Posledné recenzie (284)
The Batman: Deleted Arkham Scene (2022)
Celovečerní snímky tohoto okázalého typy jsou mimo mou zónu zájmu, proto hodnotím bez jakéhokoliv kontextu jako kraťas → dobře udělaná nabubřelá ošklivost.
Striedavá starostlivosť (2017)
Naturalistická syrovost bez kalkulu První celovečerní film Xaviera Legranda začíná u rozvodového řízení před soudem, kde je nutno rovněž rozhodnout o svěření nezletilých dětí do péče rodičů, jak je to u mnohých dvojic, jenž se potřebují, nebo i jen chtějí oficiálně "rozloučit", běžné. Ocitáme se tak ve stejné roli jako rozhodující soudkyně a snažíme se zhodnotit argumenty protistran. Možná si začínáme myslet, že se jedná o další variantu Kramer versus Kramer (1979), ale dochází nám, že je to z naší strany omyl. /// Mluví děti pravdu, když ani téměř dospělá dcera, ani 11letý syn už svého otce nechtějí vidět, nebo jsou snad zmanipulovány matkou, či starými rodiči a jedná se pouze o akt pomsty jednoho partnera vůči druhému? /// Hlavní obětí "paragraf ping-pongu" bývalých manželů se tak stává Julien (Thomas Gioria, jehož výkon je neokomentovatelný...). Syn svého otce nazývá "ten druhý" → Antoine (Denis Ménochet, vynikající ve znázornění člověka, který nedokáže žít ani sám se sebou) je nepředvídatelný, nebezpečný hromotluk, s občasnými záchvaty sladké něhy jako ukázkou sebelítosti a citového vydírání, po kterých následují výbuchy násilí. /// Trhlina v poškozené rodině se neustále zvětšuje a psychologické napětí, budováno postupně panem režisérem, je čím dál tím víc nesnesitelné... P.S. Realistické, bez tendence "brnkat na city" publika.
Et rigtigt menneske (2001)
Být skutečným člověkem Minimalistický režijní styl v duchu pravidel "desatera" Dogmatu 95 umožňuje hercům neobvyklou svobodu, dovoluje jim rozvíjet odstíny postav bez omezení technickými triky a plynule se pohybovat mezi tragédií a humorem. Herecké výkony jsou silnou stránkou tohoto filmu, přičemž Peter Mygind a Susan Olsenová jako pozůstalí rodiče na mne obzvláště zapůsobili. /// Přístup dánské filmové iniciativy D95 vedl k zaměření se na extrémní mentální dysfunkci a často až šílenství, jak bylo možné vidět u prosťáčka v Mifune (1999) i pseudoblbců v Idiotech (1998) (kde hrál také Kaas), až to zavání klišé. /// Část humoru zde ale pramení z nemotorných snah zapadnout do skupiny napodobováním chování, kterého je "P" pozorovatelem - to přináší některé (tragi)komické momenty. Ve skutečnosti je "kluk za zdí" více člověkem než všichni kolem něj - nese se to celým filmem. To, že ho kromě podivínství okolí obviňuje navíc z odlišné sexuální orientace, či dokonce z pedofilie, vyznívá ve výsledku melodramaticky. Podivuhodně šťastný konec bychom mohli označit za výstřední, ale není jiného vhodnějšího místa pro život pana "P" než tam, kde nemůže být skutečným člověkem. P.S.: Hořkosladkost "Et rigtigt menneske" mě dojala, i když to tak na první přečtení nevypadá...
Posledný denníček (1)
Etika ve virtuálním světě. Budu ale konkrétní:
Etika na stránkách ČSFD, alias pravda c/a lež
..............................................................................................................................................
Na úvod použiju větu, pronesenou paní Evou Holubovou v "Pelíškách", jakožto třídní paní profesorkou: "Rozmohl se nám tady takový nešvar..."
Ano, nám taky - vysvětlím: jelikož jsem obdivovatelkou a sledovatelkou krátkometrážních i studentských filmů (zajímá mě, jakým směrem se vydává současná filmová "omladina", chápej - kvalitativně), několikrát se mi stalo, že tvůrce, pln sebevědomí a obdivu k vlastnímu egu nad rámec běžné snesitelnosti, aniž by byl zvědav, co si o jeho tvorbě myslí divák (a když náhodou zvědav je, snaží se soukromou zprávou přesvědčit hodnotitele, že to a) buď špatně pochopil b) špatně hodnotil), si jednoduše vytvoří na ČSFD vlastní profil jako uživatel a ohodnotí svůj výtvor 5*. Tím to ale nekončí. Nestačí mu ani, aby jeho (ku příkladu) spolužáci, kamarádi nebo obdivovatelé "odjinud", učinili totéž. Vytvoří tedy další (v řadě) tzv. fiktivní profily. Podmínkou, aby mohl "profil jako takový hodnotit" je, že musí označit hvězdami nejméně 200 titulů - řešení je nasnadě: použije třeba epizody nikdy nekončícího seriálu, který má xyz sérií, (splní tím hravě podmínku 200 hodnocení) plus ještě nějaké navíc, ať to není tak okaté s tím, že ZÁVĚREČNÉ, resp. před, či předpředposlední hodnocení je jeho vlastní "dílo" s PĚTKOU jak vyšitou, čím více-méně život těchto fake-profilů končí. Ve výsledku ale dotyčný dosáhl přesně toho, co bylo cílem "snažení", může se chlubit: "Ano, můj film je na ČSFD ohodnocen 80 procentama." (U filmů jednoho takového tvůrce jsem našla nejméně deset podobných NE-profilů.)
Přemýšlím nad pointou, nad smyslem. Tvůrce tedy nezajímá kvalita, už vůbec přesah, myšlenka, zdělení, zajímá ho jen a jen vlastní image. A co mu to přinese do budoucnosti? Zřejmě kolonku navíc do CV. Pochybuji, že tento typ "tvůrce" dělá filmařinu (teď, nebo příště) z lásky k řemeslu, z obdivu k fenoménu jménem film, z úcty k tomu, jenž se dívá. Je to falešné, snadno prokouknutelné, bez budoucnosti, nepatřičně jednoduché. A dovolím si znovu citovat: "Nikdy si nemysli, že ten druhý je větší hlupák, než jsi Ty sám."
Samozřejmě, můžeme to dle libosti ignorovat, nebo nazvat generačním problémem (?), to však nic nemění na tom, že lež zůstane vždy a pouze lží.
PS.: Etika se ptá, co je a co není správné. Rovněž se ale snaží proniknout k podstatě věci a ptá se, proč tomu tak je. Nejdůležitějším předmětem etiky je tedy člověk (...).