HulibrkCZ

Po prvních oznámeních a ukázkách jsem byl lehce rozčertěn nad tím, že nás čeká opět další variace na moderní, politickou příručku o tom, kterak nebýt darebným, bílým mužem, věnovanou moderním, osvíceným progresivistům, škrtících si, nad svojí vlastní mimořádností, užovku. No a mýlil jsem se. Zmatené, pokrytecké pozérství, blábolících podrždírek, holedbajících se nad vlastním rukopisem, během laptopové seance v HoulyÚdském Sturbucksu, vystřídala banda pisálků, kteří zvládnou tíhu tužky a ví, že život se na nás občas umí kysele zaxichtit.  Výborné pisálkovství, dospělá témata, krev a dudáče - zkrátka návrat k prvním sériím GOTu a to beru.   S01 - 80%

Upřímně, ani nevím, kdy naposledy jsem byl svědkem natolik neotřelého a skutečného pisálkovství. Surovost a beznaděj amerického venkova 19. století je zde zachycena způsobem, který svou objektivností zdrcuje diváka a nechává ho bezbranného přihlížet na nepředstavitelné hrůzy, aby jej hned v dalším záběru postavil před dechberoucí scenérii za doprovodu libozvučného, poetického dialogu o lásce mezi otcem a dcerou. Král workoholiků, Talyor Sheridan opět sáhl do bezmenzného hájku kreativity a našel v něm kolos, který se tentokrát zpupně tyčí nad veškerou konkurencí.

Když se před lety oznámilo pokračování legendárního Blade Runnera, mnoho z nás bolestivě a pronikavě zaskřípalo zubisky a hned poté se ponořilo do hlubin internetů, abychom pomohli rozdmýchat plameny nenávisti a chystané pokračování tak spálit na popel, ještě před první klapkou. Jak bláhové a naivní naše snahy byly a jak se chrabrost se zlou potázala, tu rozmazávat nebudu, co však zmíněnému sequelu nemohu vytknout, je fakt, že přes veškerou jeho zbytečnost, se nakonec ukázal, jako sourozenec hodný původní legendy, který na staršího bráchu v mnohém nestačí, ale v rámci možností, ho alespoň ctí a respektuje. Hlavní zásluha, na chváleném výsledku, náleží samotnému rejžovi, úkol totiž dostal nelehký a ať už se BR2049 líbil, nebo ne, troufám si tvrdit, že se většina z nás shodne na tom, že zajímavější filmový řemeslník, který by dokázal tento naprosto zbytečný sequel povznést do alespoň lehce nadprůměrných výšin, by se v dnešní době hledal jen velmi těžko. Tenkrát se toho Villeneuve nezalekl, naopak, hrdinně vstal a nelehkému úkolu čelil bez bázně a chmur a jelikož další takové rytíře spravedlnosti již nalezneme jen v mýtech, bájích a v bláhových dovětcích naších senilních bábrdlí, opět musel sebrat kuráž, neb i nyní byl jediný možný kandidát, legenda, hlásící se jako první, odmlouvající jako poslední, která je s to, chrabře se úkolu zhostit a nemožnému se tak zase jednou postavit čelem. Už z prvních ukázek bylo jasné, že nás čeká něco trošku jiného, něco dospělejšího a možná osudovějšího, než jsme za minulých pár let zvyklí a tak se začaly šířit zvěsti o tom, kterak se blíží nekonvenční snímek z dílny tvůrců, kterým na jejich řemesle a na výsledném produktu stále záleží. První ohlasy byly vřelé, následné recenze vesměs optimistické a odlišnost, jež nás zvala z upoutávek, se začala jevit, jako skutečná. Zdálo se, že karty byly rozdány spravedlivě, ale dá se vůbec, hlavně tedy v dnešní pomatené době, ukout kvalitní podívanou z pekelně komplexní a dospělé předlohy, opírajíc si záda o spalující žár Hollywoodské výhně ? Ano, tedy alespoň do jisté míry, máme tu totiž biják, který rozhodně nesedne všem. Dannymu a jeho parťákům byla očividně dopřána větší tvůrčí svoboda, než je u podobných vysoko-rozpočťáren zvykem a tak se zvěsti ukázaly jako pravdivé, Duna je opravdu jiná, ale tak nějak příjemně – VilleneuveOVSKY. Filmová Duna není zběsilá vesmírná anarchie, kdy jedna frenetická akční scéna střídá druhou a ani jí nechce být, tady se tvůrci drželi předlohy, která místy samozřejmě akční je, pořád mluvíme o vesmírné opeře, ale spíše klade důraz na postavy, děj a budování světa. Pomalejší tempo tedy Duně neskutečně sedí a Villeneuve je tady opět jako ryba ve vodě, dlouhé záběry na fantaskní písečnou krajinu za doprovodu podmanivých tónů Hanse Zimmera působí až hypnoticky, obraz je navíc podkreslen barevným vokálem, který je pro Villeneuva typický . Táhlé, meditativní záběry ukazují Herbertův svět v plné kráse a příjemně tak vábí oko očarovaného diváka, tohle umělecké vyjádření, které zmíněný tvůrce často volí, jde však na vrub celkové stopáži a nezbývá tolik času na seznámení se s novými protagonisty. Čas je největší problém celé této nelehké snahy o zfilmování natolik obsáhlé předlohy, tvůrci mohli strávit více chvil s hlavními aktéry a zaměřit se tak třeba na Duncana a jeho patálie s místními Fremeny, více společných zážitků bychom jistě ocenili i s ostatními, jejichž celkový charakterový oblouk pak působí dosti lacině a bez větších emocí, chyběl mi i zajímavější, výraznější dialog, nebo odvážnější interakce v osudových momentech. Celkový koncept filmu a jednotlivé rozložení scén se mohlo pojmout trošku jinak, například útok Harkonnenů a následné zničení hlavního města se dalo použít jako epická scéna těsně před finální klapkou a většinovou stopáž filmu, tak strávit s Paulem a jeho cumpánií . Danny se chrabře pustil do nelehkého úkolu a byť bychom jen velmi těžko hledali lepšího kandidáta pro představení této písečné červárny modernímu publiku, výsledný film má několik nedostatků, nejvíce trpí postavy, které jsme dostali možnost poznat jen velmi zběžně . Jako seznámení s magickou, písečnou planetou a jako úvod do rozsáhlého Herbertova universa to posloužilo a Villeneuve nás pohostil nádhernou podívanou, jež rozhodně neuráží své knižní kořeny, což se v dnešní době o ostatních, podobně ambiciózních cock-pornovkách, říci moc nedá a z kina jsem po dlouhé době odcházel s písničkou na rtech a hlavně po svých.