majka02

Jakožto tradiční odpůrce krimi žánru jsem zpočátku očekávala, že mě seriál Zasvěcený nezaujme a odradí už po první epizodě. Překvapivě realistické zpracování akčních scén a důvtipný scénář si mne však už po několika málo scénách naprosto získali a já zhltla všech 39 epizod (kdy každá má stopáž dosahující takřka na 2 a půl hodiny čistého času) jako malinu. Žádnou z těchto epizod bych si nedovolila hodnotit hůře než na 80%, což je stejně úctyhodné jako překvapivé. Podle synopse by totiž divák mohl očekávat stereotypní telenovelu, tento předpoklad by ovšem reálným kvalitám tohoto seriálu nemohl být vzdálenější. Zasvěcený je naplněn hádankami a překvapivými zvraty, které diváky naplní vzrušením. Zároveň napříč své délce neztrácí dynamické tempo, jak by možná mnozí očekávali. Epizodní konflikty přichází a odchází ze hry v ty přesně nejvhodnější okamžiky a dlouhodobé zápletky pak epicky vrcholí ve finálovém třetím dějství, které v rámci celého seriálu považuji za nejsilnější. Celková kvalita seriálu tak postupně vzrůstá a finálové vyústění všech dějových linek je více než uspokojivé. Pokud bych měla vyzdvihnout absolutně nejsilnější bod celého seriálu, poukázala bych na epizody 33 a 34. Jednotlivé dějové konflikty zde v jednu chvíli eskalují se silou atomové bomby a divák není schopen věřit vlastním očím. Zejména pak tvůrčí zpracování rvačky mezi dvěma ústředními hrdiny ve 33. epizodě mi svojí originalitou a surovostí doslova vyrazilo dech... Ačkoliv je smutné vyzdvihovat zde něco tak samozřejmého, je nutné ocenit, jakou mírou inteligence postavy v tomto seriálu disponují. Naprostá většina problémů je zde řešena skrze chytrá rozhodnutí postav, nikoliv zázrakem vzniklým prázdnou potřebou scénáře. Oproti současné mainstream televizní produkci, kterou lze bezesporu označit za línou a šablonovitou, je to extrémně osvěžující změna. Upřímnou pochvalu si zasluhují herecké výkony ústřední trojice herců. Nejsem obeznámena s tím, o jak silná jména se v rámci turecké produkce jedná, ale jejich herecké výkony jsou naprosto excelentní a pro diváky zcela vtahující. Emoční paleta, kterou Cagatay Ulusoy, Aras Bulut Iynemli a Cetin Tekindor předvedli v epizodách 34 a 39, mě bude v mysli velice dlouho pronásledovat... Popravdě, už dlouho se mi nestalo, že by se mě televizní médium tolik emočně dotklo. Vím s jistotou, že k tomuto seriálu se budu kvůli inteligenci postav, scénáře a vybraným tvůrčím rozhodnutím opakovaně vracet i napříč budoucími lety. A cítím extrémní vděk, že jsem měla možnost tenhle klenot objevit, protože Zasvěcený je pro mě ukázkou toho, kam by měla dnešní televizní produkce směřovat. Měla by nabízet nadšení, slzy a napětí. Měla by nabízet vtahující akci okořeněnou špetkou velmi kvalitního humoru. Jaká škoda, že daný projekt nevznikl pod nálepkou americké produkce. Nepochybuji totiž, že by z toho byl světový fenomén... Takto to bude jen a pouze mé soukromé tajemství, které si ovšem s jistotou najde domov mezi mými nejoblíbenějšími seriálovými projekty. Hodnocení 10/10 je zcela zasloužené.

Podařené turecké dílo pojednávající o krásách i nástrahách života v nejtemnějších zákoutích chudinského Istanbulu... Hlavní postavou je nemocný mladík jménem Mehmet, který žije velmi prostým životem v bídě a chudobě, přičemž maximum svých zbývajících fyzických a psychických sil vynakládá na to, aby zajistil svým nejbližším přinejmenším onu iluzi důstojného života bez jakýchkoliv starostí. Totéž platí i pro osamoceného chlapce jménem Ali, kterého Mehmet jednoho klidného večera nalezne ve svém sběračském skladu a ujme se jej jakožto svého mladšího bratra... Na první pohled se film tváří jako brother-bond konverzačka o životech dvou lidí, kteří hledali naplnění ve vzájemném nalezení. Nutno říci, že v této rovině příběh funguje velice dobře a věřím tomu, že by byl diváky pozitivně přijat i takto bez obohacujícího závěrečného zvratu. Finální snaha o psychologický přesah se snaží film ozvláštnit - těžko hodnotit, zda úspěšně.  Osobně jsem tento zvrat napříč předvídatelnosti ocenila, zejména kvůli mé předchozí zkušenosti s hereckým talentem hlavního představitele, který tyto polohy ztvárňuje vždy excelentně. Umím si ale představit, že pro běžného diváka může tato příběhová nadstavba působit jako nucená snaha o dramatičnost. V této věci bych obzvláště vyzdvihla postavu Mehmetova nejlepšího přítele, který po celou příběhovou linii vykazuje znatelnou úroveň znepokojení. Tvůrci se skrze jeho postavu snaží pozorným divákům po celou dobu klást indície k odhalení závěrečného zvratu, díky kterému bych argument nucenosti osobně spíše vyvrátila... Film pracuje s relativně netradičním vyobrazením chudoby. Nesnaží se ukazovat špínu, ponurost a temnotu. Naopak - oblast, ve které se děj odehrává, kypí životem, radostí a barvami. Tuto stylistickou volbu oceňuji, jelikož i přes ponurou příběhovou premisu diváka naplňuje jistou mírou přetrvávajícího optimismu.

Naleznout film, který by kvalitně nastavil zrcadlo realitě života s bipolární poruchou, není lehkým počinem. O to větší cítím vděčnost za to, že jsem našla odvahu zabloudit do mnohými odsuzované turecké tvorby a dostala příležitost prožít strmý pád na této emoční horské dráze. Nebýt tragické premisy patrné ze samotného úvodu, působil by film jako velice naivní pohádka. Baris je vyobrazen jako ta nejčistší bohémská duše s povahou zlatého retrívra, což by mnozí mohli považovat až za teatrální. Ona pesimistická premisa uvalující stín na celý příběh je však zřejmě tím důvodem, kvůli kterému si divák tohoto člověka zamiluje, jakkoliv se tomu z důvodu vlastní sebezáchovy brání. Film stojí (a naštěstí nepadá) právě na postavě Barise, který je tou nejpovedenější reprezentací reality života s psychickou poruchou, jakou jsem ve filmu v dohledné době viděla. Çagatay Ulusoy odvedl bravurní práci při ztvárňování kontrastu mezi oběma Barisovo polohami, zejména pak právě v těch okamžicích úplného dna. Každý emoční pád, slza i procitnutí - vše je uvěřitelné, což je u příběhu s obdobnou tématikou esenciální. Pochvala ale zaslouženě náleží i zbytku hereckého osazenstva. První dvě třetiny filmu působí skutečně naivně, jejich primárním cílem je vyobrazit ten nejnevinnější ideál lásky a osudovosti. Skrze víru ve kvalitní závěr (kterým je divák skutečně odměněn) je však jednoduché nechat se touto sladkou iluzí vést až ke třetímu dějství, které v kontrastu s dosavadním dějem představuje krutou srážku s realitou. Leč je výsledek příběhu divákovi znám již od první minuty, v těch posledních 20 se budete přistihovat v neustálém kolotoči trápení a vzdoru. Třetí dějství je nejpevnějším bodem celého filmu, emočně vyřazuje surovost, s níž filmaři přistoupili k vyobrazení fyzické potyčky v dějství druhém. Krásné propojení, které by pozorný divák neměl opomenout... Oceňuji bolestný závěr, který se nesnaží divákovi podsunout možná řešení či vysvětlení - zanechává pouze hořkosladkou prázdnotu, tak jak by tomu bylo i v realitě. Takovéto tvůrčí rozhodnutí je v současném proudu líného hollywoodu pomyslnou záplavou svěžího vánku, který mě bude i v budoucnu zajisté inspirovat k prozkoumávání tureckých filmových vod. Očividně totiž skrývají nevídané skvosty...

Nikdy jsem nepatřila ke kultu Addamsovy rodiny či samotné postavy Wednesday, leč jsem sama asociálem s problémem projevovat emoce. Připravovaný projekt mě tak i po prvních ukázkách nechával chladnou a kvůli obavám z předpokládané dětinskosti jsem se mu prvních několik týdnů i úmyslně stranila. Tlaku sociálních sítí a kreativitě Tima Burtona ale nelze uniknout, a tak jsem dnes tady a dávám 4 hvězdy. Seriál mě velice příjemně překvapil, a to už po několika prvních desítkách minut. Popisek „Burtonův Harry Potter“ nemusí být pro všechny úplným lákadlem, ale rozhodně je to popisek vystihující. Školní dramedy odehrávající se ve škole, ve které se zásadně po celý rok nikdo nikde neučí, kde parta podivínů řeší záhady, romantické pletky a účastní se turnajů školních kolejí. Na papíře hodně obyčejný koncept, který ale Tim Burton svým stylem neskutečně povýšil. Krev, Poe a odkazy na další Burtonova díla pro mě z této pohádky udělali nevšední dobrodružství, které se napříč omezenému počtu postav i lokalit neokoukalo. Oceňuji exteriéry a přesun do prostředí Rumunska, je to příjemná změna proti u Netflixu oblíbeným kanadským lesům. Kvalitní ztvárnění hlavní postavy není třeba komentovat, jelikož na tom celý seriál stojí a úspěch seriálu je tomu tak vizitkou – musím ale poznamenat, že napříč kvalitnímu a neokoukanému obsazení jsem u vedlejších postav postrádala hloubku a prokreslenost. Jenna Ortega a Hunter Doohan mají teď s jistotou vydlážděnou cestu vstříc velkému množství velkých a kvalitních projektů, a to zcela zaslouženě. Tvůrci seriálu si zaslouží obdiv za to, že první sérii seriálu uzavřeli tak, aby fungovala jako samostatný prvek, ale zároveň, aby se na ni v případě úspěchu dalo logicky a plynule navázat. Dnes víme, že o pokračování skrze enormní úspěch první série rozhodně nepřijdeme – přesto je to ale fajn gesto respektu vůči fanouškům, kterým dnes bývají rušeny otevřené série na denní bázi. Ruku na srdce, seriál Wednesday není ukázkou žádného převratně originálního díla. Jednání postav i vyústění zápletky je dost předvídatelné, celková atmosféra a momentální nedostatek jiných kvalitních děl z tohoto žánru ale člověka zaujme a nadchne natolik, aby tomu nedal míň než 4 hvězdy. V seriálu vidím velký potenciál a nemůžu se dočkat dalších sérií.

Nápadité ztvárnění originální klasiky, které si oproti dnešním live-action předělávkám od Disneyho může dovolit i kapku neotřelého humoru a vlastních nápadů. Pochvalu si zaslouží zejména estetika celého filmu, která se projevuje v barevném schématu kulis a kostýmů. Člověk má při sledování pocit, že sleduje něco netradičního, leč pozoruje již roky opakující se téma. Lily Collins výborně ztvárňuje naivitu a vřelost, což u tohoto filmu výjimečně není nikterak obtěžující, a její chemie s Armie Hammerem funguje. Postava Sněhurky je skrze dějovou linii s trpaslíky okořeněna prvky z Robina Hooda, přičemž v druhé polovině filmu se stává plně emancipovanou entitou přebírající tradiční úlohu prince jako zachránce. V dnešní době nejspíš nic neobvyklého, před 10 lety šlo ale o milou úpravu, která neurazila ženské ani mužské publikum. Julia Roberts si zápornou postavu užívá, což je na finálním produktu dost znát. Její postava je oživujícím prvkem, který pobaví děti svým důvtipem, a zaujme dospělé svým satirickým ztvárněním ženské části dnešní společnosti. Mínusem jsou kapku levné efekty, které ve filmu byly dost možná i zbytečné – na filmu je vidět, že pracoval s malým rozpočtem. O to víc ale člověk cení překvapivě kvalitní herecké obsazení, které film pozvedá. Bollywoodské zakončení rozhodně překvapí, ale netuším, proč by mělo někoho urážet. Jedná se o doslovnou třešničku na dortu, jejímž účelem není nic jiného než dokreslení mnohými chválené a již zmíněné estetiky, a očividné zasazení režiséra o vlastní podpis. Film celkově chválím a zároveň nad ním tísním, jelikož bych si přála, aby právě toto byl směr, kterým by se udávaly i dnešní předělávky od Disneyho.

Dokonalý trik považuji za neskutečně nedoceněné dílo, obzvláště v kontextu tvorby Christophera Nolana. Film je zasazen do doby minulé a má relativně pomalé tempo, což je pravděpodobnou příčinou nižšího zájmu ze strany mainstream publika. Já osobně v něm ale spatřuji jisté kouzlo, zejména kvůli efektu, který na člověka má při opětovném sledování s vědomím finálního rozuzlení. Film má při každém dalším sledování zcela jinou dynamiku, což považuji za velmi netradiční prvek. Obsazení filmu je fenomenální, všichni herci odvádí výbornou práci – velkou poklonu však zasluhuje zejména Christian Bale, jehož herecký rozsah člověk pojme teprve až při onom opakovaném sledování. Film otevírá mnoho otázek, od jejichž zodpovězení se snaží rafinovaně odvracet a diváka tak drží v neustálém napětí a frustraci, kterou soustavně sdílí s oběma hlavními hrdiny. Leč je tento přístup objektivně neuspokojivý, chválím snahu o nový přístup. Abrakadabra…

Tento film, který je stejně starý jako jsem já sama, je pro mě skutečnou definicí mého dětství. Brendan Fraser si mě v roli Ricka O´Connella svým důvtipem absolutně získal a dodnes pro mě zůstává vzorem pravého akčního hrdiny. Film v sobě kombinuje prvky mnoha žánrů – dobrodružství, romance, komedie i dramatu. Přesto má ale svoji osobitou a nadčasovou identitu, díky které pro mě i po těch letech převyšuje mnohými preferovaného Indiana Jonese. Film si nehraje na ploché černobílé vyobrazení postav, všem dává své chyby i logické motivace. Divák tedy nutně nestranní jen ryze kladným postavám, ale má jisté pochopení i pro charismatického záporáka. Ve finále se tak můžeme nerušeně unášet jen samou atmosférou a dobrodružstvím. Film se odehrává v nádherném prostředí a kulisách, které v mnohých bezpochyby vyvolaly zájem o starověký Egypt a tamní mytologii. Efekty jsou kombinací praktických a počítačových prvků, přičemž je nutné pochválit jejich zdařilost. Vše vypadá přirozeně i po tolika letech, a když to děj vyžaduje, dokáží efekty nahnat potřebnou hrůzu. Celkově jde o fantastickou dobrodružnou podívanou.

Jojo je můj nejoblíbenější počin od Taiki Waititiho, zejména kvůli tomu, jak umí překvapit. Projekt se kvůli své barevnosti a počáteční infantilnosti jeví jako prostoduchá komedie, s postupem času se však vyvíjí v něco, co vás zasáhne u srdce. Vizuální stránka filmu je geniální, jak v rámci kulis a kostýmů, ale taktéž v rámci režie pokládající průběžné stopy k budoucímu vývoji. Ačkoliv se může mnohým zdát využitý humor dětinský, dle mého názoru je zde velmi funkční. Vypravěčem děje je přeci jen dítě a kontrast se seriózním koncem pak ještě více umocňuje prožitek z celého díla. Miluji ironii, s jakou se Taika jakožto polynéský žid ujal své role Vůdce. Dětští herci zrovna tak odvádí výborné výkony. Příběh je to hodně jednoduchý, ale pobaví a neurazí. Člověk se tak aspoň může více soustředit na skryté detaily a kvality. Tohle je ten typ filmů, kterých by se měl Waititi držet – jednoduché, kde může skloubit přirozený humor a drama.