svorad

Náhoda. Ne, Sherlockova detailně naplánovaná situace. Ale baví. Něco z kuloárů: - "Jinak film účinkuje jako spolehlivý prášek na spaní: celá první polovina by se dala naprosto s klidem vyhodit, a to bez újmy na logice i na divákovi." - "Paní Spáčilová, vstávejte, já to tady musím přetřít, abych mohla domů!" - "Co? Co se stalo?" - "To už je po několikátý, paní Mirko. Ale řeknu, že jste o nic nepřišla, mě to teď vůbec nebavilo. Ten začátek vůbec nevím, co měl znamenat, pak se honili ve vlaku, ty dva fešáky chtěl zabít ten divnej fousáč a to bylo vlastně celý. To ti Muži v naději byli jinčí kafe, paní Mirko!" - "Hmmm ...."

Nečekaně pěkná pohádka - poetičnost, dobré dialogy, Vladyka, Lábus, Klus a krásná Janovičová.

Škoda krátkého sledovacího období. Retrospektiva z hlediska pěti let by byla asi zajímavější.

Pohled je leckdy nejvýmluvnější.

Vytvořit z "jednoduché" zápletky silný základ pro byť i jen krátkometrážní film je umění. Spousta filmařů se o to ve snaze "natočit něco obyčejného, neumělého" pokouší, vypomáhají si rozličnými pomůckami, nejčastěji však už samotným výběrem tématu, které se snaží různě "neuměle" variovat - od zneužívání dětí po smrt starých lidí. A ač možná nechtěně se tak dostávají do situace, vůči které se původně ohrazovali ...

Zastávka mezi Hoří, má panenko a Hair. Malý film, který je stále ještě více "československý" než americký.

"Každé těhotenství je příslibem zázraku" Z jedné divné doby se rodí ještě divnější. Jestli chtěl říct David Jařab toto, mírně mě zklamal. Od mluvících částí těla v Rakousku-Uhersku jsem čekal víc.

Podobně jako v Osudovém dotyku a jemu podobných mění jedna náhoda všechny věci následující. Ale zasazením do Polska osmdesátých let dostává všechno větší, depresivnější rozměr.

Ironie, Plesl, Michal David, Čtvrtníček ... jen ta závěrečná přestřelka mohla mít víc šťávy.

Transvestita Lola přichází na pohřeb ženy, která umřela při porodu jeho dítěte. Tam se setkává s matkou Estébana, svého zemřelého syna ... Že to zní jako parodie? U Almodóvara ani náhodou.