imaginer21

Takže tohle je ten Thanos? Po občasných epizodních štěcích, povětšinou v potitulkových scénách, se z blíže nespecifikovaného synonyma absolutního zla ve vesmíru stal plnohodnotný zvrácenec, který si prostě musel urvat tuhle osudovou týmovku pro sebe. Ne, že by se ostatní nesnažili, ale Thanos má vůči nim tu výhodu, že všechen ten děj okolo se soustředí právě na něj a diváci logicky taky. Ne, že bych z toho byl tak odvařenej jako kdysi z Temného rytíře, ale rozhodně už je to jiný level než jen pouhopouhá (zdařilá) popcornová zábava. Humor vytříběný, děj přehledný (!) a rejžové jsou tentokrát nadmíru nekompromisní, pokud jde o osudy oblíbených (milovaných) postav. Zatímco u prvních Avengerů se tažným lanem stala filmově historicky první setkávačka všech (tehdy) sólistů na jednom plátně (a interakce mezi nimi vycházející z dobře udržovaných charakterů), nicméně hlavní padouch (Loki) a hlavní pohnutka pro stmelení (smrt agenta Coulsona) moc na divákovy city nezapůsobily, tady ty motivy sálají přímo z plátna. Najednou Avengři nejsou bohové, neporazitelní a bezchybní či nechybující (což se ale dobře zpracovalo už v CA: Civil War), ale "pouze" houževnatí a mnoha jizvami ocejchovaní pardálové, co znovu běží hlavou proti zdi ve víře v lepší zítřek a vesmír. Top konverzačka: setkání party Tonyho Starka s partou Petera Quilla. Top emoční scény: Gamora a Thanos. Cameo a (jediná) hláška Stana Lee asi nejlepší za celou historii MCU! Na plnou palbu ale nejdu, dokud neuvidím druhý díl a případně nedocením propracovanost dění v tomhle prvním. Každopádně klobouk dolů!

Psal jsem to u poslední epizody předchozího revivalu, píšu to znovu. Tady měl Carter začít. Dal bych i cokoliv za to, kdyby tahle série byla celá mytologická. První dvě třetiny epizody, ultra-akční, ale výhradně povrchní, vesměs jen honička za Williamem přesně tam, kde skončila epozoda Ghouli (a Mark Snow ovšem opět válí). Děj vypada jako další nesmyslný výplach, kterým Carter hodlá dokonale pohřbít, co za x-let budoval (zejména rychlost odstraňování klíčových postav člověka zam/a/rzí). Poslední třetina ale otočí kartu v něco, v co kdejaký fanda hluboce doufal, ačkoliv jsme se v zásadě nijak výrazně neposunuli po onom legendárním výroku muže z Pentagonu "Oni jsou tu mezi námi už velmi dlouho, pane Muldere." Možná ani neměl, protože vždy šlo o pravdu, o to, že Mulder chtěl uvěřit... nikdy nešlo o rozklíčovaní formy naděje na zastavení apokalyptických vizí (které jsou nám tu připomenuty taky). Nechyběl klasický cliffhanger, který ale tentokrát není doslova šokující, spíše symbolický a dávající zarytým fandům onen pocit blaženého dojmu, že i kdyby se s nimi X-Files nadobro tímto dílem loučila, dokázal to Carter nakonec s odřenýma ušima poměrně důstojně. Posledními dvěma scénami totiž navázal na to, čím kdysi úctyhodně dokončil původní devítiletou kultovní záležitost - slovy "Naděje existuje." Tento revival jednoznačně překonal ten nemastný neslaný předchozí, a i když plnohodnotně na původní kult navázat nedokázal, nemají se tvůrci suma sumárům za moc stydět. Děkuju.

Velice rozpačitý díl. Na jednu stranu další z těch "na hraně nechutnosti" (jako pověstná Home, které se tato v případové části v určitém směru blížila), na druhé straně jedna z těch nejcilivějších, pokud jde o poodkrývání motivů složitého vztahu Muldera a Scullyové (závěrečný dialog byl v tomto ohledu jeden z těch nejlepších, co kdy vznikly). V dnešním seriálovém světě Supernatural a podobných je těžké udržet zápletkou i vyzněním klasickou notu X-Files a bohužel na tom tahle epizoda selhává. Ale pro těch pár vtípků, poodhalení vztahu Scullyové k její víře a právě již zmiňovaný závěrečný dialog hodnotím lepší dobrou. Napjatě čekám, jaký epilog Carter po tom všem přichystá.

Asi nejsem cílovka, protože zas tak odvařenej jsem z toho nebyl. Exotické reálie a krásná Karen Gillian mě asi jako jediné udrželo při sledování až do konce. Dwayne OK, Jack Black si střihnul svou "ženskou" povahu pěkně, Kevin Hart nevýrazný (snad jen dobře) a zbytek... já nevím. Chvilku jsem předl jak kočka z té trochy transformovaného Snídaňového klubu mixnutého Tronem, ale to brzy přešlo. Originál jsem neviděl, ale je-li toto lepší, tak asi po něm dvakrát prahnout nebudu.

Hodně dobrá záležitost. Wong se evidentně snaží na poslední chvíli dohnat a zachránit, co se dá. Spolu předchozí robokalyptickou vizí a citlivou polomytologickou epizodou Ghouli skóruje na všech brankách, kde předešlý revival ztroskotal. Slušné napětí zejména v gradující druhé polovině připomíná nejlepší hororové epizody prvních čtyř sérií a klasický otevřený závěr nasazuje zážitku zaslouženou korunu. Téma "dění v malém městě" už bylo v Aktech X nemálokrát, nicméně tady se asi nejvíc pojetí blíží Kalušárům (21. epizoda druhé série), kde Mulder už od začátku vidí za vraždou dítěte mnohem víc temného, než co se na první pohled nabízí, a Scullyová se snaží držet faktů. A přítomnost obou agentů je přitom divákovi dobrá jen pro lepší vysvětlení celého "zakopaného psa" (v tomto případě prakticky doslova). Děj a jeho vývoj s sebou prakticky bezvýhradně nesou vedlejší postavy, jejichž chování vyústí v neodvratitelné. Víc napětí a mysteriózna i v první půlce a bylo by to na čistých 5 hvězd. I tak ale paráda!

"Kdo měl rád jedničku, dvojku bude milovat." A vskutku. Dvojka má všechno z nejlepších esencí jedničky - jemný britský humor, laskavost na každém kroku, roztomilé a někdy i nápadité scénky, hravější animaci (představy na stránkách knížky), výrazně méně afektivní kriminální zápletku (a tím spíš padoucha "k zulíbání" v podání excelentního Hugha Granta) a celkem jasné poslání pro děti i dospělé. Nutnost vidět v originále, kde britský přízvuk tak lahodí uším jako málokterá angličtina v animácích z poslední doby. Trojku bych klidně uvítal.

Musím říct, že když byl oznámen vznik nového seriálu s "Gilmorkou", čekal jsem další těžkopádnou a humornou konverzačku, ale toho se mi nedostalo. Chvilku jsem tedy pátral po smyslu celé téhle novotiny (tehdy), ale poměrně rychle jsem tomu přišel na chuť. Roztřesená kamera, (většinou) neznámé tváře, přesvědčivé herecké výkony v každodenních civilních situacích a spoustu citlivých a rozlišných témat, v nichž si každý jednoznačně najde to své... to a mnohem víc učinilo Parenthood něčím mimořádně jedinečným. Každý z členů téhle velké famílie má své kouzlo, vlastní charakter, pevně zrežírovaný vývoj a jednoznačně i své místo v celkové mozaice. Dokázal jsem nepřetržitě koukat až do osudného posledního dílu, který celou ságu dokonale završil tím jediným logickým a nesmírně citlivě smysluplným závěrem, jaký kdy za seriálovou historii kdy kdo napsal. Jeden ze seriálů, který nejen že dokázal zaujmout (a nepotřeboval k tomu žádné speciální efekty nebo hvězdu první velikosti), ale co víc - dokázal inspirovat. Klobouk dolů, Bravermani!

Zatím nejoriginálněji pojatá MOTW epizoda revivalu s jasným, leč nenutivým posláním. Epizody s umělou inteligencí měly v X-Files vždycky spíš takový humornější nádech a nekladly si za cíl divákovi nějak obohatit mozkové závity, neboť bylo známo, že to může skončit jen fiaskem. Nicméně v revivalu je všechno jinak a tak i tohle pravidlo se záhy rozhodli tvůrci porušit. A nedopadlo to vůbec zle! Geniální intro následuje parádní futuristické posezení v restauraci, které obyčejným rozhodnutím změní chod věcí v bláznivou hi-tech vykořisťovačku. "Nejsme dobří učitelé" je replika, která z těch opravdu mála skutečně vyslovených slov v celé epizodě dává divákovi jistou hrdost i pokoru, předně však radost za to, že právě v téhle (asi) poslední sérii Akt X něco v této souvislosti zaznělo. A Scullyové s původným krátkým sestřihem to SAKRA sekne!

Po předchozím zdařilém kousku mírný sešup do průměru, který nad vodou drží hlavně hostující Osment. Jak vidno, ten má v každém věku co nabídnout. Duo milovaných agentů tentokrát přehazuje pomyslná závaží na vahách sympatií vůči Skinnerovi při pátrání po něm a trošička nostalgie zahraje s divákem při scénách se (stále, i po 16 letech úřadujícím!?) Kerschem. Některé scény jakoby vypadly z nejhororovějších kousků prvních sérií. Určitě je na co se dívat. 65 procent.

Jako teen romantika a jako náhled do počátků téhle komixové legendy (ať už oblíbené či opovrhované) to fungovalo prakticky dokonale ruku v ruce zhruba do poloviny 5. série. Tvůrci upozaďovali komixovou stránku záměrně, aby Clarka/Supermana polidštili, zcivilnili a pochopitelně přiblížili hlavně náctiletému publiku (v němž se našla nemalá část zakomplexovaných mladíků, co se s chutí s hlavním hrdinou ztotožňovali). Velmi výrazně tomu napomáhala i celá plejáda charakterních a sympatických (skoro)herců, v nichž patrně nejvíc exceloval Michael Rosembaum (a vůbec ta chemie s Wellingem, která stále mírně nakláněla ony pomyslné váhy ne/důvěřivosti k Lexovi, byla provokativně skvělá). Jenomže kde Clark skončil střední a měl začít dospívat, tam se tvůrci začali už jen plácat. Věčná potřeba natahovat zbytečnou vatou rozeklala dobře vystavěnou "mytologii", výskyt dalších postav DC za každou cenu působil později mnohdy už jen jak pěst na oko v lepším případě, parodicky v tom horším. Welling navíc neuhrál přerod Clarka do dospělosti (jeho smutný oči přestaly stačit a rozhodnost dopělého chlapa uvěřitelně mu fakt zahrát nešla), ostatně vinou scénáristů. Kdyby 5. série byla poslední a tvůrci do ní nasázeli to málo fakt dobrého z dalších zbytečných pěti, nechali Clarka doputovat do Daily Planet až v nějakém pozdějším filmovém zpracování a jen náznakem dali divákovi odpověď, kterak se Superman naučil létat a Lex Luthor přešel definitivně na temnou stranu, určitě by si to získalo více sympatií i v tuzemsku. Velké ohlasy na Green Arrowa byly do jisté míry oprávněné, ale tím spíš by si Hartley zasloužil spin-off s občasným hostováním Wellinga, než jak tomu bylo tady. A jeden castingový epic-fail, který jsem cítil už od začátku: jako sorry, ale jestli měl někdo být Lois Laneovou, byla to Allison Mack alias Chloe (mohla si klidně dát později Lois Laneovou jako pseudonym). Zanícená novinářka od prvních dílů, dostatečně upřímná, průbojná, zamilovaná do Clarka a snadno zamilovatelná diváky (moje nejoblíbenější ženská postava). Že z ní najednou udělali super-IT operátorku s trapnými hláškami, a osudovou Lois si získala absolutně zle uvěřitelná Erica Durance, to tvůrcům neodpustím. Celkově je to z větší míry blbina, které palec nahoru dávám pro první polovinu celkové stopáže (a ano, dokázal jsem to dokoukat až do "velkého finále" s nadějí, že aspoň v závěru to pomrkne oním kouzlem, které mě zasáhlo při prvních sériích a opustilo po druhém meteoritickém dešti). Promrhaný potenciál. Mark Snow (komorní skladatel pro Akta X) ovšem svou úlohu zvládl dokonale.