jatamansi

Tímto se řadím k davu fanynek Marka Ebena už od dob Válečka a doufám, že ještě něco zahraje. Ne na hudební nástroj, ale že se ještě někdy odhodlá kromě Ypsilonky vejít na filmové plátno. Ebeny mohu poslouchat vždy a všude, Scholu Gregorianu Pragensispodobně. Plovárny si nahrávám. Ale Marek jen jako moderátor (Vary nevyjímaje) je mi málo. A tak laskavou maminku jako paní Medřická – to je možné opravdu jen v pohádce. Bylo to i díky Ladovi naivní, trošku hloupé, ale krásné. Dnešní pohádkové slepence tomu nesahají ani po kolena.

Proboha, jak se mohlo sejít tolik úžasných herců v tak příšerné slátanině?

Na mně vždycky působil jako prvoplánový tah na bránu, takže nemohu dát víc. Vadil mi předabovaný Harapes, to byly tehdy zvyky. Když už jej chtěli jako umělce, neměli mu šroubovat ten hlas, myslím, že to byl Klem, ale ruku do ohně bych za to nedala. I ten Hapka, ač jej miluji, mi připadal tak nějak kolovrátkový a podbízivý. Prostě měl dohnat k slzám a povedlo se mu to, ale do mých nej nikdy patřit nebude.

Obecně mám raději Janáčkovu operu než divadelní hru, ale tohle je jedna z výjimek. Kostelnička je náročná role pro vyzrálé ženy, jenže to není všechno. Musí v sobě mít zakódováno nějaké neštěstí, drama, bolest, nejde to jen hrát, musí se tomu věřit. Těžko se to popisuje, ale já si dodnes pamatuji, jak na mne Medřická působila, mám z toho mrazení v zádech. Výkon Valešové byl strhující a je škoda, že se jí nedostalo v českém filmu více příležitostí. Obecně nízké hodnocení připisuji tomu, že knihu už nikdo nečte, takže hra připadá běžnému divákovi zastaralá. A Její pastorkyňa není právě masově oblíbená opera. Což je škoda, protože slyšet Urbanovou jako Kostelničku a Štefana Margitu jako Laca je zážitek, který tímto doporučuji.

Filipovi se zřejmě zalíbilo v seriálech a po úspěchu Věka se pustil do fresky zobrazující na poměrně sevřeném půdorysu naděje, lásky, frustrace, touhy i rozčarování obyvatel jediného domu v období kolem světové války. Mou jasnou platonickou láskou je zde nerudný Nerudný Miloš Nedbal. A láskou, kterou bych si uměla představit nejen platonicky, aristokratický Adamíra. Vypointovaný je záběr na roztékající se obraz radního Nerudného stejně jako ne už právě nejmladší Hudečková coby diblík. Vala nezůstal nic dlužen své pozdější rudé pověsti a nejkrásnější byla Jana Šulcová. Když si představím, že šlo jen o kulisu na barrandově, skoro se mi tomu nechce věřit. A nesmím zapomenout na Petra Čepka. Vlastně je to jako u věka, co jméno to perla, takže na závěr jen z Adamírových úst - citace nebude přesná – A to by se tatínku ta ulice jmenovala Nerudného nebo Nerudná?

Kdo mne zná, toho nepřekvapí, že jsem to fakt přečetla, ba co víc, že mám stále doma kompletní vydání. F.L. Věk byl za totality v TV zjevem, neskutečným zážitkem. Kdo něco znamenal, ten v tom hrál. A doufám že rád (Když si jen představím, že se za pár let poté začal natáčet Zeman). Není možné vyzvednout jen někoho právě pro to obrovské množství hvězd, které se třeba jen mihly v epizodních rolích. Věkovo češství je velkolepé a ušlechtilé a je myslím obrazem doby, kterou nám Jirásek předkládá. A já doufám, že to tak tehdy i bylo. Navíc ve Věkovi se ještě kamera dostala do míst, která už dnes neexistují nebo kam se vlastně nesmí. A všimněte se, skoro každý jen trochu vzdělanec, i slečinka ze střední třídy, umí na něco hrát, ovládá cizí jazyky – a čte.

Natočit poetický film pro náctileté a o náctiletých není problém. Už vůbec není těžké vyrobit romantické dílo o lidech středního a mladšího středního věku. Ale udělat inscenaci o stárnoucích lidech tak, aby dojímala a přitom nebyla lacině sentimentální, aby nenudila a současně bavila, abychom s hrdiny dýchali a prožívali jejich ne právě nejmladší starosti – to je umění. Ale ono se to točilo, když byly k dispozici takové lidsky i herecky vyzrálé osobnosti, jakými byli Karel Höger a Dana Medřická. S nimi snad hrála i ta lavička v parku.

Jako malá, když jsem to viděla poprvé, jsem nemohla přijít na chuť neobvyklým maskám, těm širokým čelenkám. A velice silnému líčení. Tak mne rozptylovaly, že jsem hru ocenila až po letech. Ono mi to opravdu víc než film herectvím připomíná divadelní inscenaci v plenéru, ovšem sakra dobře udělanou inscenaci. Zpěvný jazyk, výborné herecké výkony, skoro bych si to měla brzy pustit, abych mohla ten komentář nějak obarvit, je takový nějaký suchý. V žádném případě však nepovažuji, podle vlastních pocitů, za pohádku, ale za dílo pro kultivovaného, sečtělého a nekonvenčního diváka. Byť mu bude za chvíli čtyřicet. Tomu filmu, ne divákovi…

Jen kolovrátku zpívej, slyším Třísku kdykoli, jakmile si na pohádku vzpomenu. Ty 4* jsou pro něj a být tam jiný princ, bylo by jich 5. Přeslazený Štědroň mi fakt nesedí. Zato Medřická, to je herecký rejstřík. Její macecha je fakt hnusná, jedovatá, dryáčnická. Klobouk dolů. Hrušková je maličká a milá, i když té naivity je tam někdy moc. Ale Tříska, toho mohu fakt skoro vždycky. On je jedním z mála herců, kteří mne dokážou vtáhnout i ve filmu, nejen na divadle (a že jsem s ním po revoluci viděla skoro vše, co v Česku nastudoval). Dojímají mne i holoubci a jejich „Jedno zrnko popela, jedno zrnko máku“ a zrníčka, která nepřibývají na hromádkách, ale mizí v jejich volátkách. Tuhle Popelku řadím mnohem výš než Tři oříšky, ty spíš skoro nesnáším. A přemýšlím, jestli by té mé oblíbené Popelce slušela barva a nebo jestli je i tou černobílou vlastně taková Popelka.

Byl jednou jeden dům, ano, ale byl jen jeden, a přihřívat si polívčičku něčím podobným mne fakt nebralo.