Satan

Nejdobrodružnější Cimrman. [Přesná stopáž: 108 min]

Nejživější Cimrman. [Přesná stopáž: 84 min]

Ano, přiznávám se – netušil jsem, že budu z nějakého filmu Davida Lynche plakat (tedy snad na výjimku, kdy se mi u Mullholand Dr. vysypala polovina popcornu na koberec). Nejlepší Lynchův film, který snad nenatočil sám Lynch. Film plný něhy, lásky, humanismu. Kdo by to od mistra psychodelických a snových stavů čekal? Jedno se však upřít nedá – Lynchův styl, který ač je sevřen biografickým příběhem, má své pevně dané základy. Chvějivá hudba někde v povzdálí, sugestivně a syrově podaná atmosféra (tentokráte) viktoriánské Anglie (až mi to někdy evokovalo Rozparovače či zejména zezačátku Kabinet doktora Caligariho) a výborné výtvarné zpracování (téměř v každém jeho filmu vystupuje bizarní postavička, kterých je v tomto filmu nespočet). Hopkins jako vždy úžasný, John Hurt pod kily nánosu také hraje slušně a vše to uzavírá Lynch se svou přesnou a chápavou (!) režií, kterou donutí diváka mít tam, kde ho mít chce. Nejdříve se Mellicka bojíte, přes úvodní šok ním opovrhujete a nakonec zvítězí lítost a vnější stránku přebije hřejivá lidská duše. Přesně tak, jak to Lynch naplánoval, jsem mu to i sežral. V tomto případě se však ani nejde nepřiznat, vždyť to byl tak přenádherný a dojemný příběh, že jsem se jen utvrdil v arogantní a nevraživé lidstvo. Děvky jsme dámy a pánové, děvky. [Přesná stopáž: 118 min]

Perla německého expresionismu s chytlavou hudbou, stylovými ateliérovými pokřivenými kulisami, bizarně groteskními líčidly a kriminální zápletkou s hororovým podtextem. Jakožto horor má otevřený konec, nikdo vlastně nezvítězil, jen ono prozaické na závěr "vím, jak vás vyléčit". Herecké výkony jsou obstojné, ale právě mizanscéna tvoří z Kabinetu ono skvostné dílo. Vidět to na filmovém plátně (díky Projektu 100) byl obrovský zážitek a jak jsme odcházeli, byl přede mnou jeden stařík, které říkal nadšeně projekční: "Vynikající!". No nemohu jinak, než souhlasit. Subjektivní realita za objektivní, psychologická symbolika, mimonarativní poetika a stylistická expresivita. Kabinet Dr. Caligariho zkrátka rozjel vlnu dodnes tak populárního a obdivovaného žánru horor a to mu již dnes přes značně groteskní ráz nikdo nevezme.

Pětasedmdesátiletý dědeček monster-filmů a klasika černobílého hororu. Nejslavnější zrůda stříbrného plátna vs. režisér prahnoucí po dobrodružství. Námět, jehož zpracování známe velmi dobře. Viděl jsem remake Petera Jacksona (uchvácen a zaslepen vizuální stránkou za 5*) a ždibec (tehdy jsem byl vážně malé škvrně) Konga ze 70. let, ale originál mi stále unikal. Díky ČT za tu projekci, vážně to stálo za to. Hlavní rozdíl mezi původním a Jacksonovým Kongem je v tom, že originál nehledění nalevo ani napravo a stále přitápí pod kotel, dává divákovi možnost sledovat jeden souboj za druhým, napínavá scéna střídá druhou a vše vrcholí oním profláklým soubojem na Empire State Building. Neměl jsem čas ani zavřít oko, King Kong zkrátka překonal svou dobu nejen v tricích, ale i v neskutečně našlapané dobrodružné jízdě, kterou jí může zavídět kdejaký dnešní film.

Aby bylo jasno - zombie žánr nijak nevyhledávám a od Romera jsem viděl jen pár filmů. Tuhle apokalyptickou jízdu jsem však spolkl jako malinu a nikde se nezakuckal (ok, možná jsem měl pár problémů, ale vážně jen pár). Snyder ví, jak diváka zaujmout a přikovat ho k židli. Jedná se totiž o horor, u kterého se s největší pravděpodobností nebudete bát. Párkrát se leknete, párkrát se zasmějete (humor toho nejčernějšího zrna) a vždy budete zírat s vytřešněnýma očima a otevřenou pusou na tu audiovizuální bombu. Titulky (jak úvodní, tak závěrečné), stejně jako záběry shora jsou BOŽÍ a Ving Rhames je hláškař k pohledání. Nemůže chybět samozřejmě brutalita, spousta, spousta krve a tisíce zombíků v nejrůznějších věkových, váhových či sociálních parametrech. Potěšil mě i jakýsi zelenkavý filtr, který dodával napínavějším momentům šťávu a dotáhnul kamerové detaily k dokonalosti. Možná je dobře, že jsem původní Romerův film neviděl, nejspíš bych zjistil Snyderův úmysl udělat z filmu popcornovou řežbu, ale já mu to sežral.

Tento film mi ukázal čtyři fakta, která už nemůže nikdo nijak vyvrátit. 1) Forman je mistr v biografickém žánru. Jeho režisérská vyspělost zde tak nádherně vyplavala na povrch...Muž na Měsíci se sleduje jedním dechem; budete se smát, plakat, kroutit hlavou nebo se na ní škrábat, ale zcela určitě nebudete usínat. Chytře a v kaufmanovské terminologii i divácky účinně zpracované titulky jsou pouhým náčrtem věcí následujících... 2) Carrey není potrhlá troska, která parazituje na divákovi díky jeho gestům a ušklebkům. Není tomu tak, neboť jeho výkon zde je jak komický, tak tragický zároveň. Právě zde mě tento vyhlášený komik utvrdil v tom, jaká je jeho herecká kvalita, že zahraje pestrý výkon neskýtající pouze ztřeštěné grimasy a i když samotný Kaufman na svůj vzhled nijak nesázel, Carrey i přes ten podivínský kukuč předvádí něco neuvěřitelného (tady se mohl zatřpytit Oscar). 3) Andy Kaufman byl neskutečně rozervaná osobnost. Byl to komik, u kterého mělo obecenstvo obavy, strach či byli naprosto znechuceni tím, co se děje na scéně. Kaufman byl mistr mystifikace, který udělal z lidí voly a oni se tomu ještě smáli, aniž by věděli, oč vlastně jde. Svým potrhlým skečům, gagům a fórům tedy spíš bavil sebe než diváky, vymýšlel nové, originální, často až nemorální či morbidní postupy, aby uspokojil své hravé, ale přitom velmi citlivé a nesnadné já. Zašlo to až tak daleko, že ani vlastní rodina mu nevěřila, že by mohl umřít. Není to zas nějaký jeho nejapný žertík? 4) Když se sejdou tři baviči, nemusí se nutně jednat o komedii. Patrně by si každý druhý myslel, že jestli ve filmu hrají spolu Danny DeVito, Paul Giamatti a Jim Carrey, musí to být nějaká řachanda, u které se potrháte smíchy. Namísto toho se však jedná o mistrné biografické drama, které nutí svými komediálními vsuvkami spíše k zamyšlení, nežli smíchu. A proto si tohoto snímku vážím. Není zbytečně dlouhý, není zbytečně emotivní a není zbytečně moralizující.

Sam 'Ace' Rothstein je chlapík, který se v blízkosti cinkajících automatů, rozdávajících karet a rulet vyskytuje odmala. Také zná všechny fígle těch, kteří si chtějí namastit kapsu a okrást tak jeho milované kasino. A profituje. Profituje hodně. Profituje tak kurevsky, že své milované koupí kožich z činčily a ani nemrkne okem. Nicky Santoro je chlapík, kterému je radno se klidit z cesty. Jedná se totiž o malého cholerika, který vás dokáže umlátit telefonem, propíchat psacím perem, dát vám hlavu do svěráku nebo vás častovat všemi možnými nadávkami v jednom souvětí. Jednoho krásného dne se osudy těchto dvou mužů střetnou ve městě snů – v Las Vegas. Opět příběh podle skutečné události, opět se to tu hemží mafiánskými bossy a opět to má pod taktovkou Martin Scorsese, který si na pomoc přivedl dva své nejlepší kámoše – De Nira a Pesciho. Paralele s Mafiány se asi neubráníme a pokud bych měl srovnávat tyto dva filmy, Casino by vyšlo jako vítěz. Proč? Zmizelo páté kolo od vozy Ray Liotta (sorry, ale pro mě to byl vážně nejslabší článek Goodfellas), Casino přidalo na brutalitě, scénář je nejen zaměřený na hlavní postavy, ale také je nádherně sarkastický a mistrně kritizuje soudobou společnost (schválně hledejte místo, kde je půl minuty ticho – takového hluchého místa se nedočkáte, pořád je vám servírována nějaká myšlenka či už přímo zahrané scény, které i tak spolu úzce korespondují) a v neposlední řadě je Casino vizuálně atraktivnější a podmanivější a děj lépe graduje. No a Pesci je stále stejný ďábel jako v Mafiánech a De Nirovi jsem fandil – jeho postava je bezchybně napsaná i zahraná. Scorsese se dostal na vrchol své tvorby a pro jeho diváky či fandy mafiánských příběhů je tento klenot naprostou povinností vidět. [Přesná stopáž: 178 min]

Měl jsem půl hodiny do Simpsonových, když jsem pustil Annie Hallovou. Říkal jsem si, že se podívám, pak to přeruším a někdy se na to dodívám. Nepočítal jsem však s rafinovaností scénáře a jeho bezchybnou prezentací z úst Woodyho Allena. Vtip střídá gag a gag střídá inteligentní moudro a inteligentní moudro střídá vtipnou scénku a vtipná scénka střídá pohled do kamery a pohled do kamery je vyplněn inteligentním moudrem a následuje další gag a další humorná scénka. Takto jede celá Annie Hallová hodinu a půl. Bez výraznějších zastávek, bez slabších míst, jako švýcarské hodinky. Stále dál, stále minimálně stejně vtipně a stále minimálně stejně liberálně. Virulentní humor Allena je právě patrný v 70. letech, kdy je jeho tvorba nejradikálnější, nejodvážnější a nejsarkastičtější. Annie Hallová znamenala v jistém ohledu přelom v Allenově kinematografii. Jak říká Nicolaus Schröder: „Kašpar se změnil v občana velkoměsta s vysokým identifikačním potenciálem.“ Přitom jsou témata stále stejná – utahování si z vlastních předků, tedy Židů, sexismus…Do tohoto klasického víru brýlatého neurotika je vtažena i Diane Keatonová. Jsou to právě scény s ní (a tady musím poukázat na vyloženě „rofloidní“ scénku s živými korýši), které patří k vrcholům filmu. Její potrhlé herectví, stejně jako androgynní styl oblékání, se stalo idolem své doby. Společně s Woody Allenem se tak stali ikonami velkoměstské buržoazie. Samostatnou kapitolou je scénář. Ve filmu nenajdete jedinou minutu, ve které byste se a) nesmáli, b) nepokývali hlavou a neříkali „jo, to je fakt.“ A tady Annie Hallová exceluje. Nejen, že se zasmějete a pobavíte, ale utvrdíte se v tom, že milostné vztahy jsou všude stejné a přitom jsou tak jednoduché – zkrátka opětovat lásku k druhému člověku. Rada na závěr: udělejte si místo na celý film, je velice pravděpodobné, že vás chytne natolik, že vaše plány na tomto díle ztroskotají. Ty Simpsonovi jsem samozřejmě nestihnul. A nelituji. [Přesná stopáž: 89 min]

Excelentně vyvážený film v poměru drama:komedie a ještě lepší herecké výkony, z nichž nevypíchnout životního Hoffmana by byl hřích. Mistrně napsané, mistrně zahrané, mistrně zrežírované. Hledat tady chybu je holý nesmysl. Evergreen a spolu s Forrestem jedinečný film, na který se dá koukat pořád dokola. [Přesná stopáž: 133 min]