nettopyrek

Jedním slovem neuvěřitelné. Orwell by se zpotil hrůzou, kdyby tohle viděl. Nejhorší je ta víra obyčejných lidí v systém, víra v jejich vůdce, který to přece myslí dobře. Přitom jsou to normální lidské bytosti, které se starají o své děti, milují a stejně tak i nenávidí. Informační cenzura je hold dokonalá. V souvislostech je pak i ta naivně dětská snaha zalíbit se vůdci až dojemná a jejich úsilí dojít k vytouženému cíli obdivuhodné. Co se stane, až jednou zjistí pravdu?

Hudba je asi ten nejdokonalejší prostředek k vyjádření pocitů. Nástroj v rukou interpreta ožívá a stává se jakýmsi chybějícím článkem řečového centra. Radost, smutek, strach nebo bolest (a všechny nuance) jsou v hudbě univerzálně srozumitelné. Hudba rozveselí, dojímá i uspává. Každé splynutí Ady s piánem, to detailní zobrazení jejího vnitřního světa plného hudby, bylo dokonalé. Nádhera!

Facebook nemám vůbec v lásce, ale film je jedním slovem fascinující. Fincher uchopil celý příběh s velkým citem a vtiskl do něj všeprostupující pocit samoty. Vzhledem k tomu, že jde o film o největší sociální síti, je to až groteskní ironie. Zuckerberga mi nakonec bylo opravdu líto, ale jeho příběh vlastně přesně reflektuje současné vnímání vztahů mezi lidmi. Na Facebooku máme někteří tisíce přátel, ale ty "skutečné" pak ztrácíme, protože už na ně prostě nemáme čas ;)

Výborně napsané, zahrané i zazpívané. Mezi ústřední dvojicí to úžasně jiskří a Reese si tady Oskara opravdu zasloužila. Je totiž půvabně uvěřitelná. Opravdu kvalitních hudebních filmů příliš moc není, ale tenhle k nim rozhodně patří!

Asi všichni hledáme.... "NĚCO". Ale ať už je prostředkem hledání bůh nebo věda, stejně jsme nakonec odsouzeni k nevědomosti. A možná je to dobře... Aronofsky už tady ukázal, že rozhodně nebude patřit mezi tuctové filmaře. Působivé!

Norah Jones mám jako zpěvačku moc rád a byl jsem mile překvapen, že ani jako herečka není úplné dřevo. Malý, ale milý filmek, který potěší...

Velmi morbidní a ještě více šílené. Ovšem, já si (kupodivu) ještě pamatuji ten dětský svět, kde vše skutečné nebylo důležité a fantazie téměř ožívala. Škoda, že už to nyní skoro nedokážu a realita má tak ostré hrany...

To bylo nepříjemné... Představuji si učitelku ze školky, jak po tomhle promítaní jde ráno do práce. Malá Anička má na tváři radostný úsměv, v ručičce nůžky a paní učitelka na čele studený pot... ;)

Vůbec to není špatné a první polovina byla příjemně mrazivá, ale... Nevím, jestli ten přechod na odlehčenou notu byl úplně rozumný, protože pak už jsem se spíš smál, než bál... Tedy doufám, že ten lehce parodický podtón byl záměrný, protože pokud by to Wan myslel celé vážně, tak ta druhá půlka by byla na odpad... Scénář totiž není nijak originální, jen to zpracování je....jiné... ;)

„A tak to má být!“ říkám si v duchu už po sté. Vyhřívám se ve vizi slunečného dne, teplého a vonícího příslibem vyjímečnosti, velikosti, naplnění. Vyhřívám se ve vizi prvotřídního panáka tequily pomalu protékajícího hrdlem a cítím i ten vnitřní žár co rozproudí krev, zatemní mysl a občerství duši.. A mám strach. Bojím se, že tahle párty skončí dřív, než mi vůbec dorazí pozvánka. „Tequila už není!“ prohlásí pingl s úsměvem profesionála a v tu ránu mám chuť jeho hranou masku kajícnosti prohloubit botou. Materializoval jsem své obavy, vznášejí se ve vzduchu, levitují v oparu téměř uměleckého vytržení, kontury zřetelné a harmonicky propojené v dokonalou synchronizaci statické neměnnosti. Natahuji ruku a jako v transu laskám ty podivné tvary věčného utrpení, bolesti, ztráty, křiku, zoufalství, pláče, sám sobě jediným návštěvníkem téhle bizarní vernisáže. „A tak to má být!“ říkám si zase, ale vnitřně se třesu. To opojení bylo iluzí, dokonale realistickou, ale jen iluzí. Možná že dokážeme i milovat, dávat, ochraňovat, obětovat se, nezávidět, tvořit, ale většinou jen ukájíme své touhy tam, kde si děti staví hrady z písku. Dokonalé dědictví. A pak se divíme, že se i země občas třese. Bodejť, když ji svrbí hřbet!