Réžia:
Carl Theodor DreyerScenár:
Carl Theodor DreyerKamera:
Rudolph MatéHrajú:
Maria Falconetti, Eugene Silvain, André Berley, Maurice Schutz, Antonin Artaud, Michel Simon, Jean d'Yd, Alexandre Mihalesco, Léon Larive, Jean Aymé (viac)Obsahy(1)
Slavné zpracování příběhu o Johance z Arku není typický historický velkofilm. S výjimkou kostýmů se oprošťuje od dobových reálií, zato vyzdvihuje střet fanatismu a klerikalismu soudců se vznešenou prostotou nevinné dívky. Působivost procesu stupňuje užití detailů a i v následných scénách si kamera často všímá jen fragmentů lidské tváře. Němý film inspiroval nejednoho skladatele k hudebnímu „ozvučení“. Vilnius – evropské hlavní město kultury 2009 a filmové fórum Scanorama daly podnět ke vzniku osobité hudby litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse, kterou pro Febiofest nastudoval Orchestr BERG. (Febiofest)
(viac)Recenzie (127)
Co se dá psát o klasice takového formátu? Osobně mě uchvhátila jakási fllmovost tohoto díla. Již od prvního švenku, přejíždějícím přes soudní síň. zachycujícím círekvní pohlaváry v družných hovorech, totiž není pochyb o tom, že Dreyerovi se podařilo vytvořit velmi přirozeně půobící svět, kde se nenosí afektované předimenzované teatrální herectví. Naopak vše působí velice reálně a díky koncepci scénáře, která zachycuje pouze samotný proces vyvolává film velice sugestivní dojem. Nejvíce působivé mi přišly detailní záběry obličejů soudců, které s jejich herectvím navozují znepokojivou atmoséfru doby, kdy bych rozhodně nechtěl žít. Filmy je navíc pojat celkem neutrálně, nikoho nesoudí a díky téměř rekonstručnímu postupu může sloužit jako svědectví o bestialtiě oné doby. Geniální díla nepodléhají zubu času a to je i případ tohoto filmu, v němž je taková porce vyspělé filmařiny, že film vůbec nepůsobí archaicky. ()
Viděl jsem jednu z původních kopií bez zvuku s vyleptanými titulky. První Dreyerovi bohužel shořela, ale měl natočeno tolik materiálu, že bez problémů sestřihal další. Tato verze se našla až v osmdesátých letech, jak psal Matty, ale není to originál, jak si myslí. Do té doby vznikaly kratší verze z nalezených částí dalších kopií. Utrpení Panny orleánské je velmi působivé, a to nejen kvůli bravurní mimice Marie Falconetti. Tento film je důkazem, že obraz (v tomto případě mimika herců) může říct víc než tisíc slov. Pro mě to je nejpůsobivější němý film bez hudebního doprovodu, jaký jsem kdy viděl. Pochybuji, že by mě nějaký jiný němý film takto dokázal zaujmout jen obrazem. ()
Velmi syrové ztvárnění konfrontace církve, která si v té době díky moci mohla dovolit vše a mladé nevinné dívky. Místy příliš rozvleklý děj ubírá filmu na dramatičnosti, avšak záměrem režiséra byl nejspíš pravý opak. Odka zde: http://www.youtube.com/watch?v=BLBn9KK2Ss0&feature=fvst ()
S dobře voleným živým hudebním doprovodem (potlesk pro orchestr BERG) se i tato Johanka může stát strhujícím zážitkem. Toto zpracování jejího utrpení samozřejmě má své neochvějné místo v dějinách filmu a stejně tak přirozeně patří mezi nejčastěji adaptovaná témata. Nicméně právě díky minimalistickému řešení Dreyera o něco ostřeji ulpívá na povrchu paradox interpretace její neochvějné víry. A pakliže se ohlédnu za celou tou škálou různých projektů počínaje Mélièsem a českým muzikálem nekonče, jako už tolikrát, musím jako jedinečnou vyzdvihnout Das Mädchen Johannu (1935) mezi všemi. ()
Film je založen na detailech tváří jednotlivých aktérů procesu, kteří tak svou mimikou prozradili daleko více, než kdybychom slyšeli co povídají. Pro Johanku z Arku bylo utrpení umírat za "svou" pravdu, pro mně bylo utrpením sledovat verzi bez hudebního doprovodu, proto je můj pohled na film o to kritičtější. Škoda, že jsem neviděl tolik vychvalovanou verzi s hudbou Richarda Einhorna, protože můj zážitek by byl jistě lepší. ()
Galéria (93)
Fotka © Gaumont
Zaujímavosti (19)
- Jedná se o druhou a poslední filmovou roli Marie Falconetti (Johanka), která nikdy nepochopila, proč se snímek stal takovým fenoménem. (Terva)
- Režisér namiesto literárnych spracovaní príbehu vychádzal zo súdneho protokolu. (Adam.Kubala)
- Více jak půl století byl snímek považován za ztracený. Existovaly pouze kopie a ozvučené verze, které se značně lišily od originálu. V roce 1981 byla náhodou v přístěnku ústavu pro mentálně postižené v Norsku nalezena dánská verze v perfektním stavu. (Snorlax)
Reklama