leafroller

Měl jsem to štěstí, že jsem film viděl v kině. Dvakrát. Je to klasika 80. let. V tom dobrém slova smyslu. Při včerejší (asi 40. vůbec) domácí projekci mě moje milovaná žena řekla, že se jí nejvíc líbí absence flashbacků. Je to přesné. V 80. letech ještě naštěstí nikdo neřešil temné stránky minulosti jednotlivých postav, aby osvětlil jejich motivace, které stejně nikoho nezajímají. Fakt nepotřebuji vědět, zda se pan Maitland dal na cestu zločinu, protože ho v dětství zneužíval farář, nebo prostě proto, že chtěl být ve vatě a žít si super život. Film na tohle všechno kašle a valí kupředu. Pan Murphy předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů a opět dokázal, že tričko, rifle a mikina je nadčasová módní klasika. Harold Faltermeyer zapsal svou melodii navždy do našich srdcí. A legendární scéna s banány je jednou z mnoha třešniček na tomto vynikajícím dortu. Takové koláčky se jen rozplývají!

Podobně jako Sázka na nejistotu překypuje tento téměř dokumentární film mnoha zajímavými, i když pro finanční telátka celkem obtížně zpracovatelnými informacemi, u kterých je občas potřeba zmáčknout stop a řádně je vstřebat. Já jsem to vyřešil tak, že jsem film viděl už asi třikrát, protože je prostě boží. Pointa je samozhřejmě průzračně prostá: jste-li opravdu bohatí, můžete být velmi snadno ještě bohatší. A naopak.

Jistě nebylo snadné nacpat všechny události do dvou hodin filmu, aniž by přišel o svou strukturální integritu. Líbilo se mi konstatování, že GT není hra, což můžu potvrdit vlastní zkušeností. Bylo také velmi snadné ztotožnit se s tím mládencem, kterého posadili do smrtící zbraně. Pochopit jeho pocity. Vizuální stránka filmu je pozoruhodná a závodní sekvence kulervoucí. Na první dobrou jsem vážně nadšený.

Jak jsem již konstatoval několikrát, základním problémem superhrdinských filmů jsou záporáci. Z mého pohledu existují skuteční záporáci jen dva: Joker a Thanos. I když co si budeme namlouvat, v porovnání s arogantními bukvicemi z Avengers je Thanos největší borec a já jsem rozhodopádně na jeho straně. Každopádně zde máme borku, co chce být s dětičkami. A nakonec, to mě podrž, prohlédne a odpraví se sama.....jako fakt? Vítězství na takovým protivníkem je k pláči.

Zatímco pokus o přímé pokračování ságy dopadl velmi trapně, vyplňování prázdných míst v historii ságy se naopak firmě Disney velmi daří. Po výborném Rogue One, který dal konečně odpověď na otázku, kterou si položil snad každý filmový fanda, Solo nás zavádí do temného světa StarWars undergroundu. Je to vtipná a rychlá podívaná bez výrazných logických chyb, u které si prostě odpočine každý, kdo si odpočinout chce. Mě samozřejmě stále dráždí ta umělá gravitace, ale to je můj problém.

Co mě vážně překvapilo, byl velmi nízký počet logických chyb, což je u takto komorního snímku celkem pozoruhodné. A jak se nám připomnělo, že za oknem a zdmi domu je normální ulice a život. Pan Whitaker navíc ztělesňuje charakter, s nímž se dá velmi snadno ztotožnit.

Problémem fantasy filmů poslední doby jsou orli. Faktor, který svými vlastnostmi vysoce převyšuje cokoli, co se v příběhu vyskytuje. Kdyby se hned na začátku dohodl Gandalf s Thorondorem, aby odnesl toho pinďu k hoře a nazpět, mohlo být po problému dřív, než by si s Elrondem vyhulili.....legendární listí z Kraje. A Captain Marvel? Jak máme potom najít solidního záporáka, když ho vždy lze porazit tím nejstupidnějším způsobem? I v tomto filmu je orel. I v tomto filmu se nenašel způsob, jak to udělat chytře a nápaditě. Od X-menů jsem dostal přesně to, co se dalo čekat, ale mohlo to být i víc. Snad příště.

Velmi mě fascinuje a děsí současně, jak si někdo dovoluje komukoli říkat, koho může či nemůže milovat. Spíše filosofické než sociální drama odhalující příšerné věci, které se udály před kratší dobou, než by se dalo podle logiky čekat. Drama, kterých se poslední dobou vyrojilo hned několik. Otázkou samozřejmě zůstává, zda padají na úrodnou půdu, zda si je lidé pamatují a zda o nich vyprávějí a diskutují. Já osobně jsem spíše skeptický.

Avengers nemám moc rád, především pro jejich ideovou pokřivenost. Série o Thorovi však nabrala jiný směr a svým humorem mě posledními díly doslova uchvátila. Marvels k tomu mají vlastní přidanou hodnotu. Předně jsem ocenil rozumnou stopáž, protože cokoli se nevejde do 120 minut, je ve filmu navíc. Zde je hustota ještě vyšší. Akční scénky jsou líbivé a když se člověk trochu soustředí, dává smysl i děj. Co je ale naprosto nejlepší, jsou hlavní hrdinky, zejména ta mladá. Je kouzelná, neumělá, neokoukaná a srší v dnešní době tak vzácným optimismem. Emancipace fillmových hvězd je zkrátka v plném proudu a já děkuji přírodě, že konečně započala. Je totiž mnohem a mnohem příjemnější koukat 100 minut na krásné holky, než dvě a půl hodiny na nějaké egem prosáklé namakance. Tedy alespoň pro mě.

Je důležité ukazovat lidem, že Syřané jsou úplně stejně normální jako my. Nebo že Syřané toho vědí o nás stejně, jako my o nich. Schválně se zkuste někoho zeptat, kde je Sýrie a s kým má hranice. Několik mimořádně důležitých věcí jsme se však bohužel nedozvěděli, čímž byla pointa filmu značně oslabena. Například že drtivá většina bomb dopadnuvších na Sýrii patřila USA a Francii. A absolutně všechny bomby tam dopadly kvůli penězům. Smutnou poznámkou pod čarou je fakt, že k českému divákovi se tato fakta dostanou pouze ve formě "Sýrie zmítané válkou".