Stanley

Unikátní dokumentární počin týkající se tématu, které je zejména pro naši euroamerickou mentalitu natolik palčivé, že se nám kolem toho motá spousta emocí, zmatků a neporozumění, v nichž je těžké se bez vlastních zásadních životních zkušeností fundovaně orientovat. Přitom od úsvitu věku všech lidských kultur je známo, že kdo neporozumí smrti, nemůže porozumět ani životu.

Asi nejlepší a nejhodnotnější část z jinak unikátní dokumentární série. Prý vůbec poprvé v historii bylo autentickými haitskými vúdú kněžími dovoleno nafilmovat části jejich originálních obřadů a ceremonií, jelikož V. Poltikovič při setkáních s nimi získal jejich mimořádnou osobní důvěru.

Dokument, který dává nahlédnout do současných exorcistických praktik v polských církvích, sleduje zároveň několik vybraných případů mladých lidí, kteří podstupovali exorcistické obřady. Film podává bohužel pouze jednostranný pohled na celou problematiku, dopouští se redukcionismu a vytváří tak dojem, že za celým fenomém posedlosti se skrývají jen jakési povrchní záležitosti psychických obtíží mladých teenagerů, kterým by místo nešťastných pokusů o uzdravení pomocí nefunkčních středověkých metod pomohlo jen pár hodin psychoterapie. Chybí fundovanější stanoviska z pozice jiných zainteresovaných stran, které k tomu mají co říci - ať už z církevních či necírkevních kruhů - chybí i podrobnější psychologický pohled na věc (především hlubinně-psychologický, transpersonální atd.). Filmu se nepodařilo podchytit zkoumanou problematiku ve své komplexnosti a dokument tak trpí nevyvážeností a zjednodušující tendenčností.

Tento materiál by měl být promítán na teologických fakultách v rámci programu prevence dogmatického, rigidního a fundamentálního smýšlení. :)

Velmi zdařilý dokument snažící se v rámci dostupných možností přiblížit a zprostředkovat zážitky a zkušenosti několika účastníků halucinogenních dobrodružství při požití látky získávané z ropuchy koloradské. Hlavní hodnota dokumentu přirozeně nespočívá jen ve výpovědi samotných zážitků daných účastníků, ale především v tom, na co ti, kteří touto zkušeností prošli, nejčastěji poukazují. Bohužel osobní zkušenost je nepřenositelná, a tak názory na tento film se jistě budou vyhraňovat na příznivce a odpůrce psychedelických látek a zřejmě i psychospirituální tématiky vůbec. To se ukázalo už na besedě pořádané po autorské projekci na akademické půdě, kde se do tvůrců dokumentu a zástupce transpersonálních psychologů (Michael Vančura) navážel hlavní představitel hnutí Sysifos (Čeněk Zlatník), který neudržel na uzdě svou emotivní zaujatost vůči Stanislavu Grofovi. Podobné vyhrocené názory jistě brzy uvidíme i na zdejších komentářích, které se tu začnou objevovat. Bohužel podobnými třenicemi si často necháváme zatemnit zrak a ztratit tak ze zřetele to skutečně podstatné, co se v tomto dokumentu sděluje a co si z něj může odnést každý divák bez ohledu na to, zda sám má či nemá jakékoli (psycho)spirituální zkušenosti.

Náhled "letem světem" do vybraných zednářských lóží s rozhovory několika členů a mistrů, kteří nám letmo sdělí něco ze svých životů a významu zednářství pro ně i pro celou společnost. Dokument je možná unikátní v tom, že dává nahlédnout do interiérů některých zednářských budov a komplexů, nedozvíme se však vůbec nic konkrétnějšího o samotném zednářském učení, o jejich rituálech, spiritualitě atd., vyjma obecných ideálů bratrství, sounáležitosti a důrazů na morální, etické a sociální hodnoty. V tomto pojetí by dokument mohl pojednávat o kdejakém jiném spolku - od myslivců po hasiče - a ne o tajuplném a kontroverzemi opředeném sdružení, jejichž mnozí členové hýbali lidskými dějinami.

Těžko pro tento výtvor vymyslet přiléhavější název než právě "Ugly". Depresivní spletenec pár beznadějných osudů, v nichž se divák po většinu stopáže dočista ztrácí, nevzbuzujíc přitom zájem o nic, co se ve filmu odehrává. Od začátku do konce film vyvolává jen pocity zmaru, pachuť bezduché marnosti a bezúčelnosti. Jen s velkým vypětím sil v něm lze nalézt cokoli aspoň trochu podnětného, přínosného a smysluplného, kvůli čemu od filmu neodejít a vydržet jej až do trpkého a nic neříkajícího závěru.

Cesta času je jako velký audiovizuální Rorschachův test. Na toto projekční plátno si coby reakce na sledování filmu každý divák promítne to své - své postřehy, své názory, postoje, emoce a celkově rozličnou směs produktů mysli. Veškeré zpozorované, zachycené a případně i zformulované postřehy nevypovídají ani tak o Malickově filmu jako spíš o tom, kdo se dívá. Dalo by se totiž říci, že film sám o sobě příliš nic neříká, k ničemu neinklinuje, k ničemu nás nenabádá a nic okatě konkrétního nám nechce sdělit - pouze nám předestírá nekomentovaný náhled na vznik a vývoj naší Země a života na ní. Nejde o klasický přírodopisný dokument (přestože je natočen s maximální vědeckou přesností), ani o filmovou báseň (přestože nepostrádá poetickou formu), ani o žádnou ideologickou výpověď, a právě to může být jeho největší devizou. Dokument jednoduše zobrazuje prostý náhled na vývoj přírody na Zemi a diváka nechává, ať si o tom myslí, co chce, a ať si z toho pobere cokoli, co odpovídá jeho vlastnímu vnitřnímu nastavení. Je to jako sledování přírody samé – nemluví k nám naším vlastním jazykem, nikdo nám nic u toho neinterpretuje a jsme při tom odkázáni jen sami na sebe – na to, co se nám při pozorování přírodních procesů jeví a co se při tom z nás samých vyjevuje. Film nepokládá žádné otázky a nedává žádné odpovědi. Nebyl by to však Malick, aby nevytvářel prostor k tomu, kde si můžeme zvědomovat vlastní niterné otázky týkající se základních témat života a člověka na Zemi: Kde se tu vzal život? Co určuje jeho vývoj? Kde jsme se tu vzali my lidé? Kdo vůbec jsme? Jak se zde vyskytla inteligence a vědomí? Co to vůbec je inteligence a vědomí? Odkud to pochází a kam to všechno směřuje? Kdo a proč vlastně pokládá tyto otázky? A jaký je smysl toho všeho? ...Při sledování tohoto filmu můžeme brzy pocítit, že mlčící příroda je vůči našim otázkám dvojsečná. Pro toho, kdo zůstává při konfrontaci s náhledem na obrazy přírodních procesů u lidských slov a lidského myšlení, dostává se v konečném důsledku k rezignujícímu tichu a bezradné prázdnotě. A u toho, kdo umí alespoň trochu nahlížet napříč lidskými slovy a lidským myšlením vstříc jazyku přírody, může spatřit náznaky něčeho, co je taktéž jen o rezignujícím tichu a bezradné prázdnotě. To první však má vlastnosti bezvýznamnosti, to druhé má charakter zázraku...

Emotivní autentická výpověď dvou mužů, které v dospělém věku osud znovu svedl dohromady poté, co v mládí jeden druhého brutálně napadl a domníval se, že ho zabil. Příběh o cestě k odpuštění, porozumění a o tom, jaké těžko uvěřitelné drama může zrežírovat život sám.

Indiáni jihoamerického kmene Kogi v předtuše vlastního konce před hrozbou, kterou pro ně představuje naše civilizace, se rozhodli o nemožné - vystoupit z jejich dobrovolné staleté izolace a sdělit nám něco pro nás "bělochy" prakticky nesdělitelného - a naházet tím perly sviním ;) Že je to jako postavit apoštoly před Sanhedrin je asi každému jasné, nicméně možná naše ochota a schopnost učit se od "primitivních domorodců předkolumbovské kultury" porozumění sobě sama a vlastnímu údělu na Zemi ještě není tak úplně beznadějná...