wendelin9

Víc takových filmů!! Parádní akční nářez s pořádnou dávkou skvělých vtipů, gagů a scén, se sympatickými herci, blaznivými kousky a nechybí zde ani smysluplný příběh a sexy slečna :)... Prostě jsem se skvěle bavila a klidně se na tuhle partičku podívám znova.. a ráda!

Už je toho prostě moc.. na počátku téhle série Osudů jsem se bavila... Film byl nápaditý, originální a člověk měl pocit, že bojuje s hlavními hrdiny, proti tomu, co už nemohou (nebo spíš by neměli) měnit.. Ale teď? Čtvrté pokračování pořád to samé dokola?.. Fantazie při výběru úmrtí jednotlivých postav je sice úcty hodná, ale to je tak vše... Co je moc, to je moc..

Woody Allen je můj oblíbenec a opět nezklamal :).. Skvělý film o tom, jak dokáže být život nespravedlivý a hrát do karet těm, kteří si to podle všeho nezaslouží... U tohodle příběhu jsem si vzpomněla na výklad o ruském realismu z gymplu, kdy nám profesorka češtiny dokola omýlala, že se v románech z této doby často objevuje hrdina, který se snaží ze svého nízkého a bezvýznamného postavení dostat do vyšších vrstev, i za cenu toho, že se stane pokrytcem, krvelačnou sviní a zahodí všechny své dosavadní hodnoty... mhhmmm

Film není žádnou akční peckou, ale spíše skvělým divadelním představením agenta D. Brasca, který nasazuje nejen svůj život, ale i život svojí rodiny, aby pomohl FBI dopadnout jedny z největších mafiánů v NY.. Skvělé výkony J. Deppa a Al Pacina, doporucuji :)

Většinou, když koukám na film, který má za předlohu knihu, kterou jsem právě dočetla, mám k němu obrovské předsudky.. U Kukaččího hnízda jsem si ale byla jistá, že předsudky opravdu nejsou na místě.. Skvělý příběh se dostal do rukou skvělého režiséra, který si dal na čas, aby obsadil ty nejlepší herce. Jack Nicholson možná nemá ruce jako lopaty a z pod čepice mu nekoukají rezavé pačesy, ale své role se zmocnil tak odpovědně a s takovým přesvědčením, že se vám bude tajit dech. Pozadu není ani vrchní sestra, kterou skvěle stvárnila Louise Fletcherová - takový klid a zároveň nenávist, který se v této postavě skrývá, nemohla zahrát líp... Zkrátka nemám slov, tenle filmový skvost odráží tolik věcí naráz, že by na jejich výčet tohle políčko snad ani nestačilo. Kdo umí číst mezi řádky a zná aspoň trochu Miloše Formana, nelezne v tomhle příběhu mnohem víc, než jen zničení nezkrotné povahy, bojující za své přesvědčení...

Ačkoli nemám ráda, když si někdo bere do huby cizí písničky (a obvzlášť pokud jde o mou oblíbenou kapelu), tak musím říct, že z toho muzikálu jsem byla doslova a do písmene nadšená :).. Spousta písniček pro mě dostala úplně jiný význam a já si je mohla prohlédnou v jiném světle. Příběh mě ani chvíli nenudil a na mladé (pro mě) neznámé herce se mi skvěle dívalo. Mohu všem doporučit.. :)

Bohužel mě film moc nezaujal. Nemám nic proti americkým ptákovinám, ale tenhle film mi vtipný rozhodně nepřipadal. Až na pár vtipů celkem bída..

Krátké, výstižné, krásné a dojemné.. :)

Musím se přiznat, že u tohoto více než šedesát let starého snímku nevím, co si mohu dovolit kritizovat a naopak, co bych měla obdivovat. Má znalost ruských dějin je trestuhodně malá a lépe na tom nejsem ani s informacemi týkajících se úrovně kinematografie v první polovině dvacátého století (mám na mysli technologie a dostupné prostředky ve filmovém průmyslu). Bohužel je také toto historické drama prvním filmem od ruského režiséra Sergeje Ejzenštejna, který sem měla možnost vidět. Obávám se tedy, že mé předpoklady k napsání slušného a přínosného komentáře, jsou opravdu mizivé. Ale pá postřehů bych měla :)… Film mě poprvé zaujal až během scény, kdy Alexander promlouvá k ruskému lidu a slibuje, že jej povede do války proti Řádu německých rytířů. Odhodlání ruského lidu bojovat pod vedením Alexandra je z plátna doslova cítit. Vyzvánějící zvony, Prokofjevova hudba, která hraje ve snímku nemalou roli, a plápolající louče skvěle podtrhují bojovou atmosféru, ze které mě až mrazilo v zádech. Tato scéna však byla první a zároveň poslední, která ve mně vyvolala takový obdiv... Následující scény na zasněžených pláních, které spíše připomínají tělocvičnu zasypanou hladkou moukou, na mě působily až směšně. Nemluvě o tom, že při scéně, kdy jeden z Alexandrových druhů i s koněm upadne na ledě a následně celá skupina odjíždí za šíleného zvuku, který má nejspíše představovat dusot koňských kopyt, jsem se už neudržela a musela jsem se začít smát. Úsměv mi ze rtů nezmizel ani při scénách zobrazujících samotnou bitvu, v tomto případě se ale mísil s obdivem toho, jak nenásilně je boj zpracován. Ano, samozřejmě je to veliký rozdíl oproti dnešním rekonstrukcím historických bitev, ze kterých na nás doslova stříká hollywoodská krev a režiséři nešetří realistickými až naturalistickými záběry. Nemohu ale říct, že by mi tato změna vadila, spíše naopak. Méně je někdy opravdu více a pro mě se tato scéna z roku 1938 stala něčím novým.... V závěru bych se ještě ráda vrátila k Prokofjevově hudbě. Ta je bezesporu úchvatná a tvoří nedílnou součást filmu a to nejen proto, že vyplňuje sáhodlouhé scény, kde se nedočkáme jediného slova. Na druhou stranu v některých scénách jsem měla pocit, že je hudba příliš veselá nebo naopak příliš smutná vzhledem k ději.... Doufám, že jsem tímto příspěvkem „z řad konzumního diváka“ neurazila, ale spíše pobavila. Možná někdy, až se mi podaří dohnat mé mezery ve znalostech, budu schopna film přehodnotit a vidět v něm i hlubší myšlenky a spojitosti, než jen úsměvný pokus o zkonstruování bitvy na ruských zasněžených pláních.

Hlavní myšlenka filmu? Jeho největší síla? Pocit, který ve mně film vyvolal? Nevím. Jediné, co mohu k tomuto snímku jistě říct, je: Bylo to ÚŽASNÉ... Film mě od začátku vtáhl do děje a jakýmsi zázračným způsobem mi nedovolil ani na chvíli být myšlenkami jinde než se Stalkerem a prožívat – co, prožívat, ale žít jeho příběh. Počáteční zmatení a nejistota ze zašlého nádraží, které byly znásobeny ustavičným hlukem nebo naopak téměř neslyšitelným kapáním vody, vystřídalo krásné okouzlení vyvolané dokonalou harmonií libozvučných tónů, které nabízí ‚pásmo‘ jen těm, kteří se do něj odváží vstoupit. A co pásmo vlastně představuje? Těžko říct, snoubí se v něm štěstí s neštěstím, krása s ošklivostí i všední věci s těmi nevšedními. Každému nabídne to, po čem touží, ale jeho štěstí je draze vykoupeno nebezpečím a nástrahami, které skrývá. Každý člověk, který do pásma jednou vstoupí, už nemá cesty zpět... Stalker je pak pro mě ve filmu něco jako průvodce – možná až Bůh, který řídí osudy lidí, co přivede. Nemohu se ale ubránit pocitu, že po celou dobu filmu Stalker pohrdá celou lidskou rasou, která se plahočí životem a jejich „vášeň, není ve skutečnosti duševní energie, ale jenom tření mezi jejich dušemi a vnějším světem“… Myšlenky, které se skrývají v každé větě, jsou podbarveny dech beroucími záběry, ty potom úžasně korespondují s každým sebemenším zvukem či šumem. A právě tato harmonie je pro mě něčím neuvěřitelným... Andrej Tarkovskij odvedl skvělou práci a diváci se mohou těšit na nevšední podívanou plnou záhad a hlavně krásné práce s kamerou i zvukem.