DonFrolimo

Brabec si logicky a trefně zvolil za transpoziční metodu Váchalovy perzifláže němou grotesku/horor, čímž se mu podařilo do filmu přímo umístit alespoň části originálu jako text a ne jako řeč. Jenže jeho filmový jazyk, poetika a nadsázka nejsou s to převést výbušnou energii Váchalova jazyka a stylu a parodie šestákových braků na filmové plátno. Brabcův vtip se brzy vyčerpá a jeho opakování nudí, narozdíl od Váchalova opulentního vyprávění, kde vrstvení absurdních situací či spíše jejich komicky exaltovaný popis baví a daří se mu pravidelně stimulovat bránici i intelektuální požitek.

neni to tak extra dobrý, ale je to tak extra hezký.

Pokus o rozmáchlé a přitom soustředěné hard sci-fi se Nolanovi povedl i nepovedl, záleží na tom, jestli upřednostníme v hodnocení bravurně zvládnutý styl, nebo humanistické poselství, které melodramaticky prosakuje ze všech děr. Posuzovat jakousi fyzikální legitimitu je stejná hloupost jako se ptát, proč může vlk mluvit s karkulkou. U Interstellaru sice můžeme kvitovat s povděkem, že tvůrci svůj fikční svět konzultovali s předním atrofyzikem, na odvyprávění příběhu to však naprosto nic nemění. Protože důvod proč je podle mne film "kontroverzní" spočívá pouze v rozporu mezi formou a obsahem, nebudu se věnovat ani audiovizuálnímu ztvárnění, ostatně u Nolana je to zbytečné - kvalita je samozřejmostí. Problém byl pouze fabulačně zvládnout časové a kauzální paradoxy, ve kterých je příběh zaklíněn. A v tom je možné spatřovat skutečné mistrovství filmu, protože časové pasti dokázal Nolan použít jako dokonalé nástroje k výstavbě dramatu. Fabule je celistvá, smysluplná a rozhodně ji nechybí žádná tradiční interakce a opravdu ocelové motivace . Přitom bezhlavě porušuje základní zákonitost svého vlastního prostoru - chronologii. Syžet potom musí nejen zvládnout dávkovat napětí a neprozradit narativní strukturu dříve než v "pětirozměrném" finále, musí také vydržet zpětnou reflexi diváka, až se bude ptát, zda je takové odvyprávění vůbec možné. Nolanův talent spočívá v tom, že diváka dokáže přesvědčit, že jeho intuice sice selhává, nicméně "logika" světa zůstává neporušena. Skoro jako by to byl skvělý dokument o záludnostech vysoké fyziky. Samosebou nejde jen o vysvětlení bezrozporné hypotézy, jde o odvození dramatických veličin a ani tady nelze poetice příliš co vytknout. V tomto ohledu je Interstellar žánrově, stylově a řemeslně novátorský (ačkoli většinou skrze nespočet citací). Bohužel je Nolan příliš dobrý režisér a nemůže se spokojit s bezvadnou formou, se stejnou silou chce filmem protlačit ještě jednu dimenzi, která stejně jako fikční gravitace může překonat prostor i čas. Je to samosebou morálka a sladkobolné poselství o tom, že láska vesmír přenáší. Tento krok byl přitom naprosto správný a nutný. Je pochopitelné, že komplikovanou zápletku postavenou navíc na časovém paradoxu je třeba sjednotit čistě příběhovou konstantou, nabídnout řešení v člověku, ne v uspořádání vesmíru. Příběh nemůže být o červí a černé díře, teseraktu a gravitaci. Musí být o lidech, jejich touhách i selháních. Nolan umí lidské city v extrémních situacích zobrazit civilně a intimně, jeho vášeň pro sílu výrazu jde ovšem tak daleko, že se emoce hroutí do patetických černých děr a kýžený morální rozměr šustí papírem i skrz "horizont událostí". Příliš mnoho energie film věnuje na "pravdivé" vykreslení formálně-dramatické struktury, takže několik křiklavých slov načmáraných na pauzáku, kterým se poetický plán překryje, tomu nepřidá další rovinu, jen zakryje všechno to, co se povedlo. A nepomůžou tomu ani slova velšského velmistra. Myslím, že Nolan usiloval o to, aby byl základní silný příběh o lásce uvnitř toho všeho a aby se postupně šířil všemi rozměry a dokonce se mohl sám k sobě vracet. To se mu však povedlo jen zčásti, respektive jen pro určitou část publika. Mě přesvědčit nedokázal, místo hard sci-fi jsem viděl cajdák.