ORIN

Myslím, že asi tohle: "Tak končí (aspoň doufám!) naše komédie. Zlo prohrává a dobro žije. Vám, paní, vidím, se slzy v oku blyští, však chodí to tak pouze na jevišti. V životě našem opáčně to bývá. Tam dobrák úpí, vrch má duše křivá. Jak ale říkám na každičké štaci: Svět bude lepší, dáme-li si práci. Je marné vzlykat, modliti se zdrávas, vše závisí jen na vás, na nás, ale hlavně teda tady vlevo na vás!" a ještě tohle http://www.youtube.com/watch?v=amiBTezWKqQ.

Výchozí premisa filmu jako sociologického experimentu velmi dobrá, bohužel centrální část, která dává celému filmu tvar, je svou repetetivností ubíjející. Chápu, že se chtěli tvůrci na nejdůležitější pasáž zápasu (dva góly Lea Kweukeho mezi 10. a 12. minutou zápasu) zaměřit a prezentovat reakce na tu samou událost z více stran, ale nechápu, proč v podstatě ode všech a vždy úplně celou. Tu deklarovanou autentičnost bych se taky nebál rozporovat - i když zazní ve filmu nemálo jadrných výrazů a "nenávist" mezi oběma tábory je cítit z mnoha záběrů, tak nejedna reakce mi přišla hraná včetně častých pohledů do kamery atd. Takže nápad za 4*, výsledný sestřih mnohahodinového materiálu tak za 2,5*. Jo a Čapoun na Hrad. Jo, ne, hovno, vlastně do Senátu, to je až v druhym punktu.

Volbu tvůrců použít digitální kameru (Red One, jíž proslavilo režisérské průkopnické duo Neveldine, Taylor) kvituji a považuji ji za chytrý krok, jenž zásadně proměňuje styl celého filmu a ozvláštňuje ho na několika úrovních. Dominantní hra světel, stínů, odrazů, mnoha detailů a rychlých střihů, která diváka téměř neustále drží v napětí. Jednotlivé žánrové přechody, především Joshův trip pro syna a hluchý úvod už trochu skřípají, ale celkově se jedná o povedený hororový kousek, za který se Wan rozhodně stydět nemusí.

Fiktivní parodický dokument měl tu smůlu, že jsem ho zhlédl moc brzy po Allenově genitálním Zelligovi. Svou fiktivnost dává bohužel příliš na odiv (Eric Idle, kam se podíváš) a určitý pocit autenticity a mystifikace se krátce po začátku vytrácí. Forma reportáže "po stopách" není špatně zvolená, ale pak by archivní záběry a materiály asi měly vypadat trochu dobově, leč jako divák jsem nejednou nedokázal rozlišit, co je natáčené "teď a tady" a co jsou Rutles z 60. let. Prostě a jednoduše mě film nedokázal dostatečně vtáhnout a neustále jsem cítil jakýsi zvláštní odstup, který mi ani nedovoluje dát vyšší hodnocení. Rooftop Concert byl nicméně bezchybný.

Okázalou sebereflexivitou, úplnou změnou žánrové polohy (oproti jedničce) včetně zjevné neukotvenosti v reálném (fikčním) světě film vytváří jakýsi ironický, metafikční prvoplánový paskvil, který si vytváří vlastní (žánrová) pravidla a divákovi se snaží zavděčit za každou cenu, což je bohužel v mnoha momentech na škodu. Celkově opět 3*, takže ok, ale už stačí. A mimochodem, zombie tu vůbec nevypadají jako zombie, spíš jako podivní skřeti z Pána prstenů.

David Ayer je poměrně pozoruhodnou postavou současného hollywoodského filmu. Jako scénarista či režisér (spolu)vytvářel zajímavé příspěvky do žánru kriminálního thrilleru (výhradně zasazených do městského prostředí). Tyto žánrové hybridy (např. Training Day, Drsný časy, Street Kings) sice nejsou úplnou špičkou, ale do nadprůměru zcela jistě patří. Železná srdce očividně představují Ayerův dosavadní kariérní vrchol - už jen z pohledu obsazení, rozpočtu (okolo $70MM) a aktuálních tržeb (celosvětově k 17.11. na $135MM, na trojnásobek rozpočtu by se snímek mohl během pár týdnů/měsíců dostat). Zároveň ale naplňují vývojový trend patrný už někdy od Street Kings, kdy Ayer točí sice tematicky hodnotné snímky, ale zároveň tak trochu recykluje stylistické postupy a základní vzorce vyprávění z děl starších, kdy byly v kurzu. Tak jsme mohli postavy ze Street Kings vidět v podobném podání už v Training Day, found footage styl, ač důmyslně využit v Patrole, zažil „zlaté období“ v letech 2007-2010 ve filmech Deník mrtvých, [Rec] a [Rec] 2 či Monstrum. Přestože Železná srdce v rámci ozvláštňování ukazují válečnou vřavu skrz explicitní obrazy zkázy a utrpení a nepříliš často užitým pohledem z tanku, primárně stále staví na odiv jedince (mentor vs. bažant, jejich vztah, postupné posilování vzájemné důvěry stvrzené v nervydrásajícím finále atp.), amerikanismus/patriotismus a heroizaci viděnou v minulosti nesčetněkrát. Slabé 4*.

Nic pro velké fandy vyprávění, protože tady skoro žádné není, ale na tom film ani vlastně není postaven. Matně načrtnuté postavy, jejichž často kritizovaná motivace opravdu není lehce rozpoznatelná, volně prostupují dějem - několik styčných nás doprovází během celého filmu, mnoho jiných příběh bez většího vysvětlování opouští. Ta hlavní Aloise Nebela zažívá chmurný a tísnivý podzim roku ‘89 kdesi v Jeseníkách konfrontována s vlastními, velmi mlhavými vzpomínkami na rok ‘45, jímž přikládá větší důležitost, než by možná měla. Nebel (a nejen on) vlastně ustrnul v bezčasí socialismu narušeného jen dějinnými událostmi roku ‘89 a postupným (a narozdíl od roku ‘45 poklidným) odsunem sovětských vojsk. Vnitřní klid přitom nacházel v rituálním stereotypu čtení jízdních řádů. Oba zmíněné, pro dějiny československého národa výjimečně důležité roky v podstatě rámují výhradně atmosferickou, vizuálně vycizelovanou podívanou, která je na české poměry pozoruhodná, leč na ty evropské vcelku průměrná. Slabé 4*.

Některá žánrová pravidla dodržuje, jiná (možná trochu zmateně a krkolomně) modifikuje. Výchozí nápad špatný není, pointa ale za moc nestojí. Vtip na začátku schází, během závěrečné konfrontace graduje. Ženské osazenstvo na severský film poměrně ucházející, jejich motivace (a nejen jejich) dost podivné. A tak je to s celým filmem - jako při projížďce na sněžném skútru v kopcovitém terénu, občas slušně pobaví, občas dost nudí, ale nakonec docela rychle uteče. Slabší 3*.

Typickými allenovskými atributy nabité dílo, které si v ničem nezadá s dalšími filmy z Allenova raného anarchistického období. Ačkoli se jedná spíše o vršení skečů (tematicky i kvalitativně poměrně různorodých), příběh je celkem kompaktní a netrpí roztříštěností. Paradokumentární styl, nebývalé množství vtipů a odkazů na jiná slavná filmová díla a tvůrce (zejména z němého období), které napoprvé nemáte šanci pochytit všechny, dělá ze Seber prachy a zmiz více než jen osobitý debut tehdy slibného a mladého režiséra (scénáristy a herce).

Veskrze divácký, upřímný a vtipný Allen. Vůbec jeden z mála případů, kdy filmový přepis divadelní hry (se stejným obsazením) zjevně kvalitativně neutrpěl (podobně jako např. u Oskara s Luisem de Funès). Celkově je to tak na 4,5*, ale po delším rozmýšlení nakonec zvyšuji na plný počet. [==] "Zajímavost": Film, který na začátku filmu sleduje Allan (Woody Allen) v kině, je Casablanca (1942).