Osud človeka

Depresívna psychologická sonda do útrob zlomenej mysle ruského vojaka, zomletého vojnovou mašinériou. Po lyrickom spomienkovom úvode sa Sokolov čoskoro dostáva do zajatia, v ktorom čelí ťažkým podmienkam, násiliu zo strany nemeckých vojakov a vnútornej bolesti. Osud človeka je v prvom rade tragédiou jedinca, padajúceho pod ranami osudu a opäť sa stávajúceho na nohy, poháňaného vidinou návratu k rodine. Mnohé sugestívne pasáže sa priam vryjú do pamäte, či už je to vyvrcholenie pochodu zajatcov scénou v kostole, záber na davy ľudí prúdiacich do továrne alebo technicky brilantne a nesmierne efektne natočeným prejazdom cez bojové pásmo v prestrojení za nemeckého dôstojníka, pri ktorej som takmer nedýchal. Lyrický záver s prísľubom do budúcnosti aspoň trochu vytrháva z emočne vypjatého príbehu a dostavuje sa vítaná katarzia. Ťažký a osobitý sovietsky vojnový snímok, ktorému sa aj vďaka Bondarčukovmu výkonu vyrovná máločo. 85% (08.05.2014)

Někteří uživatelé tady napsali, že tenhle film je prost komunistické propagandy. Tu musím konstatovat, že takoví lidé nemají ponětí o čem mluví. --- Některé Šolochovovy romány se dají číst. Rozrušená země, a ovšem Tichý Don. Skrze bolševický generální nátěr v nich pronikají na povrch zajímavé střípky realismu. Osud člověka je z jiného ranku, je to krátká agitační próza nedbale líčící nereálný příběh. --- Když jsem se na film po letech podíval, nestačil jsem žasnout, jak drze Bondarčuk předkládal zřejmé lži lidem, kteří skutečnost poznali na vlastní kůži. Ale takové to bylo, i mnohem později; bezostyšné lhaní bylo všudypřítomné, do zblbnutí, a svým způsobem to vlastně fungovalo. --- Film má hodnotu jako vrcholné dílo sovětské vlastenecké propagandy. (10.09.2015)

Hodně působivá záležitost a určitě pozitivnější setkání se sovětským filmem, než v případě předchozího snímku (Jaro v Zarečné ulici, 1956). Je opravdu znát, jakými změnami prošela sovětská filmová scéna (podobně jako v rámci východního bloku i československá) po odhalení kultu osobnosti Stalina a najednou i silně vlastenecký film působí na diváka zcela jinak. Osud člověka mi dává vzpomenout na dřívější zážitky z Balady o vojákovi a Májových hvězd ze stejného roku. Sergeju Bondarčukovi se i navzdory místy silnému pátosu (pro ruský národ prostě typickému) povedlo natočit film plný lidské statečnosti a síly, stejně tak plný řady sugestivních napínavých scén. Příběh obyčejného člověka v nelehké době, kterou je schopný díky své odhodlanosti přežít a nacházet znovu nový smysl života, má co říct dalším generacím i po tolika letech... 75% (dodatečně viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (11.04.2020)

Sergej Bondarčuk byl génius jak herecky, tak především režijně. Jeho debut Osud člověka podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova (Nobelova cena) patří k celé vlně několika ruských filmů, které se na přelomu 50. a 60. let něajkým způsobem v rámci mezí vymezovaly vůči tehdejší sovětské propagandě a vyhrávaly za to ceny na západních festivalech. Celá scéna dialogu v autě mezi Bondarčukem a představitelem malého Váňušky patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo v ruské filmové historii natočeno. Osud člověka je film, který by měl patřit k základním znalostem každého filmového fanouška. Velmi sugestivní snímek ani po více než padesáti letech od svého vzniku neztratil nic ze svého kouzla. Skvělá režie (ať už scéna skupin lidí před vysokou pecí nebo pasáž, kde se Sokolov ve snu hovoří se svou rodinou), naprosto brilantní kamera a závěr, u kterého vás mrazí a zároveň máte slzy v očích. "Ja tvoj otěc." (12.06.2010)

Superlativy ověnčené přetlumočení klasické Šolochovovy prózy plně zapadá do blížících se vrcholů protiřečivého chruščovovského tání (otěpeli). Hluboký humanismus, kořenící v tradicích klasické ruské literatury předminulého století, jakoby byl Bondarčukovou přípravou na VÁLKU A MÍR. Soužití dvou válkou zničených lidí v nepředstavitelně zpustošené zemi, jejich splývavě vzlínavé poznenáhlé sbližování, návrat do běžných, a přece tak vzácných lidských vztahů, do lidství a normálně tlukoucího srdce vůbec, proces, který díky kameře i režii sledujeme doslova krok za krokem, řeknou o válce víc než veletucty sebelépe zvládnutých válečných scén. Vysvětlit, jak je možné, že tak kvalitní filmy mohly vznikat v režimu, který k humanismu a úctě k člověku měl tak daleko, není snadné. Věta, že režim nikdy nedokázal zcela zapřít svá humanistická hodnotová východiska pocházející ještě ze sklonku carské éry, určitě nepřesvědčí. Lepší interpretační alternativu ale nemám. A tak se znovu a znovu dívám na dílo, kterého se nelze nasytit. Dívám a cítím, jak mravně, lidsky, pookřívám. (01.03.2008)