RadkaCW

„Propadák“, kvůli němuž si Al Pacino naordinoval 4letou pauzu od natáčení. Mě příběh Toma Dobba a jeho syna zaujal. Shodou okolností přijdou 4. července 1776 o živobytí a jsou naverbováni do Kontinentální armády, přestože si Tom chtěl jen hledět svého a prodávat kožešiny. Nyní mu nezbývá než chránit nedospělého syna a přežít. S jeho postavou kontrastuje Daisy, agilní dívka z bohaté rodiny, které se vzepře. Horuje pro revoluci a nakonec prostřednictvím opakovaných setkání s Tomem a vírem událostí zažívá dopady války na vlastní kůži, respektive tváři. O válce za nezávislost si toho tolik nepamatuji (když šel kdysi Patriot, tak jsme u toho tapetovali 😊), ale myslím, že film zdařile vystihuje chaotický průběh z pohledu obyčejných nevzdělaných lidí se selským rozumem, pro něž je pud sebezáchovy silnější než nějaké ideje (tím spíš, když Tomovi kdysi zemřela žena a dvě děti). Rozhodně není patetický. Zaujalo mě zobrazení Manhattanu včetně Wall Street se starými budovami a pole hned kdesi opodál a taky vztahy mezi místními obyvateli a anglickými vojáky (vynikal krutý Donald Sutherland). Pravdou je, že film působí poněkud rozbředle (ale i ta válka se táhla do roku 1783) a možná by tentokrát Pacinovu postavu nahradil jiný kvalitní herec, zatím většina jeho filmů na něm stojí. Pro milovníky nepřibarvované historie však jednoznačně doporučuji.

Pátý celovečerní snímek Martina Scorceseho je příjemná i vážná roadmovie o nesmírně houževnaté ženě, která je až po tragickém konci jejího nenaplňujícího manželství nucena postavit se na vlastní nohy, zabezpečit milovaného, ale docela náročného syna, odstěhovat se do jiného státu, najít si první práci, dokázat se vypořádat s nenaplněnými ambicemi stát se zpěvačkou a snad i najít si muže svého srdce tak, aby neublížila dítěti. Osobně velmi inspirativní. Slušné nakouknutí do Ameriky, tak jak si ji představuji spíš než typicky režisérův New York – skromné bungalovy, nekonečné silnice, bary, motely, bistro… A jak je pro pana režiséra typické: kvalitní výběr doprovodných písní. Filmu vévodí Ellen Burstyn (zasloužený Oscar), skvělou roli opět dostal Harvey Keitel, ale nyní, po více než 10 letech, opětovně shlédnuto jako vzpomínka na Krise Kristoffersona a jeho plnovous. "Co chceš?" "Kdybych to věděla, nebrečela bych na záchodě."

Úkol zněl jasně: rozebrat hru, nahodit kostýmy, sehrát různé scény a ukázat, co ke hře herci cítí a jak dnes Shakespearovi rozumíme. Povinná záležitost pro obdivovatele Al Pacina, protože tady vidíme jeho touhu jít do hloubky, jeho neskonalý talent, a především jeho zapálení do divadla. Dokonce ho podezírám, že si připsal shakespearovské vyznání do Frankie a Johnny (a pokud ne, tak je mu rozhodně vlastní). Alův tým musí v dokumentu vyřešit několik rozporů: Herci, kteří mají Shakespeara pod kůží (a Pacino ho na divadle hrál), potřebují přiblížit těžkou hru plnou neobvyklé mluvy dnešnímu divákovi (a jak je nejen z ankety v ulicích zřejmé, americký divák na tom bude hůř než divák evropský), hru je tedy potřeba doprovodit informacemi, pročež promlouvají vědci jako madam, která krásně přetlumočí a shrne úvodní monolog „Teď zimu rozbrojů proměnilo slunce Yorků v krásné léto…“ a uvede nás do děje. Dalším problémem je sebevědomí amerických herců vůči Shakespearovi: „Američané jsou před Shakespearem zastrašováni. Kritici a vědci jim říkali, že na něho nemají.“ Co s porozuměním jazyku Richarda III.? Důležité je, když divák chápe podstatu, nemusí rozumět neobvyklým slovům. A měli by být zásadní pouze herci jakožto praví pokračovatelé a vykladači Shakespeara, který postavu Richarda III. úmyslně znetvořil, aby zvýraznil jeho duševní pokřivenost, nebo mají mít hlavní slovo vědci? Není pochyb, že skvělí herci jako Kevin Spacey, Winona Ryder nebo Alec Baldwin mohou pod Pacinovým vedením sebevědomě Shakespeara interpretovat, ale souhlasím i s pasáží, že je nutné zvládnout jambický pentametr neboli blankvers, který mají pod kůží školení britští umělci. Verše mi dělaly vždy problém, ale například Vanesa Redgrave ho tak nádherně vysvětluje: „Shakespearův jamb se vznáší a klesá v rytmu lidské duše. Je v něm duše lidí zažívajících peklo i občasné vrcholy štěstí.“ Dojalo mě také první setkání Jamese Earla Jonese se Shakespearem a pobavilo výstižné shrnutí Kevina Klinea: „Richard vždy posoudí situaci a prozradí na sebe, co udělá. A když to udělá, řekne: Viděli jste to? To bylo dobrý, ne?“ A zda může hrát Richarda III. někdo jiný než Angličan? Duší stále kluk z Jižního Bronxu dává jasný důkaz, že ANO. A já jsem ráda, že jsem mohla nakouknout do jeho kuchyně, do geneze divadelního představení a více porozumět celé hře klasicky pojaté zde.