majka02

Tajná invaze pracovala s hvězdným obsazením a potenciálem významně ovlivnit současné dění v MCU, scénáristé však oba tyto aspekty silně podcenili a z celé show učinili jedno z největších zklamání posledních let. První tři epizody jsou relativně poutavé, mají dostatečnou stopáž pro objasnění veškerých nastolených problémů, nabízí zajímavá překvapení a drží se slibovaného žánrového zasazení, tj. politického špionážního thrilleru. Druhá polovina tohoto seriálu ale kompletně ztrácí svůj směr a s ním trochu i můj respekt. Snaha o nelogické urychlené zakončení podpořená o otázky, na něž tvůrci vyloženě odmítají poskytnou odpovědi, je velice rušivá, obzvláště víme-li, že žádné tyto otázky nebudou v dohledné době zodpovězeny v žádném z navazujících seriálových i filmových projektů a budou tak s nejvyšší pravděpodobností navždy zapomenuty. Jediným zajímavým prvkem z finále seriálu je současný postoj společnosti k jiným druhům koexistujícím na této planetě, který dle mého názoru měl být prvkem tématicky podporujícím tento seriál a měl být úplným počátkem všeho, co jsme během minulých týdnů sledovali, nikoliv koncem. Co se týče hereckých výkonů, musím vyzdvihnout Olivii Colman, která si získala každou scénu, v níž se objevila. Ráda bych totéž prohlásila i o Emilii Clarke, ta však s výjimkou několika minut ve finální epizodě nedostala ke hraní žádný prostor. Její postava je po celý seriál hanebně přehlížena, a i když nakonec získává svoji chvilku slávy, nejsem v žádném případě přesvědčena, že to bylo kvůli budování napětí. Tvůrci zkrátka netušili, jak Emilii Clarke využít, což je hanba. Věřím tomu, že kdyby seriál měl více dílů, respektive delší stopáž u jednotlivých epizod, mohl by být skutečně kvalitním. V současné podobě ale nevidím, v čem přesně by měl spočívat jeho přínos. Veškeré linky byly ukončeny těsně před jejich vysvětlením (DNA, Rhodey, rozsah invaze, apod.), takže pocit satisfakce je tak pro diváka absolutně nulový. Samuel L. Jackson aka Nick Fury zde zakončuje svoji cestu na stejném místě, na němž ji započal, přičemž osobně se obávám, že totéž se dá prohlásit i o nás divácích. Seriál má své kladné i stinné stránky, ale nikam nás neposouvá a nic nám nepředává. A z tohoto důvodu nelze hovořit o ničem jiném než průměrné show s promarněným potenciálem.

Merve Kült je ukázkou filmu, jež si až bolestně silně není jistý vlastní identitou. V úvodu se vám skrze přímé promluvy k divákovi snaží prodat veselou komedii, po několika minutách se bez vysvětlení jakýchkoliv motivací stylizuje do mystery thrilleru s nádechem stalkingu, a aby zmatenost diváka přetrvala, v poslední třetině filmu vám bez jakýchkoliv uspokojujících odpovědí naservíruje roztomilou, avšak stále nedotaženou romanci. Hlavní myšlenka tohoto filmu je velmi prostá, až příliš na to, aby měla až takto odbytý scénář. Hlavní postavy si zde neprochází žádným vývojem, v jednu chvíli se jednoduše jejich chování změní a vás napadá, že najednou sledujete zcela rozdílný film. Jako kdyby někdo omylem sešil dohromady scénáře ke dvěma zcela odlišným filmům. Celý tento pocit je paradoxně umocněn relativně kvalitními hereckými výkony představitelů hlavních rolí, kteří tyto žánrově rozdílné polohy hrají skutečně přesvědčivě, a vy tak velice zřetelně vnímáte, že došlo k jisté změně. Bohužel, scénář vám nedává možnost pojmout důvod a veškeré otázky tak zůstávají nezodpovězeny. Již zmíněné bourání čtvrté stěny skrze přímé promluvy k divákům považuji za hezký nápad, v úplném úvodu mě to dosti bavilo. Bohužel, tento prvek začal být po chvíli dosti otravný, jelikož se jej tvůrci rozhodli používat v naprosto každé scéně. Iracionální vnitřní představy Merve znázorňující její vnitřní touhy trpí stejným problémem. Nemohu tvrdit, že bych při tomto filmu trpěla – jako kulisa k jiným činnostem může být fajn. V divákovi však nezanechává žádné jiné pocity než nepříjemný zmatek, což nikdy není dobrou vizitkou.

Je zajímavé, jak moc vás dokáže zklamat seriál, od kterého máte takřka nulová očekávání. Předvídatelná klišé a laciné zápletky jsou mým guilty pleasure, užívám si je však pouze v případě, kdy si daný projekt nehraje na nic většího, než čím ve skutečnosti je. Bohužel, Citadela si se svým enormním rozpočtem a kvalitním hereckým obsazením hraje na velkolepé špionážní drama, které ale ve výsledku není schopno divákovi naservírovat to, co mu dle relativně chytlavého námětu a traileru přislíbilo. Jednotlivé scény se snaží působit majestátně, téměř jako kdyby měly vypadnout z filmového plátna, po relativně krátkém čase si ale divák uvědomí jejich prázdnost a začne se nudit. Ničemu není nápomocný ani žalostně neoriginální scénář postavený na principu ztráty paměti, který z nepřátel dělá milence a z milenců nepřátele. Dílčí problémy řeší náhoda, hlavní konflikt se pak v závěru fakticky rozpíjí do prázdna. Ačkoliv se na další sérii podívám, nemohu tvrdit, že by mi finále první série nabídlo cokoliv, kvůli čemu bych se nutně měla těšit na pokračování. Zjevně vykalkulované plány na další sérii a fakt, že si tvůrci v mezičase stihli natočit první spin-off, vypovídá o snaze vybudovat mohutný špionský vesmír, ve kterém bude kladen důraz na kvantitu nežli kvalitu. Od veškerých pokračování lze tak zjevně očekávat obdobné zklamání, pouze jen oděné v bledě modrém. Velká škoda, Richard Madden má pro takovéto role vlohy a tímto seriálem si mohl vystavět vlastní bondovskou značku. Scénář mu v tomto případě ale hází tak velké klacky pod nohy, že to není ani s pomocí relativně talentované Priyanky Chopry schopný ustát.

Ačkoliv jsou noví Strážci nepopiratelně kvalitním filmem, vzbuzují ve mně lehce rozporuplné pocity. Rozlučkový kousek v sobě totiž slučuje to nejlepší a zároveň i to nejhorší z dané trilogie. James Gunn má ke svým postavám vztah a na výsledném díle je vidět, že se jejich příběhové linky pokoušel uzavřít maximálně důstojně; nikoliv kvůli divákům, ale spíše kvůli sobě samému a postavám jako takovým. Středem pozornosti je pochopitelně Rocket, jehož tragická minulost vzbuzuje neskutečně silné emoce. Trochu jsem se obávala, že ta snaha vyvolat emoce bude působit nuceně, ale opak je pravdou. Ve skutečnosti si myslím, že by filmu dosti prospělo, kdyby se příběh skutečně soustředil jen na tuto dějovou linku a nehledal zlehčující odbočky stranou. Některé scény v první polovině filmu totiž působí jako výplň, jejíž relevance stojí jen na pouhé snaze Jamese Gunna dosadit si do filmu své blízké kamarády a rodinné příslušníky, pro příběh jako takový ale tyto scény nemají sebemenší význam. Kdybychom se drželi čistě jenom Rocketovy backstory a jeho role ve finálním rozuzlení, působil by na mě film výrazně konzistentněji. Dalším nedostatkem je nevyužitý potenciál Adama Warlocka a místy až přespříliš hloupé vtípky (gag o hodném a zlém psovi je tak bolestně předvídatelný, až se tomu nechce věřit). Napříč tomu ale filmu nelze upřít, že je opravdovým závanem čerstvého vzduchu v rámci novodobé éry MCU. Závěrečná akce je nápaditá, energická, a krásně si hraje s očekáváním diváka. Nejen v rámci toho, kdo zemře a kdo přežije, ale taktéž v rámci prohloubení vztahů mezi jednotlivými hrdiny. U závěrečné scény si člověk skutečně uvědomí, že každá z postav za sebou skutečně má nějaký vývoj, nikdo není tou samou osobou, kterou jsme poznali před lety. Toto uvědomění dodává skutečný pocit satisfakce, který činí celé rozloučení se Strážci jak je známe překvapivě fungujícím. Trochu se obávám, jestli úspěch tohoto filmu nebude pro MCU větším hřebíčkem do rakve nežli nadějnou vyhlídkou do budoucna. Ta nostalgie nad starými dobrými časy totiž v divákovi umocňuje tu hořkou pachuť, kterou současná rychlovýroba vyvolává. Sama musím přiznat, že jsem při sledování filmu lehce smutnila nad faktem, že High Evolutionary je výrazně charizmatičtějším záporákem než ku příkladu Antmanův Kang, proti kterému máme fakticky vzato stát v rozsahu několika budoucích let. James Gunn tímto filmem ukazuje, že autorská vize a láska k řemeslu mají při tvorbě filmů stěžejní význam, a ve finále může odejít s čistým štítem, protože celá trilogie Strážců je kvalitním počinem, na který všichni budeme ještě s láskou vzpomínat.

Našli se mezi dalšími 15 miliony, na společné cestě životem však ze své lásky bolestně vystřízlivěli. Tak prostý je příběh Tolgy a Ilkin, dvou ne zcela prostých lidí. Tolga je úspěšný herec procházející si existenční krizí, jehož očima poodkrýváme absurditu pracovních podmínek, jimž jsou herci v Turecku vystavováni. Vezmeme-li v úvahu boj, který v současnosti digitální platformy a lokální televizní produkce o místní herce skrz pracovní podmínky vedou, působí to celé jako velice úsměvná satira. Tlak kladený na Tolgu funguje jako oslí můstek, který nás postupně vede k hlavnímu tématu celého seriálu, tedy: „Nikdo vás nemůže učinit skutečně šťastným, dokud se nenaučíte být šťastným se sebou sama“. Ilkin kvůli své lásce k Tolgovi přechází hranici logiky i morálky, vše ve snaze podpořit milovaného partnera. Destruktivní následky jejích činů však negativně ovlivní nejen Tolgu, ale v první řadě i ji samotnou. Je to zajímavá ukázka toho, jak každý čin, bez ohledu na ryzost původního úmyslu, může být přijat pouze tehdy, je-li váš protějšek skutečně připraven jej přijmout… Po příběhové stránce se nejedná o nic výjimečného, snaha o překvapivou zápletku je ve skutečnosti dosti čitelná už od samého počátku, avšak ta využitá kinematografie? Srdce mi plesá nad krásou jednotlivých scén. V prvních minutách pilotní epizody se mi v hlavě objevilo heslo „Reklama na lásku“. Každý záběr vyvolává pocit pomíjivého okamžiku, který ale překvapivě s plynoucím časem ne a ne odeznít. Původně jsem zamýšlela, že pro mě seriál bude pouhou kulisou při realizaci důležitějších činností, avšak mé oči se kvůli zmíněným skutečnostem prostě nedokázaly od obrazovky odtrhnout. Musím taktéž ocenit velice chytlavý soundtrack, který se společně s editem pokouší seriál přiblížit západní tvorbě. Mezi světem a námi považuji za velice příjemné překvapení, které sice má své rezervy, ale pohladí po duši.

Peyami je člověkem prchajícím před realitou, Esvet osobou snášející její kruté rány. Dva lidé poznamenaní nástrahami života mají společnou jedinou věc, Dimitriho, Peyamiho nejlepšího přítele a Esvetina tyranského snoubence. Příběh inspirovaný skutečnými událostmi pojednává o snaze mladé dívky uprchnout před fyzickými a psychickými útrapami života, do něhož byla zaprodána, a talentovaném krejčím, který po smrti svého dědečka musí náhle převzít odpovědnost za svého nesvéprávného otce. Neočekávaný návrat Mustafy do Peyamiho uspořádaného života způsobuje šikovnému krejčímu neutuchající bolest, pro Esvet však představuje možnou vstupenku ke svobodě… Musím přiznat, že mě překvapila míra dramatičnosti, s jakou je příběh Krejčího vyprávěn. Seriál se zaobírá dosti vážnými tématy a po celou svoji stopáž se úspěšně vyhýbá jejich zlehčování či zesměšňování. Ústřední čtveřice herců čelila náročným výzvám; blázen, psychopat, týraná žena a muž na pokraji psychického zhroucení; všichni ale odvedli překvapivě kvalitní práci. Za vypíchnutí stojí zejména Olgun Simsek, při jehož sledování doslova zapomínáte, že sledujete herce, a nikoliv prostoduchého prosťáčka. Herecký nováček Sifanur Gül držela se svými kolegy krok, a i přes mé počáteční nesympatie mě během několika minut přesvědčila, že je pro danou roli ideální volbou. Cagatay Ulusoy již tradičně dokazuje, že je hereckým chameleonem, kterému sluší i seriózní poloha. Jeho ztvárnění úzkostných stavů je velmi realistické. Salih Bademci místy přehrává, charakter jeho postavy mu to ale dovoluje, a je pravdou, že ději v určitých scénách dodává i relativně humornou stránku… Na snímku mě na první pohled zaujala kamera, která zde často využívá nezvykle dlouhé nepřetržité záběrování a blízké snímání emocí v očích herců. Kamerové triky využívané k vizuálnímu umocnění Peyamiho nálad, kdykoliv cítí vztek či úzkost, považuji taktéž za velice nápaditý prvek, který si okamžitě získá divákovu pozornost. Zajímavě to doplňuje už tak specifickou stylistiku celého seriálu, který leč se odehrává plně v současnosti, divákovi předává jakýsi nádech minulosti. Řekla bych, že tento aspekt je hodně podpořen motivem elegance, jež je zde soustavně vyzdvihován, a který v publiku vyvolává pocit jakési až hrůzu nahánějící nostalgie. Vytrhujícím prvkem z obecné serióznosti tohoto příběhu je grafické znázornění Peyamiho myšlenkových pochodů za využití různorodých diagramů, kdykoliv pracuje na svých módních návrzích. Nejde o rušivý element, diváka ale daný prvek skrz nesoulad s touto starobylou atmosférou vytrhne z děje. Překrásné exteriéry, barevné kostýmy a silný hudební podkres však drobné nedostatky zcela zastiňují… Seriál má objektivně vzato slabší začátek, postupem času ale kvalitativně roste, a to až do finální epizody, kterou osobně hodnotím jako nejpodařenější. Tato epizoda je totiž téměř z poloviny tvořena jedinou scénou, což je další dosti zajímavý vypravěčský prvek. Může to být způsobeno faktem, že tento seriál nebyl původně pro Netflix vůbec určen, ale po dlouhé době cítím, že jsme jako diváci dostali něco svěžího, osobitého a na turecké poměry dosti profesionálního. Mohu jedině doporučit…

The Bear je velkým překvapením v malém kulinářském podání. Seriál se zaměřuje na mladého a talentovaného šéfkuchaře Carmena, který se vyrovnává se smrtí svého staršího bratra prostřednictvím práce v upadajícím rodinném podniku, který po něm znenadání zdědil. Život hlavního hrdiny je převrácen ze dne na den, přičemž chaos v jeho hlavě je velice šikovně vyobrazen specifickou stylistikou založenou na rychlém prostřihu krátkých záběrů doplněných o intenzivní soundtrack. Divák už od počátku pociťuje napětí, které pomyslně bublá pod pokličkou, a trpělivě čeká na okamžik, kdy mu všechny ty Carmovy potlačované emoce explodují přímo do tváře. Třicetiminutová stopáž jednotlivých epizod ten vnitřní tlak ještě více umocňuje, přičemž shledávám za rozumné, že první série má pouze 8 dílů. Kdo chce, může si toto konverzační drama zhltnout v rámci jediného dne, a i tak se seriálem nebude cítit přehlcen. Osobně považuji za velmi zajímavý prvek retrospektivní (místy až snové) sekvence v úvodu každého dílu, které představují jakýsi klid před bouří a které zároveň člověku pravidelně připomínají, že aktuálně sleduje něco skutečně neobvyklého. Zakončení první série prostřednictvím nepřerušovaného emocionálního monologu narušujícím jinak chaotické tempo celého seriálu je výborným krokem, J. A. White zde má velice lidský přednes, který člověka vrátí do reality. Jsou to ale momenty jako právě tento, které mě vedou k myšlence, že zařazení seriálu do žánru komedie není úplně šťastné. Humor je zde spíše vedlejším efektem absurdity realistického způsobu zachycení lidského života, nikoliv prvoplánovým prostředkem pro ždímání emocí. V tomto směru tak mohou být někteří diváci (ne)mile překvapeni rozdílem mezi realitou a vlastními očekáváními. Já osobně jsem ale za vážnější notu vděčná, jelikož je zpracována kvalitně a s pokorou... Informace o druhé sérii mě trochu znepokojily, protože ta první má relativně uzavřené téma, finální cliffhanger ale zaujal, tak se nechme překvapit tím, jestli si The Bear svoje kvality udrží, anebo padne do propasti mainstreamu…

Ačkoliv původní Avatar a The Way of Water nejsou ve své podstatě o tolik rozdílné filmy, tak ve mně TWoW v jakožto relativním fanouškovi jedničky zanechává překvapivě vlažné pocity. O zjevných kvalitách audiovizuální stránky tohoto filmu není třeba dlouze polemizovat, jen málokdo by před návštěvou kina uváděl jinou hlavní motivaci k jeho zhlédnutí než právě vizuál. Na tom filmu je vidět, že do něho někdo vložil svoji duši, a to je zkrátka něco, od čeho se divák i napříč dlouhé stopáži nedokáže ani na jediný okamžik odtrhnout. To, na čem film opětovně upadá, je bohužel slabý scénář, který zde nelze přehlížet s takovou lehkostí, jako to šlo u prvního dílu. Příběh TWoW se člení do 3 dějství, kdy každé by mohlo s lehkostí vystupovat jako samostatný film, jejich pospolitá funkčnost je ale něčím, co mě už v průběhu sledování filmu trochu znepokojovalo. První hodina se jednak snaží představit změny v životě Jakeovy rodiny, a jednak očima hlavního záporáka nostalgicky připomenout cestu, skrze kterou se Jake k tomuto životu dopracoval. Použití těchto linek je zcela logické, avšak zkratkovitý scénář vyvolává dojem, že tvůrci chtěli mít tuto pasáž co nejdříve z krku, a proto se vše děje velice rychle a shodou velkého množství náhod. Druhé dějství je představením nového světa, vůči kterému nelze nic vytknout, vše vypadá úchvatně a nové postavy do příběhu vplouvají zcela přirozeně. Ždímání emocí skrze zabíjení mořských tvorů zde působilo trochu nuceně, Cameron jako by zde recykloval naprosto stejné poselství o lidské hanebnosti, jako tomu bylo před 14 lety; na druhou stranu přiznávám, že tyto pasáže byly ty jediné, které na mě skutečně emocionálně působily, takže by nejspíš bylo pokrytecké jejich využití kritizovat. Třetí dějství obsahuje bitvu, která seč je vydařená, tváří se výrazně epičtěji, než jak tomu ve skutečnosti je. Osobně jsem si mnohem více užila finální konflikt jeden na jednoho, kdy se veškerá destrukce a vojáci vypařili za účelem vymezení osobního sporu mezi Jakem a hlavním záporákem... Ve věci druhého dílu a navazujících pokračování jsem se upřímně nejvíc obávala toho, jak bude příběh vlastně fungovat, bude-li upozaděn Jake coby vypravěč, protože z ukázek na mě nový herecký ansámbl nepůsobil vůbec charismaticky. V konečném důsledku ale musím uznat, že ta změna úhlu pohledu byla relativně osvěžující. Jedinou mojí drobnou výtkou by bylo místy až nepřirozené střídání pohledů mezi jednotlivými hlavními hrdiny způsobené nepříliš vhodným střihem. V prvním dílu byl Jake jediným vypravěčem a fázování jednotlivých scén tak bylo hezky plynulé, tady se příběh ale člení do vícera větví, což je výrazně náročnější na ukočírovaní… Druhý díl hodnotím z pozice náročnějšího diváka a zároveň dospělého člověka, jsem tak vůči němu i přirozeně kritičtější. A ano, ke druhému dílu mám výrazně víc výhrad, než jsem měla k jeho předchůdci. I přes uvedené skutečnosti ale hodnotím The Way of Water shodným počtem hvězd, jako jsem před lety hodnotila první díl, protože napříč všem chybám je to stále jen umělecké dílo s ambicí zahřát na duši, a tak je třeba jej brát. Napříč tomu, co si dnes mnozí s oblibou myslí, Avatar si nikdy na nic víc nehrál, a bylo by tak při nejmenším nešťastné jej soudit za nenaplnění ohromných očekávání, jež si sám ale nikdy nevytyčil. Ve smyslu barvitého, avšak jednoduchého příběhu o rodině, film funguje výborně, a slabší čtyři hvězdy tak považuji za adekvátní hodnocení.

Film Tři tisíce let touhy je podivínskou podívanou kombinující prvky historie a pohádkového fantasy. Ačkoliv trailery lákají na výpravnou epickou podívanou dokumentující tisíciletý vývoj lidstva z pohledu charismatického džina, v realitě se příběh drží až přespříliš při zemi. Z oněch tří tisíc let vidíme jen tři krátké časové výseče, které mají za cíl snímek atmosféricky napojit na sbírku příběhů Tisíce a jedné noci, případně představit velice atraktivní kulisy. Zbytek času ale odkazuje strohý scénář na fakt, že džinova lahev (nahrazující lampu) byla uvězněna na dně oceánu, což působí zbytečně lacině a zkratkovitě. Scénář je celkově hodně úsečný, fantasy prvky se nesnaží nijak vysvětlovat a přechází rovnou k jádru věci. Netvrdím, že je tato snaha o přizpůsobení se rychlé moderní době nutně na škodu, uvedený film je ale fakticky vzato jen jedním dlouhým dialogem dvou postav a jako takový by se měl opírat o co nejsilnější scénář, což se zde bohužel neděje.  V čem film opravdu vyniká je jeho audiovizuální nápaditost a režie. Ačkoliv by vybraným speciálním efektům prospělo ještě drobné doladění, celkový vizuál filmu je nádherně pestrý a krásně se něj dívá. Mnoho scén mě překvapilo svojí kreativitou ve ztvárnění fantasy psychedelických prvků, a přestože film není kdejakým zázrakem, pro tyto scény se určitě vyplatí na něho podívat. Člověka to alespoň částečně vytrhne ze soudobé hollywoodské šablony. Konec filmu je dosti matoucí. Ačkoliv se příběh tváří velmi filozoficky, nenabízí žádné odpovědi, a jelikož zde ani nevznikají žádné vnitřní konflikty, charaktery jednoduše mizí do prázdna, aniž by se museli vypořádat s jakoukoliv překážkou. Při závěrečných titulcích vlastně divák nechápe, co se mu snímek vyjma několika vizuálně fascinujících scén pokusil předat. A to není nikdy dobrým znamením. Já sama jsem se na film velmi těšila, protože jeho energický trailer se mi zaryl do mysli, nyní ale musím konstatovat, že jde o relativně zapomenutelnou podívanou. Pokud bych měla na někoho směřovat své doporučení, tak spíše na artové povahy a fanoušky Idrise Elby, který napříč nedostatkům scénáře ztvárňuje svoji úlohu s grácií a šarmem.

Ambiciózní projekt vytvořený jen pro úzký okruh diváků pojednává o vášni ke kinematografii a nástrahách spojených s úspěchem. Dobové zasazení do zlatého věku tureckého filmu je prvkem, který by mohl mnohé zahraniční diváky odradit. Dle mého názoru však velice vhodně podtrhuje téma celého seriálu, a to konkrétně skrze odvahu, s níž je třeba přistupovat k vlastním snům a touhám… Příběh sleduje život ctižádostivého filmového producenta Semiha Atese, který napříč krutým nástrahám osudu usiluje o dosažení svého životního cíle; natočení filmu, který bude svojí výjimečností léčit nemocné. Neskromné přání, nutno podotknout, avšak překvapivě poutavé na pozorování. Totéž platí i pro politický podkres, který je jednak poučný, a jednak příběhu dodává nadstavbu retro detektivky. Seriál má hodně svižné tempo, oproti jiným tureckým počinům má totiž výrazně kratší stopáž. Hodinových epizod se v každé sérii objevuje přesně 10, což je plně dostačující pro uzavření veškerých zápletek. Velice se mi líbí snaha o vizuální rozlišení jednotlivých sérií. Zatímco první série, která má výrazně vážnější charakter, je stylizovaná spíše do monotónních krémových barev, humornější a nezávaznější druhá série zdůrazňuje lesk a sytost všech barev duhy. Je to velice zajímavý vizuální kontrast, který na první pohled vytváří dojem, že divák pozoruje dva zcela odlišné seriály. Tento dojem může být umocněn i změnou v chování jednotlivých postav, která je po relativně vysokém časovém skoku divákům vysvětlena teprve až v polovině druhé série, namísto již na jejím počátku. Jakožto fanoušek retrospektivního vysvětlování hádanek a záhad tento krok vlastně vítám, druhá série díky tomu nabrala o něco lepší tempo. Je pozoruhodné, že každá ze sérií je silná ve zcela odlišných aspektech. Zatímco první série má silnější dějovou zápletku a probouzí vášeň ke kinematografii, druhá série nabízí hercům výrazně větší hereckou svobodu, se kterou oni nově vypráví příběh Yesilcamu mnohem poutavějším způsobem… Ve druhé sérii je citelné upozadění všech ženských postav. Tento poznatek se jeví jako lehce absurdní, vezmeme-li v úvahu, jak silným tématem je Semihův vztah k ženám v jeho životě. Za toto bych si tedy dovolila dát seriálu lehké mínus, protože prohloubení některých charakterů a jejich motivací by příběhu dosti prospělo. Na druhou stranu však cítím potřebu pochválit snahu o prokreslenost postavy samotného Semiha. Tvůrci jej staví do pozice padoucha činícího iracionální rozhodnutí, a to i přes to, že po celou dobu seriálu zůstává jeho protagonistou. Odvážný krok, který by při špatném uchopení mohl potopit celý seriál. Toto se zde však neděje. Pozorný divák začne Semihovu chybovost a lehkovážnost vnímat jako projev nepopiratelného realismu, který pouze reflektuje destruktivní lidskou tendenci překračovat hranice toho, co bychom mohli považovat za relativně šťastný život… Yesilcam je velice skromným televizním projektem s dosti vyhraněným tématem. Ačkoliv se zde prolínají prvky dramatu, komedie, romance i krimi, tak seriál i přesto není dostatečně všestranný na to, aby byl pro každého. Mě osobně na něm nejvíce zaujalo pojetí, s jakým vyobrazuje lásku k filmařině. Možnost poznání počátků „malého skromného Hollywoodu“ současně není něčím, s čím by se divák setkával na denní bázi. Seriál je tedy spíše určen těm, kteří mají touhu v poklidu poznávat a objevovat. Yesilcam bych v obecné rovině ale určitě doporučila, přinejmenším jako nenáročnou oddechovku. Netradiční téma v sobě ukrývá mnohem více, než by člověk od prosté lokální produkce očekával.