Utrpenie panny Orleánskej

Nemám rád pořekadlo "méně je někdy více". Podle mě dost často zakrývá neschopnost umělců ponořit se hlouběji; zkrátka více je více a méně je méně! Tak takhle já mám v tom světě jasno, když se náhle objeví Carl Dreyer a ukáže mi film, ve kterém není nic jiného než dvě místnosti, jeden kůl a spousta tváří. A najednou je mi jasné, že to, jak mě svým filmem totálně dostal, by se mu určitě nepovedlo, kdyby to byl výpravný velkofilm se spoustou hereckých hvězd a akčních scén... A ano, krucinál, méně je někdy více! (11.01.2011)

Ten psychologický efekt, které má užívání stěží větších záběřů než jsou polocelky, je neuvěřitelný. Zdálo se mi, že proces mě drtí přinejmenším stejně jako nebohou Janu. Pro udržení pozornosti jsem si pod kompletně němou verzi filmu hodila jako podkresovou hudbu The Return of the King a kupodivu mi to celkem fungovalo. (04.01.2010)

(Verze: 97 minut) Zpočátku mě poněkud iritoval fanatický, mimoňský výraz hlavní hrdinky (stejný přívlastek by se dal použít i pro její odpovědi) a stejně tak tomu bylo i v případě téměř trvalého „zánětu spojivek“. Ale s postupující stopáží jsem své stanovisko musel přehodnotit, protože odehrát tímhle stylem celý film ani tak nehraničí s hereckým, jako spíš nadlidským výkonem, a po projekci musím přiznat, že tenhle způsob ztvárnění postavy měl rozhodně cosi do sebe. Film ovšem nebyl zajímavý jen hlavní protagonistkou, výborný casting se podařil i v případě lstivých a zrádných „pánbíčkářů“ (v čele s „tomuto-knězi-důvěřuj“ křivákem) a primitivních strážných. Emočně silný začal snímek být s příchodem do mučírny a od té chvíle mě film začal dost bavit. Což ještě vygradovalo v nečekaně akčním a hodně působivém závěru, který byl na celém filmu to nejlepší a celkový dojem z něho značně povýšil, v mých očích až na slušné 4*. (01.06.2015)

Viděl jsem jednu z původních kopií bez zvuku s vyleptanými titulky. První Dreyerovi bohužel shořela, ale měl natočeno tolik materiálu, že bez problémů sestřihal další. Tato verze se našla až v osmdesátých letech, jak psal Matty, ale není to originál, jak si myslí. Do té doby vznikaly kratší verze z nalezených částí dalších kopií. Utrpení Panny orleánské je velmi působivé, a to nejen kvůli bravurní mimice Marie Falconetti. Tento film je důkazem, že obraz (v tomto případě mimika herců) může říct víc než tisíc slov. Pro mě to je nejpůsobivější němý film bez hudebního doprovodu, jaký jsem kdy viděl. Pochybuji, že by mě nějaký jiný němý film takto dokázal zaujmout jen obrazem. (04.01.2009)

S dobře voleným živým hudebním doprovodem (potlesk pro orchestr BERG) se i tato Johanka může stát strhujícím zážitkem. Toto zpracování jejího utrpení samozřejmě má své neochvějné místo v dějinách filmu a stejně tak přirozeně patří mezi nejčastěji adaptovaná témata. Nicméně právě díky minimalistickému řešení Dreyera o něco ostřeji ulpívá na povrchu paradox interpretace její neochvějné víry. A pakliže se ohlédnu za celou tou škálou různých projektů počínaje Mélièsem a českým muzikálem nekonče, jako už tolikrát, musím jako jedinečnou vyzdvihnout Das Mädchen Johannu (1935) mezi všemi. (16.03.2012)