Jack.Pott

Velmi poetický film o tom, že klenoty se nacházejí i ve spodních patrech sociální stratifikace (pro mnohé to není překvapením, je však dobré si to občas připomenout, neškodí to zláště takto milou formou). Sekvence, kdy Billy tančí dělnickým městečkem a ventiluje tak svoje emoce, jsou autentičtější, sdělnější a dojemnější než leckterý oscarový muzikál. Hodně oceňuji i kulisy příběhu - ten se odehrává v době, kdy byla v Británii u vlády "Železná lady" Margaret Thatcherová, bohyně pravicového konzervativismu a vzor V. Klause. Tato bezpochyby silná žena se snažila dostat svou zem z (údajné) ekonomické krize "bez falešného soucitu": Nechala bez omezení působit "svobodnou ruku trhu". Takže když třeba státní podnik (v tomto případě důl) nevydělával, nechala jej zavřít, bez ohledu na to, že pak stovky až tisíce dělňošů - životelů rodin přišly o živobytí, pročež jejich famílie neměly co do huby, a nakonec ani co do kamen (proto Elliotovi topí piánem)... Stávkující horníci však nakonec prosazují svou - vláda se pokouší provoz v hutích udržet, i když si to prozatím žádá finanční injekce ze státní pokladny (což učebnice klasické ekonomie zcela jistě nedoporučuje). Stejně tak vítězí i Billiho úžasný talent (neboť díky "levičácké" politice mohou děti ze slabších rodin chodit místo na brigády do zájmových kroužků, a tak v sobě objevovat třebas i genialitu).

Bez Jokera by to byla jedna velká nuda. "Pan terorista" je ale sympaťák, jenž jako by se vysmíval všemu tomu americkému patosu a samozvaným mesiášům, kteří "zachraňují společnost" (Gotham) tak, že napíchnou všechny mobilní telefony ve městě. Podle Batmana a apol. prostě účel světí prostředky a když se jim všechno hroutí pod rukama, nerevidují svou zvrácenou filosofii, ale plácají cosi o tom, že "před úsvitem je největší tma" a "jsou lidi, kteří se chtějí jenom dívat, jak všechno kolem hoří". Jistě, svět je černobílý - tady jsou dokonalí klaďasové, a naproti pekelné stvůry. A ty vůbec nejdeš do řiti, kapitáne Ameriko (Batmane) :-).

První zhruba třetina byla celkem nezáživná (coby komedie, drama, fantasy i romantický film), potom se ovšem solidně rozjela scénáristova fantazie a příběh mi chvílemi přípomínal dokonce experimentálnější kousky od Felliniho. Tehdy jsem se bavil, ačkoli konec je zklamáním...

I přes svou směšnost je "V pasti" kvalitní film, ačkoli v jiném smyslu, než scénárista plánoval. 1/ Jeffovo utrpení je odůvodňováno tím, že dotyčný je PEDOFIL. Jeffovým jediným zločinem byla ale přece spoluvina za vraždu; na základě filmu není z čeho vyvozovat, že Jeff byl i pedofil ve smyslu prznitel DĚTÍ (viz 2/). 2/ Hayley je opravdu velmi vyspělá a zároveň (i coby 14-letá dívka) sexuálně přitažlivá. A přitom není fantasmagorickou, vykonstruovanou postavou - mnohé 14-leté mají v dnešní době stejně rozumu jako dospělé ženy a ani v sexuální atraktivitě si s nimi nezadají. Mít vztah s takovým stvořením je pak zločin z pohledu právního řádu, je však otázkou, zda se jedná rovněž o zločin ve smyslu nemorálnosti (Hayley přece už není dítě!). Vždyť právě módní návrháři a fotografové dnes podporují kult holčiček-nymfiček (hubené, mladistvě vyhlížející) - např. Iva Frühlingová poprvé špulila rty při focení svého booku, když jí bylo 14. 3/ Film je zajímavým svědectvím o současné Západní (především severoamerické) společnosti, jež vytváří kult mladičkých dívek coby sexbomb, a zároveň je schopna upalovat muže, kteří s takovými dívkami v praxi flirtují. Není pak divu, že v soudobých snímcích je milovník 14-letých žen (pakliže by se muž vyspal se 14-letou sexbombou Frühlingovou, je podle zákona pedofil) automaticky vrahem, sadistou či prostě satanem - jako v myšlení mnoha z nás.

Úžasné. Jsem přesvědčen, že aby divák pochopil celou symboliku filmu, musí znát základní kontext, v němž vznikl - tedy Švédsko. V tomto království od roku 1932 pokaždé, až na 4 výjimky, vyhráli volby Sociální demokraté. Na sociální demokracii jsou ve snímku narážky (už když je Erik uváděn do internátní školy, je mu jedním z nácků ze staršího ročníku s odporem sděleno: "O tamtom učiteli se povídá, že je sociální demokrat"). Není divu - internát totiž funguje podle liberálně-ekonomického vzoru: Vláda (učitelé) nechávají občanům (studentům) prostor, aby si pořádek mezi sebou zjednali sami, vláda (pedagogický sbor) intervenuje do vztahů mezi občany (žáky), jen když je to nezbytně nutné. To je pojetí společenského uspořádání, jež preferuje třeba Adam Smith nebo V. Klaus. Naproti tomu idea sociální demokracie je postavena na předpokladu, že vláda (v tomto příběhu kantoři) musí zasahovat do dění ve společnosti (ve škole) více: Musí se zastat utlačovaných, je-li to třeba, protože jinak se mezi občany (hochy) vytvoří kasty - jedni budou šikanovat druhé. Toto pojetí státního intervencionismu se shoduje s pojetím ekonomie, jak ji popsal Keynes a souhlasí s ní např. Miloš Zeman. Neskrývám, že je mi keynesiánství blízké - protože ve chvíli, kdy se vše nechá na "svobodné ruce trhu" (na "kolektivním duchu"), vznikne džungle (skupina predátorů tyranizuje slabé beránky), v níž přece člověk nechce žít (jinak by se mohl vrátit na stromy). V takové džungli skutečně není jiná možnost, než porušit veškeré tradice a udělat "revoluci" (zmlátit pyšné nácky nebo sadistického otce).

Hlavní hrdina si v průběhu filmu uvědomuje, kam až to dopracovala Ameria - že povídačky komunistů o "Západních imperialistech" se bohužel staly pravdou. Bohužel mu zřejmě nedochází, kde leží nejhlubší příčiny tohoto marasmu, v němž sympatičtí američtí mladíci odjíždějí kamsi (s vírou, že poslouží vlasti), aby tam způsobili chaos a vracejí se do vlasti coby trosky. Je to přece právě Hank, který opět vypráví malému chlapci, jaký by měl "správný Američan" být - a jako metaforu používá nacionalistický, militantní příběh o Davidu a Goliášovi, jenž je založen na předpokladu, že konflikt mezi jednotlivými "kmeny" ("národy") je nevyhnutelný. V historce o Davidovi, jak ji vypráví náš Sherlock Holmes, proti sobě stojí Izraelité (dobro) a jejich oponenti (zlo). Podle Hanka musí Izraelita (David) jít a zabít zlosyna z opačného tábora (Goliáše). Podobnými rozprávkami jsou vychovávaní další a další vojáčci, kteří na opačné straně zeměkoule (v dobré víře) rozputají peklo a sami se stanou šílenci. Podobné báchorky zapadají do starozákonní (velmi brutální) tradice i do teorie Samuela Huntingtona o střetu civilizací (více o tomto tématu je např. v dokumentu The Power of Nightmares). Takovýto pohled na svět vůbec nepočítá s konsensem, s možností, že by se každý s každým mohl domluvit po dobrém. Takovýto pohled na svět ignoruje fakt, že "i Sověti mají rádi své děti", jak zpíval v 80.letech Sting (nyní je možné doplnit si místo Sovětů Araby či Rusy), že každý člověk má stejné potřeby, naděje a že kooperace celého lidstva je tím nevyhnutelnější, čím jsou technologie vyspělejší, rizika globálnější a svět komplexnější. Války, jako je ta v Afghánistánu či Iráku, nemají vítěze - a s postupujícím časem to bude stále zřejmější. Toto ale Hank - starý voják - ještě nechápe; zatím je jen zmatený.

Pokušení splynout s davem, rezignovat na vlastní (tak únavné) svědomí a stát se součástí obrovské síly je obrovské a přítomné v každém z nás - stačí zajít si na nějaké velké fotbalové utkání: Jakmile začne 60 tisíc lidí něco jednohlasně skandovat, jde přihlížejícímu mráz po zádech (je to tak přitažlivě perverzní!), i kdyby se mu třeba normálně daný pokřik nezamlouval... Forma, jakou tuto rovinu lidského podvědomí dokázali podat němečtí filmaři, zasluhuje hlubokou poklonu. Těžko říct, proč něco podobného nejde i v českých podmínkách - proč tady jsou diváci (odečteme-li zahraniční produkci) odkázáni na "laskavý humor", prošpikovaný omezenými narážkami, jež pochopí jen našinec... Je to jako sójový jídelníček, zatímco u sousedů si dopřávají propečená kuřátka (vegetariáni prominou).

Opravdu vtipné momenty se střídají s trapnými. Vtipné - např. hláška anglického trouby: "Mám Evropu rád - ať přijedu kamkoli, nemusím se učit ty jejich jazyky!" Nebo - Gangster na rozněžnělého kolegu, v němž se hnulo svědomí: "Nestůj mi tady jako Robert Powell!" "Jako kdo?" "No jako ten herec, co hrál Ježíše!" :-D. Nebo: Zabiják se nepozorovaně, zezadu blíží ke kámošovi, aby jej na přání svého šéfa zastřelil. Ovšem kámoš náhle vyndává pistoli a přikládá si ji ke spánku! V zabijákovi se hne základní lidský instinkt - zabránit komukoli v sebevraždě (i když dotyčného chci sám zabít) a zařve: "Co blbneš! Nezabíjej se!..." :-) Trapasy: Za každou cenu politicky nekorektní (ó, jak odvážné!) výkřiky o "posraných buzících" a "starých tlustých černoškách".

Srovnání s Casablancou se nabízí. V tomto podání mi ovšem dva hlavní hrdinové přišli legrační - a to (pozor!) v POZITIVNÍM slova smyslu. Humphrey Bogart má být takový ten americký stoprocentní klaďas, ovšem na to je moc velký suchar (kdyby zde hrál hlavní roli Lex Barker ve svých nejlepších letech - hm, to bylo chlapisko - ale tenhle strejček? :-), takže výsledkem je komická figura. Lauren Bacallová byla moc pěkná, navíc jsem měl pocit, že i ona sama měla ze své role trochu srandu (ty rádoby drsné hlášky, jež jí byly vloženy do úst - "Už tě někdy píchla mrtvá včela?" :-D), což jí přidává na půvabu (není nad to, když se člověk nebere moc vážně). Celkově prostě zábava, i když asi v jiném významu, než si tvůrci představovali...

Ačkoli se nepovažuji za cynika, War Dance nejen že mě nedojal, navíc jsem se u něj často nudil. A to především u pasáží, kdy kamera zabírala nějaké ugandské dítě, které odříkávalo svou tragédii - působilo to většinou hraně, nevěrohodně. Navíc mi přijde jako příliš velká náhoda, když si filmaři vyberou něakého anonymního xylofinistu a anonymního tanečníka (2 děti ze statisíců), a zrovna ony vyhrají dvě hlavní individuální ceny v celonárodní soutěži. Celkově to na mě působilo jako typicky americký scénář o chudých dětech z periferie, které "opravdu chtějí" být nejlepší, skutečně se jim podaří nejlepšími být (protože podle náboženství zvaného Americký sen když něco "opravdu chceme", vyplní se nám to - např. když bude retardovaný chlapec "opravdu chtít" být rektorem univerzity, dokáže to) - a to je happy end. Tento scénář byl už vícekrát realizován v amerických kulisách, nyní zde máme tedy kulisy africké... Jenomže s africkou mentalitou se neslučuje tahle americká ultrasoutěživost ("My budeme nejlepší! My budeme šampióni!") - což je mimochodem taky důvod, proč v Africe nefunguje kapitalismus. Malí Afričánci (tedy ti normální, nerežírovaní štábem amerických filmařů) budou prožívat euforii prostě díky samotné hudbě a nějaká trofej pro ně bude druhořadá... Pasáže, kdy jde skutečně o hudbu či tanec, jsou bravurní - zřejmě proto, že v těchto sekvencích tvůrci filmu nebyli víc ani míň než DOKUMENTARISTY - tzn. prostě snímali realitu, aniž by se snažili ji nějak režírovat.