slunicko2

Existenciální drama o závislosti na lásce. 1) 39letý režisér, scénárista a výkonný producent Kar-Wai Wong si vybral jednačtyřicetiletého (!) Leslie Cheunga (odpovědnější ve vztahu Ho Po-Wing), 35letého Tony Leung Chiu Waie (lehkovážný Lai Yui-Fai) a v menší roli jednadvacetiletého Chen Changa (kuchař Chang). 2) Film, který není určen masovému divákovi, se mi zpočátku vůbec nelíbil. Nepříjemné vulgárně působící zvuky řvané čínštiny dvou rozhádaných chlapů, k tomu nejasně působící změny barev a všeobecně pro mě obtížná orientace v ději i v obsazení mě ponoukaly k tomu televizi vypnout a tohoto zlého snu diváka českých seriálů se zbavit. Naštěstí jsem to neudělal a byl jsem odměněn zajímavým zážitkem, jak nešťastná neperspektivní láska s člověkem mává. 3) Spoiler. Snímek mě dokonce vtáhl do děje. Toho rozmazleného spratka Yui-Faie bych nejraději spráskal. Jak jsem cítil s Po-Wingem, který mu neustále ustupoval prostě jen proto, že svou lásku k němu nedokázal ovládnout. A i já jsem pak očekával, zdali se z přátelského vztahu ke spolupracovníkovi v kuchyni Changovi vyvine něco víc a zdali se jejich vzájemný vztah nějak sexuálně definuje. V zobrazovaných vztazích jsem poznal hodně ze své vlastní minulosti. 4) I když jsem nakonec k filmu svou cestu našel, mou srdeční záležitostí se přece jen nestal. Čínská práce s pojmy a obrazy je přece jen mému indoevropskému vnímání dost vzdálená.

Klišé, nic než klišé. Tento klon snímku Důstojník a džentlmen vcelku nestojí za zmínku. Všechno je kopie. A i když se na Jamese Franca hezky kouká, tak to přece jen nestačí. Marně vzpomínám, co je na tomto filmu původní. Dokonce ani ten název ne.

Paříž v roce 2070. 1) Největší atrakcí filmu 38letého režiséra, spoluscénáristy a herce (zde cameo role obchodníčka se smíšeným zbožím) není 66letý stále šarmantní Belmondo, 25letý Romain Duris, ba ani krásné pouštní okolí tuniského městečka Douz. 2) Spoiler. To nej v mých očích je atmosféra Paříže roku 2070. Město je napůl zasypáno pískem, vzhledem připomíná spíš arabskou oázu, ale stále si zachovává svůj šarm s kavárničkami, půvabnými taxíky i milými Pařížany. Vemlouvavá hudba Loica a Mathieua Duryových tento dojem umocňuje. 3) Bohužel však tím výčet pozitiv končí. Spoiler. Chápu, že povaha filmu nevyžaduje logicky provázaný děj do všech detailů, nicméně časový tunel, kterým po libosti procházejí lidé v obou směrech, mizející části nohou, které nijak nebrání standardnímu pohybu nebo osmnáctiletý vnuk, narozený roku 2052, kterého tvůrci zapomenou ve 20. století...to je fakt příliš silné kafe i na člověka, který o technické detaily nijak zvlášť nedbá (to jako já). Dá se to říci i stručněji. Zajímavý námět, pěkné některé detaily, ale příšerný scénář.

Do USA lze cestovat i jinak, než s Čedokem. 1) Mladý režisér získal řadu světových filmových ocenění právě za svůj druhý celovečerní film Paraiso Travel. Nelze popřít neobyčejnou zručnost, prozrazující režisérových více než 100 natočených hudebních videoklipů a dalších 150 televizních reklam pro přední světové firmy. Snímek nemá hluchá místa, stále se něco děje, je napínavý, atraktivní, řemeslně výborně zvládnutý. 2) Edukativnost snímku je zejména pro mladé občany Evropské unie velmi zřejmá. Asi jen málokdo si uvědomí, jak taková cesta do vysněné země může vypadat (o autenticitě zobrazovaných zážitků nepochybuji). 3) Spoiler. Telenovelově naivní zaláskování mladého hrdiny výpovědní hodnotu filmu poněkud sráží. Co je Reina zač bylo zřejmé od prvních minut a opravdu jenom mladičký životními zkušenostmi dosud nepolíbený macho mohl reagovat tak jako on. Ale budiž. 3) Skutečný problém vidím v tom, že se mě film nijak nedotkl. Sledoval jsem ho se zájmem, Marlonovi jsem fandil, ale dojetí žádné, oči suché, emoce nulové. 4) Medellinský herec Aldemar Correa má před sebou světlou budoucnost. Překvapuje mě, že jako představitel hlavní role není uveden v seznamu účinkujících.

Zcela zbytečný dvoudílný (!) seriál. 1) Mají se filmaři věrně držet knižní předlohy? Někdy to jde, jindy ne. Jednou vznikne ilustrace ke knížce, jindy knižní inspiraci ani s největší fantasií neurčíte. V tomto případě je předloha jasná, ale čtenář nad výsledkem zapláče._____ 2) Knížka z roku 1951 se parádně čte. Svěží styl a děj prokládá lehce filosofujícími úvahami o všem možném, aniž by to ubíralo na čtivosti. Barvotiskovou love story jsem autorovi, stejně jako milióny dalších čtenářů, odpustil hned při prvním čtení. Spolu s plukovníkem Beadleym jsem vytvářel smělé obrazy života budoucí společnosti. Intelektuála Cokera jsem měl rád pro jeho schopnost mluvit k lidem z různých sociálních vrstev i pro jeho názorový vývoj. Zoufal jsem nad zaslepeností slečny Durrantové i nad neofeudálními sinekurami pistolníka Torrence. Spolu s Billem jsem hledal (neúspěšně) odpovědi na otázky o příčině katastrofy, o roli trifidů i o povaze lidské společnosti. Knihu jsem četl mnohokrát a vždy jsem s ní strávil krásné chvíle._____ 3) Empatický čtenář tohoto komentáře jistě tuší, s jakým zděšením jsem zjistil, že ve filmu plukovník Beadley vůbec nevystupuje.. Z dobrodruha Cokera se stal major americké (!) armády, ze slečny Durrantové masová vražedkyně a z Torrence lehce transvestitní šéf zločinecké bandy. Aby diváka tvůrci neuvedli do pokušení přemýšlet, určili jako příčinu katastrofy sluneční erupci a důsledně vyškrtali z děje jakékoli náznaky duševní činnosti._____ 4) Z příběhu o přežití v postapokalyptickém světě, z příběhu o tom, jakého druhu bude muset být nová společnost a jakými pravidly se bude muset řídit, z příběhu, který lehce nadhazoval zásadní otázky lidské existence, se stal prvoplánový akční thriller (na pomezí jedné hvězdičky a odpadu) o boji se zmutovanými rostlinami a se zdivočelou zločineckou bandou, thriller sestávající výhradně z klišé, kde nemá místo jediný okamžik, který bychom už neviděli alespoň ve stovce jiných daleko lepších filmů.

Dobová parodie na Jamese Bonda. 1) Inu, jak to říci...Neberou mě bondovky, jak se mi tedy může líbit jejich parodie? 2) Ani Ennio Morricone neměl zrovna svůj den, když komponoval hudbu pro tento snímek. 3) Zbývají jen pěkné záběry na Manhattan a Hamburk roku 1967.

Herecký koncert par excellence. 1) Divadelní představení na televizní obrazovce těžko konkurují výpravným řádově dražším filmům plným nádherného pokoukání, dokonalého zvuku a výborného osvětlení. Divadelní atmosféru bezprostředního kontaktu diváka s herci kamery přenesou v tom lepším případě jen částečně. Před obrazovkou nejsem přítomen jedinečné chvíli vzniku uměleckého výkonu, sleduji pouze záznam. 2) Proto nemám divadlo na obrazovce příliš v oblibě. V tomto případě však fantastické herecké výkony zejména Jiřiny Bohdalové, ale i Miloše Kopeckého, Hany Maciuchové či Milana Kláska převálcují všechny možné výhrady. Skvěle napsaný (inu, Jiří Hubač) příběh pod taktovkou dlouholetého režiséra Národního divadla Václava Hudečka nemůže diváka neoslnit. 3) Moje jediná výhrada je zbytečně rozvleklá střední část, kde se příběh téměř zastaví a přešlapuje na místě. Vzhledem k celkové délce by hře zkrácení o nějakých třicet minut prospělo, získala by na dynamice. A to je také důvod, proč dávám jenom čtyři hvězdičky, i když paní Bohdalová by si jich zasloužila minimálně šest.

Žánrově nedefinovatelná směska. 1) 26letý Tomáš Magnusek (také hlavní role a koproducent) se při psaní scénáře asi nechal inspirovat i vlastními zkušenostmi. Dialogy jsou docela hbité a uvěřitelné, děj má spád, pořád je na co koukat. Téma je nosné, pravdivé a aktuální. 2) Zajímavé výkony především epizodních herců dodávají dílu šťávu. Školník Jana Přeučila, školní inspektor Alexandra Hemaly, kněz Radka Holuba, vskutku svérázný pedagog fousatý Láďa Tomáše Hajíčka, zpěváka Krucipusku a hudebního skladatele a nesmím zapomenout ani na intelektuála Rytmuse, který svou roli ani nemusel příliš hrát. Uklizečky Jaroslavy (Hanušová a Obermaierová) jsou jako vystřižené ze života podobně jako nezvykle nesympatický Ladislav Potměšil v roli ředitele. 3) Film je eldorádem přitažlivých týpků, alespoň pro ty, kdo mají rádi takové ty kriminální typy. Naturščikové David Dolanský jako hlavní padouch, jeho kolega Ondřej Semerák (s melírem) a Patrik Koutný (černovlasý z trojky). Semerák a Koutný jsou mimochodem skuteční žáci učitele Magnuska. 4) Po prvních deseti minutách jsem měl pocit, že mě čeká dusivé sociální drama. Po dalších deseti minutách mně došlo, že půjde zřejmě o kriminální thriller. Uplynulo pár dalších okamžiků a já s překvapením zjistil, že sleduji jakousi komedii psanou duchaplným (bez ironie) autorem televizních seriálů. Nakonec se ukázalo, že zase tak moc duchaplný nebyl. Celkově jsem měl pocit čtenáře Blesku, který si čte o kriminální aféře, kouká na obrázky a přemítá, jak je to celé docela napínavé. Pak jsem dočetl, vyhodil noviny do koše a všechno vzápětí zapomněl. Dotyk můzy? Máchnutí perutí? Co vás nemá. Taková docela zábavná reportáž, žádné umění. 5) A to je také hlavní výtka. Pan Magnusek bohužel nevidí pro stromy les. V detailu docela dobrý, v celku vlastně o ničem.

Úsměvná nostalgická vzpomínka na 80. léta. 1) Scénář napsal dobře známý cimrmanolog (Salón Cimrman) 59letý Jiří Šebánek. Pro nepříliš výrazného 46letého mistra sportu (pětiboj) Júlia Matulu to byla poslední režie. Hudbu nahrál tehdy čerstvý vítr v české jazzové hudbě - soubor Naima, jehož první desku z roku 1988 jsem opravdu rád poslouchal. Z hereckého obsazení mě zaujala 23letá Lucie Bílá, štěkli si i Pavel Anděl či Michaela Jílková. 2) Narážky na dobové reálie jsou jemné a opatrné s dvěma výjímkami. Jednou jsou povinné rekvalifikační zkoušky, jejichž úroveň a charakter dobře vystihuje reakce šéfové komise na otázku, jestli zná největšího světového jazzového trumpetistu: K čemu by mi to bylo? Znělka Hlasu Ameriky, která zazní při přelaďování rádia, pak jasně ilustruje dobu vzniku filmu. 3) Neumím rozpoznat, zdali touha po neomezovaném svobodném životě hlavního hrdiny Bena je osobnostní rys anebo výraz politického protestu doby. A tak se mi nejvíce do paměti vryly recese v paternosteru a potom u místní lokálky.

Solidně udělaný film, který nepřekvapí. Filmů na téma pobytu v koncentračním táboře jsem viděl desítky. Triumf ducha bych zařadil někam do průměru. Slušně vytvořený obraz poměrů v Osvětimi se mě nijak emocionálně nedotkl, ale sledoval jsem ho dvě hodiny s trvalým zájmem.