Lukydiv

Ferrari není dalším Le Mans, ani se nesnaží jím být. Tento film se nikam nežene a vůbec se nesnaží postihnout zhuštěně celý vývoj kariéry Enza Ferrariho (jak by možná někteří čekali), ani vás zahltit detaily o historii této automobilky. Nabízí zato zajímavou studii charakteru jednoho z největších automobilových průmyslníků historie, pojednává o jeho rodině, o jeho tužbách a problémech. Film se také točí okolo tématu hodnoty lidského života, tady ve smyslu za co stojí člověku riskovat svůj život (proč závodník dobrovolně nasazuje svůj život na závodní dráze) nebo co tady člověk po sobě zanechá (kam se bude ubírat velká firma po smrti jejího zakladatele). Zážitek mi trochu zkazil poslední závod, který mi přišel zbytečně dlouhý a nezajímavý, už už jsem chtěl, aby se film vrátil zpět k osobě Enza v brilantním podání Adama Drivera, ale závod stále pokračoval dále (což je teda u filmu o závodnické značce poněkud zvláštní výtka). Nejedná se o úplně typický Mannův film nabytý jeho trademarky, není tu v takové míře ona Mannova klidná meditační filmová forma (která mi např. naposledy v Hackerovi přišla přímo dechberoucí), a asi by se ten film u mě neprotlačil mezi jeho top filmy, ale stále se jedná o velmi příjemné filmové překvapení ke konci roku. S výsledným pocitem se hodně shoduju s EvilPhoEniX.

Rozsáhlý epický snímek o mafiánském prostředí New Yorku patří k vrcholům tvorby mistra Sergia Leoneho. Někdo, neznalý kvalit tohoto snímku, by ho možná mohl šmahem zavrhnout "jako jen další mafiánský film o mafii", ale tento film je mnohem více o přátelství, o lásce, o poslání, o kráse dětství a o vývoji hlavního charakteru Noodlese, než jen o mafii. Film obsahuje velkou dávku emocí a citlivě popisuje různé stránky lidského života velmi specifickým, pomalým, nenapodobitelným Leoneovským stylem. Je možná škoda (cožpak možná, jedná se s jistotou o škodu nesmírnou), že film nebyl nikdy promítán ve své šestihodinové verzi, rozdělené na dva díly, tak jak ho Leone chtěl původně po natočení distribuovat. Nejdelší dochovanou verzí je film dlouhý čtyři a půl hodiny, což je ale stále jen zhruba polovina stopáže než na kterou měl Leone natočený materiál. Některá dějová vyústění proto mohou působit jaksi zkratkovitě a vývoj některých postav neúplně, jakoby uspěchaně (což je u čtyřhodinového filmu poněkud pošetilé tvrzení). Na diváka to může někdy působit, jako by se díval na nějaký sestřih z onoho původního filmu. Jenže i tento "pouhý sestřih" je famózním dílem. Některé scény mají nesmírnou hloubku a sílu a vyvolávají určitý povznášející pocit, například scéna s De Nirem na nádraží, s písní Yesterday v pozadí, vykresluje rozsah a hloubku lidského života tak uhrančivě a efektivně, jako žádná jiná. Žádný Leoneův film, podle mě, nebyl tak poetický jako tento. Některé scény působí opravdu dlouze, pauzy mezi dialogy jsou veliké, některé části plynou velmi pomalu; v ruce jiného režiséra by tyto věci působily pravděpodobně nepříjemně, ale tady to nakonec vše spolu s geniální Morriconeho hudbou působí magicky. Jedná se o výjimečný film.