ratpile

Digitální cirkus se špičkovými artisty a vážně pojatou psychologií klaunů. Špička ve svém oboru. Scénář je semknutější než v jedničce a byť mi tu chyběla nějaká obdoba familiárního seznamování, koncept monstrózní akce jakožto vyvrcholení několik sólovek, mi vlastně až tak nevadí. Whedon Avengers nepojímá tak rutinně jako Bay Transformery, o postavy se zajímá s větší péčí a přesto servíruje zřejmě ten nejakčnější a nejrozpohybovanější Marvel vůbec. Nakonec, ukočírovat 2 hodiny akce, aniž by vše nepůsobilo jako videohra, vyžaduje samo o sobě víc než jen nafouklý rozpočet. Kdo šel na Avangers, dostal je a nebyl okraden. Ten sterilní zápach výrobní linky je ale pořád přítomen nadmíru. Marvel už asi jiný nebude.

V druhé polovině stopáže museli vyměnit režiséra za pána z komparzu. Tak ledabyle natočený, nezajímavě spatlaný závěr, mě i přes nízká očekávání svou úrovní zaskočil. Absurdní vrchol ucházejícího, byť krutě neoriginálního hororu.

Je bravurní, kterak Mad Max vypráví skutečně obrazem a samotnou akcí. Gibson prostě dělá co musí a na rozměru (spíše v náznacích) jeho postava nabývá až v průběhu. O světě jako takovém se ani tohle říct nedá, je prostě horkou, bezútěšnou kulisou, která jen občas poodhalí něco ze života přeživších. Svým ukotvením film působí tak, jako kdyby si někdo namířil kamerou na hlavního hrdinu a prostě pár dní snímal jeho a nejbližší okolí. Bez úvodu, bez důvodu, bez vysvětlení. A právě ona nevyřčená slova dodávají snímku tu správnou dávku všudypřítomného šílenství. Nevíme kdo je ten gay motorkář rozdávající hlavičky, nevíme co chce ten kulturista na traktoru a vlastně ani netušíme kam směřuje hlavní hrdina. Na Mad Maxe proto nelze nahlížet úplně klasickou optikou a očekávat strhující příběh plný prokreslených postav. Kdepak, tohle je prostě exkurze do pekla rozpálených silnic, pachu benzínu a groteskního kultu Humunguse Pána. Zásadní post-apo událost, nejen pro filmové médium.

Fellowship není tak emotivní jako třetí díl, s odstupem času ho mám ale nejraději. Pomalejší vyprávění si vychutnává lahůdkové lokace, jedna ikonická scéna střídá ikoničtější, jedna kultovní hláška druhou a všechna ta krása jen kvete na půdě nasáklé esencí fantasy. Jakožto ke knižní adaptaci lze mít k filmové verzi výhrady, velkofilm je to ale sám o sobě prakticky dokonalý. Bylo mi dvanáct let a doslova jsem zLOTRovatěl. Filmové fantasy podobného rozsahu a kvality dodnes neexistuje.

Historická fikce je to jako řemen, ale tady se ještě Ridley o žádnou akurátnost nesnažil. Jestli si nějak představuji ideální velký Hollywood, pak se tomu před patnácti lety Gladiátor velmi přiblížil. Přehledné, vyvážené vyprávění, silné charaktery, emoce. Opak dnešních miliardových blockbusterů, stavících na atrakci a CGI. Scott navíc dokonale trefil obsazení. Russell Crowe pro mě bude už vždycky generál Maximus a Joaquin Phoenix úlisný parchant Commodus. Tuhle historickou pohádku mohu kdykoliv. Film mého dětství.

Ozdravná dávka sebeironie pro každého, kdo příliš zabředl. Do anarchisty mám daleko (opravdu daleko), žádné radikální smýšlení také příliš nepěstuji, přesto mě tenhle výsměch s naprosto samozřejmostí přijímaného systému, životního stylu, sebelásky a absurdity lidského konání, svou jízlivostí vždycky nakazí. O řemeslné kvalitě, atmosféře, výběru lokací, kameře a vůbec celém Fincherově vyprávění, nemá smysl nijak polemizovat. Fight Club má všechno, a božího Pitta s ještě lepším Nortonem k tomu. Moc podnětnějšího toho z Hollywoodu, v takto luxusním balení, nevylezlo. You are not your job, you're not how much money you have in the bank. You are not the car you drive. You're not the contents of your wallet. You are not your fucking khakis. You are all singing, all dancing crap of the world. Doporučuji 2x ročně. p.s. Where Is My Mind od Pixies je na šestou hvězdičku.

Konečně dobrý horůrek. It Follows to skřípe na papíře, ale všechny ostatní žánrové ingredience převyšují většinu souputníku. Námět zní lacině a nečíst Fuku, očekával bych naprosto přirozeně něco ve stylu nových Final Destination, v horším případě nějakou ujetější kopii dnešních hororových remaků. S povděkem kvituji - nestalo se tak. Mitchellův snímek připomína spíše Carpanterův Halloween. Steadicam si pomalu vychutnává ulici, na předměstí se stmívá, padá listí, každé prasknutí působí děsivě. Do toho osmdesátková hudba, pomalejší střih a stylově vybrané lokality skomírajícího Detroitu (staré kino!). Samotný "pronásledovatel" také působí ve své pomalosti poměrně neotřele a nevyhnutelně osudově. Dokonce ani ten sex zde není vůbec explicitní a žádná přehlídka kozatých modelek se nekoná, byť Maika Monroe splňuje všechny možné parametry. Kdepak, tady na to někdo šel poctivě a vyplatilo se. Poslední záběr potěšil. Tohle mi chybělo. P.S. Scénu na houpačce v potemnělém parku bych vlepil do učebnic hororu. Dokonalá sekvence.

První hodinu něco mezi Číslo 5 žije a Střihorukým Edwardem ve světě Deus Ex. Blomkamp do toho zručně servíruje spoustu oduševnělých pararel a prezentuje robota jako nepopsanou tabuli v tom našem zkaženém světě. Dokud se film držel schématu "čistá duše vs zkažení lidé", všechno dobré. Jakmile se ale zhoupne do poslední třetiny, nečekaně se transformuje do něčeho připomínající spíše Rkového Robocopa, nežli tu nesmírně citlivou, hravou podivnost z poloviny první. Blomkamp sice netočí podle klasického hollywoodského mustru, své příběhy ale neumí dokončit tak kvalitně, jako je začíná. Nicméně, nízká hodnocení si to nezaslouží. Atmosféra je, i přes pár lacinějších záběrů, parádní a ten indie feeling tomu vůbec nevadí, ba naopak. Die Antwoord jsem před projekcí považoval za autorovu manýru, ale jejich bizarní zjev s tradičním vizuálem Blomkapova světa dosti ladí. Superlativy mám pak opět k efektům. Roboti i přestřelky vypadají parádně a působí mnohem živějším/děsivějším dojmem, nežli obvyklé CGI taškařice. Chappie je zvláštní film. V mnoha ohledech nepříliš fungující, v závěru scenáristicky rozvrácený, občas laciný. Zároveň ale plný roztomilých drobností, emocí, skvělých scén a originální atmosféry. Neukočírovaný, neučesaný, absurdní, nelogický, přesto zábavný. Celkem se těším na Aliena.

Celkem bizarní věc. Arnold v čisté depresi (ne, happy end se nekoná), ve filmu s populární žánrovou tématikou a vážně míněném indie zároveň. Několik prvních minut jsem si dokonce zaklel, do jakého oduševnělého artu se to guvernér upsal, ale nakonec jsem přeci jen skončil spokojeně smutný, s tím klasickým depresivním tlakem na hrudi. Ono to prostě nějak funguje. Arnold roli nejspíš musel vymlátit ve fitku z Fassbendera, ale jeho postava postaršího balíka, který možná ani není ten typ schopný emoce vyjadřit, je celkem uvěřitelná. Výtečná je pak Abigal Breslin, která se správně vymyká té moderní škatulce hrajících modelek a její výrazový rejstřík prostě nutí diváka prožívat. Fandil jsem jí, litoval jsem ji, a tak to asi mělo být. Snímku ale přeci jen něco chybí. Není tak sugestivní, jak by při absenci příběhu mohl být a dávku emocí bych snesl klidně o level hustší. Do devadesáti minut přeměny v zombie se toho přeci jen vejde víc. Post apokalyptická loučení s umírající zombie dcerou a Johnem Matrixem v důchodu to ale bylo překvapivě citlivé a atmosférické. Zatím nejlepší film po Arnoldově návratu z politiky.

Film zestárl, o tom žádná. Herecké výkony dnes působí místy vtipně(bankovní úřednice) a scénář si v druhé polovině také vybral slabší chvilky. Hodnotit snímek dnešní optikou ale není tak snadné. Dog Day Afternoon dnes zkrátka ani nemůže mít sílu, jakou ve své době disponovalo. Témata homosexuality, dozvuků války ve Vietnamu i sílící moci médií dnes nepůsobí tak úderně, jako v roce 1975. Brutálně potlačená vězeňská vzpoura v Attice není pro našince, čtyřicet let poté, také žádnou velkou bolístkou. Atmosféru zmatení společnosti a sílu zmíněných témat ale snímek vystihuje znamenitě - docenit je v plné síle může možná jen pamětník, ocenit je může i dnešní divák. Nakonec, vyjma silných témat, pořád je tu ještě více než solidní drama o bankovní loupeži. Tempo vyprávění sice občas hapruje, ale ta upocená, dusná atmosféra, místy skvěle absurdní nádech a především úžasný, živočišně hrající Al Pacino, tomu bez problému přiklepnou štempl výjimečného. Závěr a titulky (bez hudby, jen za zvuku sirén a motorů letadel) jen podtrhly bezvýchodnou situaci bezradného Sonnyho Wortzika. p.s. Al Pacino je svému předobrazu Wojtowiczovi neskutečně podobný, stejně tak i filmové reálie a okolnosti celého přepadení.