Jansen

Klasické televizní béčko, které ničím nepřekvapí. Děj je předvídatelný od začátku do konce, situace tisíckrát omleté a happy end nakonec. Postavy jsou tak směšné a trapné, že se tento film snad vůbec nedá brát vážně (místy je i docela směšný, tak nevím, jestli to nakonec nebyl záměr :). Nad všechny a všechno ale jasně vyčnívá hláškující texaský ranger, ten si těch pár minut slávy ale uměl užít :)

Shodou okolností jsem jednou v sobotu večer zůstal u televize a trpce jsem toho litoval. Tento žánr zrovna moc nemusím a Guru moje antipatie ještě zvýšil. Jakýsi Ind hledá zaměstnání, dělá ze sebe idiota a nakonec se stane sexuální guru (v tomto okamžiku jsem vypnul televizi, zahodil ovladač a přestal platit poplatky za televizní signál). Takovou kupu sraček proloženou spoustou trapných sexistických keců jsem už dlouho neviděl. Problém těchto rádoby romantických komedií je ve vlastní neschopnosti převést myšlenku (někdy i docela zajímavou) do alespoň trochu obstojné formy. Většinou z toho vypadne trapná a neoriginální záležitost, kterou je pro mě ztráta času sledovat. No, tyhle filmy se asi dělají pro jinou skupinu lidí.

Zvláštní film o tom, jak se někdy pocity a sny můžou stát skutečnější než realita. Eyes Wide Shut je složitější než se může na první pohled zdát a rozhodně nejde jen o nějaký erotický film, kde se ukáže nahá Nicole Kidman. Vždyť je to taky Kubrick. Čím více je děj napovrch nejasnější a nejednoznačnější, tím více jde do hloubky, kde si pohrává s pocity, domněnkami, obavami, touhami a prohřešky, z čehož v závěru jako vysvobození vyplyne jediná věta. Brilantní rozloučení Stanleyho Kubricka s filmem (a Nicole Kidman s tímto filmem).

Byly časy, kdy jsem hltal každou knihu Stephena Kinga, a už tehdy bylo Osvícení mou nejoblíbenější. King sice s postupem času vyklidil své místo v mém literárním žebříčku oblíbenosti jiným, ale silný zážitek mi zůstal doteď. Film mě hned na začátku uchvátil dech beroucími záběry na hory a okolní otevřenou přírodu (jakoby Kubrick hned v úvodu chtěl poskytnout vhodný kontrast k hlavnímu místu děje). Stanley Kubrick ve svém díle nejenom dokonale převedl tento horor do filmové podoby, ale přidal i něco, co lze vyjádřit jen na stříbrném plátně. Jsou to především herecké výkony, kde jasně dominuje ďábelský Jack Nicholson, ale nezapomenutelná je i Shelley Duvall, jejíž panikou zkřivený obličej, doladěný dlouhým nožem v její ruce, z hlavy nikdy nedostanu. Dokonalý pocit klaustrofobie, který je předem předurčený osamělým hotelem s tragickou minulostí a metry sněhu, které ho dostatečně oddělují od okolního světa, umocňují ostré úhly kamery, tíživě se rozléhající zvuky a nenápadná hudba. Možná by pocit klaustrofobie dosáhl ještě větších rozměrů vypuštěním, z mého pohledu pro film rušivé, postavy spasitele a záchranáře v podání Scatmana Crotherse. Osvícení je mistrovský horor, který plně naplňuje moji představu o tomto žánru, kde převládá více napětí a atmosféra než litry krve a kilogramy vnitřností.

Po třech krátkometrážních filmech ze série Káva a cigarety se Jarmusch rozhodl dotočit další kavárenské kraťasy a vytvořit celovečerní povídkový film. Kafe a cigára je pohodová série krátkých filmů, kde se pije káva a kouří cigarety. Dokonale nainstalovaná scéna, neuvěřitelně bizardní setkání, situace a rozhovory. Pro někoho je to možná málo, ale nebyl by to Jarmusch, aby nepřidal ještě něco navíc. Možná je pravda, že to Jim dělal více méně pro sebe, ale kdo chce, ten tam najde spoustu odkazů, narážek, jinotajů a kdoví čeho ještě dalšího. Neříkám, že jsem všechno pochopil, ale když už jsem na něco přišel, tak jsem z toho měl sakra dobrej pocit. Neskutečné je, s jakou lehkostí nechává Jarmusch střídat pozice a postavení zúčastněných debatérů. Přesně takhle ho mám rád. Nezávislej Pan filmař.

Konečně správně nasranej seriál, kterej jde na věc přímo a bez zbytečných keců. Těch 6 hodin s Hankem Moodym opravdu stálo za to. Sarkasmus, cynismus, sex a ten scénář (fack you and fack off), no řekněte, není to nádhera. Po Dr. House další seriál s extra charakterním ústředním hrdinou, který může přežít jen v televizním seriálu. Škoda, že takové nepotkáte na ulici nebo spíš díky bohu. Jediné z čeho jsem v rozporuplném rozpoložení je konec. Nevím jestli to mám brát jako kýčovitej happyend nebo jako odvážnou invenci tvůrců, kteří si ještě jen tak nakonec zablbli s charaktery postav a potvrdily nadhled, který celý seriál provází. Ale asi to dopadlo, tak jak mělo.

Originální nápad podpořený výborným scénářem Charlieho Kaufmana. Popravdě řečeno, ze začátku jsem měl docela často pocit, že film sklouzne k trapné frašce a nevyužije svůj potenciál. Ale nakonec to dopadlo přesně naopak. Děj postupně nabírá tempo a druhá půlka mě přímo uchvátila. Ústřední nápad (stát se na chvíli někým jiným) zase tak výjimečný není, ale řada vedlejších situací je přímo neopakovatelná. Výlet Johna Malkoviche do své vlastní hlavy, milostný trojúhelník okolo Johna Malkoviche… Trefné je spojení loutkařské profese a manipulace se skutečnými lidmi. Loutkař Craig proráží až s kůží Johna Malkoviche, jež se mu načas stává loutkou, kterou sám zevnitř ovládá, a konečně je se ve svém oboru slavným. V kůži Johna Malkoviche je netypický a do jisté míry úchylný film, který mě svými nápady neskutečně pobavil.

Jednou za čas se stane, že se vám film přesně trefí do nálady, a když je to ještě navíc dobrý film od jednoho z vašich nejoblíbenějších režisérů, tak máte zaděláno na výborný zážitek. Zlomené květiny, hořká komedie Jima Jarmusche, je pro mě jedním z těchto případů. Oslnivě apatický Bill Murray, jen tak z donucení bloumající světem a hledající své bývalé přítelkyně, je prostě nezapomenutelný. Zvláštní Jarmuschovská atmosféra, která diváka pohltí právě tím, že se zdánlivě o nic nesnaží a všemu nechává volný průběh je jako stvořená pro rozehrání teskné road movie. Ironicky vtipné situace, při cestách za hledáním potencionálního syna, kterým kraluje ta závěrečná(rozprava s domnělým synem a pár filozofických rad nakonec). Lépe to snad ani zakončit nešlo.

Vlastně jsem nenašel chybu. Výborný scénář, herecké výkony, režie… Kdybych hodnotil čistě podle rozumu tak by hodnocení muselo být vyšší, ale bezchybná řemeslná stránka není vše. Na moje city to prostě tentokrát nezapůsobilo. Narozdíl od Pýchy a předsudku, kde jsem byl úplně ztracen a jen se kochal tou všudypřítomnou nádherou, Rozum a cit na mě působil pouze jako předem důkladně promyšlená a vypočítaná inteligentní telenovela z 19. století.

Netypický projekt, který ale bohužel také není dokonalý. 18 povídkových příběhů ze současné Paříže, poměrně dobře vystihuje atmosféru francouzského hlavního města, ale horší už je to s filmem jako celkem. V přibližně pětiminutových příbězích, každý z režisérů nabízí svým způsobem kratičkou vizitku francouzské metropole. Z 18 režisérských představení jasně vyčnívá Fauborg Saint-Denis Toma Tykvera. V paměti mi ještě jasně utkvěli Bratři Coenovi (nezastírám, že to bylo i díky nepřehlédnutelnému Steveu Buscemimu), ale jinak pouze lehký nadprůměr. Ale bylo to celkem příjemné.