Utrpenie panny Orleánskej

(Verze: 97 minut) Zpočátku mě poněkud iritoval fanatický, mimoňský výraz hlavní hrdinky (stejný přívlastek by se dal použít i pro její odpovědi) a stejně tak tomu bylo i v případě téměř trvalého „zánětu spojivek“. Ale s postupující stopáží jsem své stanovisko musel přehodnotit, protože odehrát tímhle stylem celý film ani tak nehraničí s hereckým, jako spíš nadlidským výkonem, a po projekci musím přiznat, že tenhle způsob ztvárnění postavy měl rozhodně cosi do sebe. Film ovšem nebyl zajímavý jen hlavní protagonistkou, výborný casting se podařil i v případě lstivých a zrádných „pánbíčkářů“ (v čele s „tomuto-knězi-důvěřuj“ křivákem) a primitivních strážných. Emočně silný začal snímek být s příchodem do mučírny a od té chvíle mě film začal dost bavit. Což ještě vygradovalo v nečekaně akčním a hodně působivém závěru, který byl na celém filmu to nejlepší a celkový dojem z něho značně povýšil, v mých očích až na slušné 4*. (01.06.2015)

Je neuvěřitelné, jak mnoho dokáží v tomto Dreyerově díle sdělit lidské tváře. Hřích i svatost jsou sice záležitostí nitra, a přece nakonec časem zanechají odraz v očích a rysech obličeje. Je těsná – ale nepovrchní – souvislost mezi dobrem a krásou na jedné straně, zlem a ošklivostí na straně druhé. Utrpení Panny Orleánské umí i po dlouhých desetiletích od svého vzniku dál v otevřených srdcích probouzet touhu po následování Krista, mít tvář odsouzené a ne jejích soudců. (04.11.2011)

Osobitým způsobem fascinující dílo, které působí jako zvláštní syntéza soudobé německé a sovětské filmové školy. Zdrojem té fascinace ale není příběh, nýbrž formální stránka a celkový přístup, jakým k tématu Dreyer přistoupil. Filmu vládnou vizuální výrazové prostředky, snaha o silné zpracování vnitřních pnutí a tužeb postav. Výsledkem je tak na dobu svého vzniku intenzivně dynamické dílo, které s množstvím detailů tváří, nápaditých rakurzů i pohybů kamery upoutá i dnešního diváka. 7/10 (10.10.2018)

Co se dá psát o klasice takového formátu? Osobně mě uchvhátila jakási fllmovost tohoto díla. Již od prvního švenku, přejíždějícím přes soudní síň. zachycujícím círekvní pohlaváry v družných hovorech, totiž není pochyb o tom, že Dreyerovi se podařilo vytvořit velmi přirozeně půobící svět, kde se nenosí afektované předimenzované teatrální herectví. Naopak vše působí velice reálně a díky koncepci scénáře, která zachycuje pouze samotný proces vyvolává film velice sugestivní dojem. Nejvíce působivé mi přišly detailní záběry obličejů soudců, které s jejich herectvím navozují znepokojivou atmoséfru doby, kdy bych rozhodně nechtěl žít. Filmy je navíc pojat celkem neutrálně, nikoho nesoudí a díky téměř rekonstručnímu postupu může sloužit jako svědectví o bestialtiě oné doby. Geniální díla nepodléhají zubu času a to je i případ tohoto filmu, v němž je taková porce vyspělé filmařiny, že film vůbec nepůsobí archaicky. (01.03.2012)

Velmi syrové ztvárnění konfrontace církve, která si v té době díky moci mohla dovolit vše a mladé nevinné dívky. Místy příliš rozvleklý děj ubírá filmu na dramatičnosti, avšak záměrem režiséra byl nejspíš pravý opak. Odka zde: http://www.youtube.com/watch?v=BLBn9KK2Ss0&feature=fvst (25.12.2010)