česnek

V této pohádce je pěkně a velmi povedeně vyjádřený motiv z románu "Princ a chuďas". Princ nebo-li císař (Ondřej Vetchý) se rád převléká za chudáka, aby zjistil, jak žijí poddaní. Z chudáka se mu najednou nedaří dostat se zpět do postavení císaře. Ve finále trumfuje, stává se opět císařem a pokoří nepoctivce v čele se správcem panství. Krom tohoto je však pohádka jinak velmi chudá na zajímavé příběhy a zápletky. Nepříliš přesvědčivě zvládnuté role ostatních herců vyvažuje velmi zdařilý výkon herce Ondřeje Vetchého. Nejedná se o žádnou výpravnou pohádku - málo herců, málo komparzu, málo kulis, patrný omezený rozpočet. Přesto oceňuji alespoň vhodně vybraný zámek (byť téměř bez inventáře) a některé venkovské chalupy.

Tento film mě velice mile překvapil. Po shlédnutí ukázek se Suchánkem jsem se obával plitkého nezáživného hloupého filmu ala Tele, tele. Naopak musím konstatovat, že byla konečně snad poprvé po revoluci natočena i v českých zemích novodobá pořádná ganskterka se vším všudy. Motivem skutečná událost, sehraná parta lupičů, která si od začátku získá sympatie diváka, dobrá zápletka, celkem napínavý děj a to vše v současném českém prostředí. Zajímavým obrazem bylo podplacení českého soudce. Výkony herců rovněž oceňuji, dokonce i výkon Suchánka, který zřejmě úplně nezapomněl hrát, jak by člověk čekal právě z jeho estrádních pořadů a zřejmě se rozvzpoměl na své začátky např. ve filmu Sněženky a machři.

Od Jana Svěráka jsem viděl jen jeden opravdu kvalitní film - Ropáci. Od té doby se nemohu zbavit dojmu, že má Jan Svěrák pocit, že musí točit filmy ne pro českého diváka, ale pro akademii, která udílí Oscary. Stejně tak u Vratných lahví. Na tomto filmu je znát, že má opravdu velmi kvalitní scénář. Zároveň je však u tohoto filmu znát, že režijní zpracování tento scénář velmi poškodilo. To co je na Svěrákovi starším hezké - tedy schopnost dokonale vystihnout povahu českého člověka, bylo v tomto filmu obaleno do jakoby holywoodského sladkého nádechu, který ztrapní původní scénář a zadusí jeho hodnoty. Americkou akademii však Svěrák mladší tímto snímkem stejně nenadchne a zbytečně utopí jeden dobrý scénář, se kterým by si jistě jiný režisér mnohem lépe poradil. Škoda, že v kultuře neexistuje něco jako povinná veřejná nabídka, která by znemožnila tento klientelismus nebo jánabrachismus, kdy dobrý scénář je nabídnut režisérovi, jehož jedinou kvalifikací je příbuzenský poměr ke scénáristovi.

Rwandská genocida z jara 1994 je největší genocidou, která byla od doby holokaustu. Je to memento, o kterém by měl každý vědět. Nedávno jsem viděl dokument o těchto událostech, který na mě zapůsobil děsivě a který dobře vystihoval nejen samotná fakta, ale především tu hrůznou atmosféru těch dní. Takto věrně zapůsobit se filmu Hotel Rwanda nepodařilo. Problém je v tom, že se film odehrává za plotem hotelu nebo domova hlavního hrdiny, který je hodný a všem pomáhá a na to, jaké hrůzy se dějí za tímto plotem, je divákovi umožněno jen občas nahlédnout (je vidět např. cesta na které leží mačetami zmasakrovaná těla). Dobře je však ve filmu zachycena tehdejší neschopnost velmocí a OSN účinně proti genocidě zasáhnout, tak jak k tomu zavazuje Charta OSN. Méně zdařile je zachyceno tehdejší skutečné hrdinství kanadského velitele jednotek OSN UNAMIR ve Rwandě generála Dallaira. Z filmu není vůbec zřejmé to, že odmítl splnit rozkaz OSN opustit zemi a s hrstkou vojáků se snažil genocidě zabránit. A velmi nedostatečně je zde vylíčena naprostá zbabělost tehdejší belgické vlády a armády, která se zalekla, když 10 jejich vojáků chránících předsedkyni vlády Agathu Uwilingiyimanu bylo zabito a belgická vojska opustila zemi. Až na tyto výhrady musím konstatovat, že film je velmi dobře zpracovaný, je kvalitní, dějově napínavý a už kvůli nedostatku filmového materiálu, který by se věnoval rwandské genocidě, by jej měl každý vidět.

Někteří režiséři (a není jich málo) žel nedokáží navázat na svou slávu a svůj um, který prokazovali před listopadem 1989. Žel Marie Poledňáková k nim patří. Co říci k tomuto filmu než to, že je to opravdový nefalšovaný kýč. Samozřejmě je těžké navázat na povedené filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny, ale i když posoudíme tento nový film samostatně, nelze než konstatovat, že se jedná o brak. Chybou bylo určitě obsadit do role tatínka Miroslava Etzlera. Měl to být empatický člověk, ale M. Etzler tak rozhodně nepůsobí, domnívám se, že jeho uplatnění je spíše role zločinců, padouchů apod. Zápletka filmu je nezajímavá, jednoduchá, plitká a povrchní, její vývoj je nesympatický. Výkon herečky Timkové nebyl špatný, ale hodil se spíše do jiného žánru. Vcelku obstojným výkonem Václava Postráneckého však už film být zachráněn nemohl.

Skvělý film. Je zábavný, vtipný, jsou v něm i humorně podaná ponaučení (bezcitnost byrokracie a státní moci, která chce zbořit dům kvůli dálnici přirovnána ke zboření planety Země kvůli meziprostorové hyperdálnici), ale jsou v ní i hluboké filozofické teorie (např. o stvoření světa - v dílně stavební firmy). Ve filmu je jemný a sympatický britský humor podaný stejnými herci, kteří hráli ve filmu Láska nebeská. Člověk by se neměl tak naparovat, když je až třetí nejinteligentnější bytostí na Zemi (humorně, ale ne neuvěřitelně podané poučení lidstvu), vždyť myši nebo-li pandimenziální výběžky bytostí do našeho prostoru, si objednali naši planetu. Pokud se na tento film podíváte, abyste se vydali do hlubin naší galaxie a zjistil tak odpověď na základní otázku života, bytí a vůbec, tak si s sebou nezapomeňte vzít nejdůležitější věc - ručník.

Na základě první části této trilogie a toho, že se jedná o film z produkce Walt Disney, by divák očekával, že se jedná o film pro děti, ale právě naopak, tento film je odporný, morbidní, nechutný, a to nejen pro děti. Scéna ze začátku filmu, kdy na šibenici je popraveno dítě, je něco tak odporného, že jsem něco podobného ve filmu jště neviděl. Hnus, který vyskakoval z obrazovky při shlédnutí druhého dílu, je v tomto díle už doveden do naprosto nechutné krajnosti. Varuji všechny rodiče, aby tento film nepouštěli dětem!

Nesmazatelný rukopis Věry Chytilové se na tomto filmu projevuje nejen krátkým střihem, rychlými náhledy a posuny kamery, ale především oním typickým náhledem na příběh, který nemá ani jasný začátek, ani jasný konec. Vidíme pouze probíhající děj. Tento specificky Chytilovský způsob ztvárnění příběhu je ojedinělý, avšak jejím způsobem provedení naprosto dokonalý. Děj je situován do železničního prostředí, kde nastupuje do zaměstnání strojvedoucího mladík (Bolek Bolívka), který nechce zapadnout do nového prostředí za pomocí známostí a intrik (dnes bychom řekli klientelismu), protože z takového světa právě prchá – ukončil předčasně studia a chce se věnovat poctivé práci. Zažívá řadu humorných i méně humorných příhod, při kterých zůstává obvykle nad věcí. Děj směřuje ke kalamitě, kdy lavina zavalí vlakovou soupravu místní lokálky, ve které se nacházejí většinou postavy, které jsme ve filmu už potkali a máme možnost vidět, jak tyto postavy spolu komunikují v této pro ně nové situaci, kdy jsou uzavřeni v zavaleném vlaku. Jejich vzájemné vyvíjející se vztahy tak kulminují.

Film pojednává o zákulisí britské královské rodiny v době, kdy tragicky zahynula princezna Diana. Kupodivu takových filmů mnoho není, pokud pojednávají filmy o královských rodinách, jedná se obvykle o romantický film nebo o pohádku. V tomto filmu je vidět snaha tvůrců co nejvíce se přiblížit skutečnosti. K pochopení pozadí mechanismů monarchie v současnosti a k pohledu na lidské příběhy členů královské rodiny poskytuje film dobrou příležitost. Výbornou volbou bylo obsadit do hlavní role herečku Helen Mirrenovou. Je vidět, že se dobře naučila způsob projevu, gesta i mimiku skutečné královny Alžběty, její výkon je opravdu obdivuhodný. Slabší volbou pak bylo obsazení Michaela Sheena do role premiéra Tonyho Blaira. Podání role zvládl vcelku dobře, nicméně přes jistou podobnost obličeje s Blairem (která zřejmě vedla tvůrce filmu k obsazení Sheena) se jedná o odlišný typ člověka. Nelze se zbavit pocitu, že Sheen působí v roli premiéra příliš slabošsky a tím až poněkud komicky. Z filmu působí oprávněná snaha tvůrců ozřejmit, že královnin postoj v době smrti princezny Diany nebyl špatný, jen byl značně odlišný od toho, co od ní očekávala veřejnost. Nejsem si jist, zda se tvůrcům tento záměr povedl; je to však jen drobná vada na kráse jinak vcelku povedeného filmu.

Brilantně zpracovaná konfrontace současného pojetí úspěchu v chápání dnešní společnosti s lidskými hodnotami jako je láska, věrnost, porozumění. Film je situován do rodiny, kde otec je úspěšný, slušně vydělávající muž, rodina má jednu dceru, právě se nastěhovala do nového luxusního bytu a jakoby bylo v tomto okamžiku splněno očekávání diváka o ideálním životě. Právě naopak tím vrcholí krize obou manželů a jejich vzájemného vztahu. Partnerská nevěra se ukáže u obou manželů, nevede však ke spokojenosti, ale naopak ke zklamání. Zejména na manželce Janě (Iva Bittová) je obdivuhodně filmařsky ztvárněno, jak takovou situaci už není schopná dále snášet. Při úmrtí zpěvačky Niny Simone (jejíž oslovující hudba je ve filmu použita a má velký podíl vedle hereckého výkonu Ivy Bittové na hloubce atmosféry filmu) si Jana vybaví své dětství, kdy všechno bylo „jasnější“ a plače na rameni neznámého prodejce hudebních nástrojů, kam si Jana přišla koupit piáno, na které kdysi hrávala. V piánu (symbolu svého dětství), ale i ve starém bytě, hledá útěchu a snad i novou naději.