And Then There Were None

Paradoxně jsem viděl víc parodií na Deset malých černoušků než regulérních adaptací. Zdráhám se napsat "vážných adaptací", protože hned ta první, o které teď bude řeč, se ukázala být nečekaně komediální. René Clair natočil film, který sice román Agathy Christie neparoduje ani nemá vtipné slovní přestřelky, ale už od první scény němého seznamování hrdinů ve člunu je zřejmé, že bude docela rozverný. Postavy jsou nahlíženy posměšnou optikou a většina herců balancuje na riskantní hranici karikatury (nejvíc asi "přestřelil" představitel majordoma). Vraždy se ukazují jen v náznaku (bezvládná ruka, přečnívající z postele, zhroucené tělo oběti, které nevidíme do tváře atd.) nebo vůbec ne a tíživé hříchy hrdinů, které jsou důvodem jejich pozvání na soukromý ostrov a postupné likvidace, se bagatelizují, aby bylo možné nadále sledovat postavy se sympatiemi. Možná je to prostě daň pozitivním hollywoodským konvencím 40. let, stejně jako výskyt mladé zamilované dvojice, která trochu narušuje žádoucí nejistotu, v jakém pořadí budou "černoušci" vražděni. Výsledek na mě nepůsobil tak napínavě jako klaustrofobická britská verze z roku 1965, kterou jsem viděl dřív, ale zato má možná větší odstup od předlohy a nedělá z detektivky víc, než čím je - intelektuální společenskou hrou. Nicméně, abych jen nechválil - tempo filmu trochu upadá v momentech mezi jednotlivými vraždami. V knize Agathy Christie známe myšlenkové pochody postav a postupně s nimi prožíváme sílící paranoiu a pokles sebevědomí z toho, jak je situace zahání do kouta. Ve filmu, který si žádá vizuální akci, to bohužel chvílemi vypadá, že zatímco jedna nebo dvě postavy (obvykle soudce a doktor) jednají, ostatní jen odevzdaně čekají, až na ně přijde řada. Přesto jsem se dobře bavil. 80% (22.02.2011)

Jak se píše v obsahu, vůbec první zpracování Agathiny divadelní hry... Ale já ho viděla až jako třetí a poslední. (Chronologicky) druhé (britské) jeho změn docela hodně využilo a já v tomto kladně hodnotím jakousi závěrečnou naději, kterou všichni potřebujeme a bez ní to, s prominutím s veškerou úctou k mé obdivované "Agátě", v životě působí bezútěšně a na nic. (24.09.2015)

Úplně první filmová adaptace asi nejznámějšího (a mého nejoblíbenějšího) románu královny detektivek Agathy Christie Deset malých černoušků se povedla. Nabídne velmi dobře vybudovanou ponurou atmosféru osamělého ostrova, která je místy odlehčena povedeným vtípkem. Daří se jí držet diváka v napětí, na koho to příště padne. Dokud ovšem nepřijde závěr - ten je totiž vpravdě hollywoodský… I přesto se jedná o zajímavý a napínavý snímek, který mohu milovníkům detektivek, zejména těch od jejich královny, doporučit! (20.03.2014)

Zmena záveru v tomto prípade vôbec nevadí, film je v konečnom dôsledku predsalen iné médium než kniha, a neviem si dosť dobre predstaviť knižný záver prevedený na plátno verne a vkusne(ak sa to raz niekomu podarí, klobúk dolu), atmosféra strachu a paranoje vynikajúca a film našťastie nepostráda suchý až čierny humor a nadhľad. (19.12.2010)

Dopustím-li se srovnání s britským remakem mého oblíbeného režiséra George Pollocka z roku 1965, původní film René Claira prohrává. Herci tady nejsou tolik výrazní a opravdu hodně zaujme jen soudce Francis J. Quinncannon zahraný Barry Fitzgeraldem. Místo lokality na zasněžené hoře sledujeme bouřící oceán kolem ostrova. Pobaví postava "Pepka námořníka" rozkošnicky žvýkajícího chleba ke svačině. Chcete-li udělat pořádnou sondu, pusťte si tohle první a Pollocka jako druhého, stačí-li vám vidět slavný příběh jednou, vyberte si zpracování z roku ´65. (30.05.2009)