvůrčí záměr, ale jeho realizace mi (alespoň v případě dvou princových společníků) přišla poněkud nešikovně uchopená. Z hereckého obsazení mě vedle titulní dvojice zaujali nejvíce "lady-tremainovská" macecha a Alfred (skrze nějž na nás v Popelce poprvé promluvil i Trávníček). Ve výsledku jsou Tři přání pro Popelku odvážným počinem - na nejedné frontě - který mj. osloví jistou kamerou a nádhernými přírodními scenériemi zasněženého Norska. ()
Tři oříšky pro Popelku platí za stálici českých televizí během vánočních svátků, uspěli ovšem i za kopečky. Snímek režiséra Václava Vorlíčka a scenáristy Františka Pavlíčka tak uspěl i v Německu, Polsku, Španělsku nebo Severských zemích. Do těch spadá i Norsko a právě zde si pohádku ve svém dětství zamilovala filmařka Cecilie A. Mosli. Právě ta se poté chopila moderní předělávky Tří oříšků pro Popelku a dle vlastních slov chtěla svůj film realizovat jako poctu právě Vorlíčkovým Třem oříškům pro Popelku. Především u nás to měla toto moderní zpracování automaticky hodně těžké i kvůli prakticky až patriotské lásce k známé vánoční pohádce. Problém ovšem nebude pouze v nostalgii. Dá se říct, že Tři přání pro Popelku jsou Třem oříškům pro Popelku velmi věrné. Zhruba tak v 90%. Dochází tak k opakování známých momentů, známých hlášek a pocitu, že tento film skutečně natočil někdo, kdo Tři oříšky pro Popelku miloval. Tato moderní adaptace má poté pochopitelně výhodu v tom, že oproti původnímu filmu z roku 1973 se může opřít o moderní vizuální efekty a také po stránce kamery tentokráte může sázet na záběry z dronu. Právě malebné záběry na norskou zimní krajinu jsou na filmu jednou z těch nejpůvabnějších věcí a na Tři přání pro Popelku se i díky kameře Tronda Tøndera dá dívat. Pak je to trochu složitější. Osobně jsem nikdy oné patriotické vášni k Třem oříškům pro Popelku nepropadl a o Vánocích vždy preferoval radši S čerty nejsou žerty nebo Tři veterány. Přesto mě ovšem pokus adaptovat právě Tři oříšky pro Popelku do nové podoby přijde zvláštní, i díky tomu, že právě láska k ní po 48 letech přetrvala i v Norsku a krom moderního kabátu prostě Tři přání pro Popelku nic nepřináší. I drobné úpravy (především ve finále, které se pokusí udělat závěrečnou ´´ akci ´´ se sáněmi epičtější) působí neskutečně zvláštně a i osudová tečka za klíčovým momentem rozlousknutí hádanky přichází o své kouzlo. Celkově poté obsazení působí dosti podivně. Norský Vladimír Menšík prostě není Vladimír Menšík, Ellen Dorrit Petersen je jako macecha místo Caroly Braunbock stylizovaná do děsivé a neskutečně rušivé podoby a ani ústřední dvojice Astrid S a Ingrid Giaever prostě do rolí nepadnou. Cengiz Al je ještě méně výrazný než Pavel Trávníček svého času, Astrid S poté prostě není Libuše Šafránková. Nová herečka, která má nahradit nezaměnitelnou Helenu Růžičkovou v roli Droběny je poté kapitolou sama o sobě. Tohle byl předem prohraný boj. Celkově je realizace této norské předělávky skutečně zbytečná. Tři oříšky pro Popelku dodnes nic ze svého kouzla neztratili a i po téměř 50 letech jsou nadále milováni stejně. Nová verze má možná velkolepější výpravu, efekty a kostýmy, k ničemu to ovšem není, protože se tu pořád s ničím novým nepřichází. Mosli se sice snažila o poctu, až příliš se ovšem drží původního materiálu, čímž prohrála na plné čáře. Na rozdíl od Guse Van Santa, který v roce 1998 dopředu prohrál boj, když se pokusil předělat Hitchcockovo Psycho alespoň zde přichází snaha o něco nového, přesto se to ovšem celé nezbaví pachuti zbytečnosti. A stylizace se v průběhu jeví ošklivěji a ošklivěji. Zbytečný projekt, který má sice nějaké řemeslné kvality, v průběhu ovšem působí až příliš uměle a především se pořád drží vzorového materiálu. Šlo o předem prohraný souboj? Dost možná ano. Třem přáním pro Popelku totiž nejde upřít slušné řemeslo, jejich existence ovšem zůstává zbytečná. Ani podivně rušivé cameo Kristofera ´´ Tormunda ´´ Hivjua tenhle zbytečný remake nezachrání...... PS: Gay polibek ve filmu je! Takže zastánci klasických křesťanských hodnot a voliči SPD by se měli od filmu držet dál. PS 2: Sova Rozárka ve filmu je, v některých případech ovšem působí digitálně, především její oči. Což vyvolává naději, že se neopakovala historie z roku 1973 a nikdo tentokrát soví herečku sexuálně neobtěžoval šťouchnáním špejlí do zadku. () (menej) (viac)
Galéria (56)
Fotka © Storm Films
Zaujímavosti (3)
- Astrid S (Popelka) kvůli roli podstoupila trénink jízdy na koni i výcvik lukostřelby. (Bontonfilm)
- Pohádka se natáčela ve skanzenu Maihaugen u Lillehammeru v Norsku. (SONY_)
- Trvalo měsíc, než zpěvačka Astrid S přijala roli Popelky. Její hudební management byl proti, protože se obávali, že by to mělo negativní vliv na její hudební kariéru. (raininface)
Reklama