(mOnkey)

Tak především OPRAVDU velká poklona oběma hlavním aktérům (i když Frank Langella vyčnívá o něco víc), na nichž spočinulo nebývalé břímě, když se odvážili chopit takto odvážné látky, kde všechna tíha padá pouze a jen na jejich rámě. Komorně natočené drama s hlubokým politickým podtextem rozkvétá tak uhrančivě a svébytně, že i pokud o vládě a aféře Watergate Richarda Nixona nevíte zhola nic, ihned po projekci to bude jedna z prvních věcí, kterou se budete zabývat. Nervydrásající atmosféra zaostřuje na vypjaté dialogy mezi dvěma rivaly: Richardem Nixonem, prezidentem, jenž rezignoval na svou funkci, a odvážným britským bavičem Davidem Frostem. Veřejnost se po právu domnívá, že Nixon zadupe Frosta do země, komik nezvládne tíhu emočně silně vypjatých interview. Jenže Frost dokazuje, že je silná a odhodlaná osobnost, která dokáže vycucat z Nixona zbytek životní energie, pokud v něm ještě nějaká zbyla... A podle Nixonova odhodlání bezpochyby ano. Pro mě osobně rozhodně jedno z největších překvapení roku '08 a zároveň snímek s nemalými ambicemi stát se konstantně součástí zdejší TOP 200.

To, že je tohle DiCillův zatím nejslabší snímek, nijak výrazně nesnižuje mou spokojenost s ním. I když je namístě si přiznat, že na Toma je výsledek překvapivě roztržitý, odměřený a zdaleka ne tak úderný jako jiná jeho díla. Naštěstí je to stále vcelku svěží, zábavné a zapamatováníhodné. I když aura kolem DiCilla jakožto pravověrného nezávisláka je nejspíš nadobro ztracena. Ocenil bych, kdyby se opět vydal tam, kde jeho hrdiny netrápí společenská prestiž (jakkoliv je na ni nahlíženo z kritického úhlu), tam, kde se můžou bezstarostně poflakovat, házet po sobě rajčata nebo řešit, jak konečně natočit ten zpropadený záběr.

„Takových jako ty moc není, že Simone?“ „Řekl bych, že jsem vcelku jedinečný.“ A tak by se dal vlastně charakterizovat celý tento film. Atmosférou mi sice Dvojník připomněl některá starší díla Terryho Gilliama respektive Jean-Pierre Jeuneta a zlehka se otřel (tentokrát už však ne z hlediska atmosféry) i o Hitchcockovu čumendu Okno do dvora, ale navzdory tomu dokázal zůstat osobitý a svůj. Z Ayoadeova předchozího celovečerního režijního počinu si toho sice už moc nevybavuju, ale vím, že to byla hodně zvláštní podívaná. Nejinak je tomu i u Dvojníka, ale i když ho slova jako divný nebo bizarní poměrně dobře vystihují, tentokrát je to v tom nejlepším možném slova smyslu. Hrají tu divní herci (a hrají dobře - herecké dřevo Eisenberg si opět střihl jednu ze svých roztržitých postav, které mu tak jdou a jsou v jeho podání uvěřitelné), svět, ve kterém se to odehrává je nejednou prazvláštně prázdný a jakoby bez života a většina scén má tajuplné zbarvení a osvětlení. Těžko se to popisuje, protože jsem přesvědčený, že nejdůležitější u tohoto snímku bude naladit se na jeho atmosféru. Pokud se vám to podaří, pak si troufám tvrdit, že máte z poloviny vyhráno a budete schopni si Dvojníka více či méně užít bez ohledu na to, jak na vás zapůsobí jeho obsah.

Chamtivost, rozežranost, mamon a argumenty typu „ale slanina“ v době, kdy jde celý ekosystém do kytek, nepovažuju za hodné člověka 21. století, který má přístup k internetu a tedy vědomostem. Někteří ale tak jak je už dobrým zvykem raději podrobí každé jedno číslo mravenčímu rozboru a budou doufat, že se neshoduje o 0,07 % s jiným odhadem, jen pokud jim to dá možnost v klidu pokračovat ve svých zavedených pořádcích a zvesela ignorovat samotnou podstatu problému.

Kirk Douglas vchází do vydavatelství novin, které má na zdi pověšený slogan "psát pravdu". Ta se ovšem ve skutečném světě, a v tom novinářském obzvlášť, dávno neností. A prachy ten charakter přeci taky zas tak moc nekazí. A tak když dojde k medializaci nešťastného závalu, který pohřbil muže, na místo se jako hladoví supi sjíždějí lidé i média z blízkého i širokého okolí. Tenhle snímek dost ostře kritizuje pokrytectví a hyenismus, s jakým se k sobě (i nevědomky) můžou lidé chovat. Z místa neštěstí se stává atrakce, na níž chtějí profitovat hamižní jedinci a senzacechtivý tisk. Záchrana uvězněného nebožáka je totiž v čase, kdy se peníze jen hrnou, až na druhém místě. 85%

Panu učiteli s láskou.

Expendables nejsou žádným retrospektivním bijákem, kterému byste uvěřili, že vás vrátil v čase o dobrých pětadvacet let zpátky. Oni jsou bijákem, díky kterému budete na jednu stranu rádi, že ta doba je už pryč, na straně druhé se se slzou v oku zalknete a s díky zase jednou svezete na vlně hláškující testosteronové akce jako za starých časů. Člověka přesto přepadá hříšná myšlenka: nemohlo to být přeci jen ještě o chlup lepší, kdyby na place pobíhali třeba i Norris se Seagalem? (Norris by musel být pochopitelně nějak indisponován, aby ostatní měli aspoň jakous takous šanci) Nač ale truchlit, jednou už jsou Expendables tady a nám nezbývá než se těšit na dvojku. A jestli se z toho stane moje srdcovka? Jo. Asi jo.

Velkolepé vizuální dílo doprovázené ohromující (a značně depresivní) složkou hudební. Jeden z nejstylovějších filmových odchodů historie (abych pravdu řekl, žádný srovnatelný mě nenapadá) a zároveň jeden z pětice nejlepších Kubricků.

Shodou okolností mě zrovna předevčírem, když jsem přišel z hospody a chystal se jít do postele, začala otravovat masařka. Po několikaminutovém nahánění po pokoji se usadila na stropním světle a nechtělo se jí odletět. Posilněn několika pivy jsem sebral kuráž, vzal noviny a vylezl na stůl. Když jsem se pak napřáhl, abych tu bestii dostal, málem jsem spadl na zem. Ale proč to říkám - moje eskapáda nebyla pravděpodobně ani zdaleka tak vtipná jako ta, kterou zažívá chlapík a jeho pes v tomto kraťasu, ale utvrdila mě v názoru, že opravdu nemám rád mouchy a jim podobnou havěť.

Mám pocit, že u Flying Padre si musím své hodnocení obhájit. Nehodnotím knihu podle obalu stejně jako nehodnotím film podle režiséra, ať už by jím byl kdokoliv. U této Kubrickovy prvotiny zaujme především námět, protože létajícího kněze člověk nevídá každý den. Když si k tomu přidáme zajímavé zpracování, kameru a nevtíravou režii, dostaneme nevšední kraťas, který Kubrickovým dalším dílům rozhodně ostudu nedělá.