Réžia:
Carl Theodor DreyerScenár:
Carl Theodor DreyerKamera:
Rudolph MatéHrajú:
Maria Falconetti, Eugene Silvain, André Berley, Maurice Schutz, Antonin Artaud, Michel Simon, Jean d'Yd, Alexandre Mihalesco, Léon Larive, Jean Aymé (viac)Obsahy(1)
Slavné zpracování příběhu o Johance z Arku není typický historický velkofilm. S výjimkou kostýmů se oprošťuje od dobových reálií, zato vyzdvihuje střet fanatismu a klerikalismu soudců se vznešenou prostotou nevinné dívky. Působivost procesu stupňuje užití detailů a i v následných scénách si kamera často všímá jen fragmentů lidské tváře. Němý film inspiroval nejednoho skladatele k hudebnímu „ozvučení“. Vilnius – evropské hlavní město kultury 2009 a filmové fórum Scanorama daly podnět ke vzniku osobité hudby litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse, kterou pro Febiofest nastudoval Orchestr BERG. (Febiofest)
(viac)Recenzie (127)
Zcela odzbrojující ztvárnění jednoho z nejslavnějších soudních procesů všech dob. Extatická Maria Falconetti jako Johanka podivuhodně spojující prostotu a neuhasitelnou vášeň víry, pro níž se nakonec nezalekne ani hranice. Metoda jednoho detailu za druhým, konfrontace svatého obličeje plného vytržení s obličeji zrcadlícími mnohé postranní úmysly a především neupřímnost společně s neotřelou dynamickou kamerou dělají z filmu životnou podívanou, bez problémů uspokojující i dnešního konzumenta. Hudba Richarda Einhorna, s níž je v současné době snímek spojován, je pak uměleckým dílem sama o sobě. ()
Osobitým způsobem fascinující dílo, které působí jako zvláštní syntéza soudobé německé a sovětské filmové školy. Zdrojem té fascinace ale není příběh, nýbrž formální stránka a celkový přístup, jakým k tématu Dreyer přistoupil. Filmu vládnou vizuální výrazové prostředky, snaha o silné zpracování vnitřních pnutí a tužeb postav. Výsledkem je tak na dobu svého vzniku intenzivně dynamické dílo, které s množstvím detailů tváří, nápaditých rakurzů i pohybů kamery upoutá i dnešního diváka. 7/10 ()
Vyprávění založené na detailních záběrech rozvášněných postav má zásluhou typologicky přesně obsazených a skvěle hrajících herců svou nepopsatelnou sílu, stejně jako osobitá režie na pomezí několika tehdejších filmařských hnutí a přístupů, ale s přibývajícími minutami kouzlo vyprchává, a jelikož je jasné, jak všechno skončí, zdá se mi celý film spíše jako trpělivá ukázka dobového režijního skillu než jako působivý osudový příběh. Dodatečně zakomponovaná hudba každopádně fenomenální... ()
To, co bychom dnes nazvali soudním dramatem, prostě bez zvuku fungovat nemůže. Ne úplně. Utrpení Panny orleánské má jistě své kouzlo, ale čtyři hvězdy dávám jen z úcty - hrozně se to opakuje a neustálý mučednický výraz hrdinky se postupně stává tak trochu směšný. Uznávám ale, že jde spíš o mojí neochotu než o chybu snímku. ()
Na svou dobu netradičně natočený film libující si ve velkém množství detailů zcela nenalíčených tváří, které mají ještě více zdůraznit utrpení a bezvýchodnost zobrazované situace. Utrpení Panny orleánské je nadčasovým snímkem, který dokáže oslovit i dnešního diváka a to zejména díky kameře a vynikajícímu herectví Marie Falconetti. Jeden z klenotů éry němé kinematografie, který budí respekt i v dnešní přemodernizované a zdigitalizované době. ()
Galéria (93)
Fotka © Gaumont
Zaujímavosti (19)
- První verze negativu krátce po dokončení shořela. Jelikož přetáčení celého snímku nepřicházelo v úvahu, byl Carl Theodor Dreyer donucen film sestříhat ze záběrů, které při tvorbě původní verze vyřadil. (Marla Singer)
- Více jak půl století byl snímek považován za ztracený. Existovaly pouze kopie a ozvučené verze, které se značně lišily od originálu. V roce 1981 byla náhodou v přístěnku ústavu pro mentálně postižené v Norsku nalezena dánská verze v perfektním stavu. (Snorlax)
- Ve scéně, kdy je Janě řezána paže, se ve filmu objeví skutečná krev, nikoliv však Marie Falconetti, ale její dublérky. (Kulmon)
Reklama