DonPedro

Bomba je přesně ten typ filmu, při kterém se mi vybaví citát tuším že Jona Bon Joviho, který na otázku po tvůrčí metodě odpověděl zhruba tohle "Hážeme sračky na zeď a čekáme, co se udrží. A úspěšní jsme proto, že je tam hážeme lopatou". Scénář splácá páté přes deváté, režisér s kameramanem kouzlí s formou až jde hlava kolem, film je docela svižný, nenudí a na zdi se udrží pár futurologických detailů a výtečný design nábytku.

S Les Charlots jsem v mládí strávil nejednu skvělou chvilku a jejich lepší kousky dodnes sleduji s příjemnou směsí nostalgie a pobavení - tohle je ale hrozný film. Frustrující nedostatek gagů marně nahrazovaný exotikou prostředí. Střih tak odbytý, až má divák pocit, že některá místa musela být odstraněna kvůli „snížené kvalitě obrazu“. Bezradnost autorů v tom, co vlastně chtějí parodovat – nápady z bondovek dojdou během titulků, nápady z kung-fu filmů ani nepřijdou. A odkaz na Mechanický pomeranč jen připomene jaký je rozdíl mezi dobrým filmem a touhle trapárnou

Obrazové orgie celkem úspěšně maskují, že autoři přestřelili v délce o pár desítek minut a v příběhu o pár světelných let.

Pár utahaných a statických soubojů, pár pokusů o vtip, pár začínajících hvězd. Ve většině "kolíkových" scén má Kristy Swanson problém trefit se alespoň přibližně tím směrem, kde jí upíři nastavují svoji hruď a když už to vyjde, činí tak s hbitostí a šarmem limitně se blížícím nule. To málo, co jsem viděl z původního seriálu na mě udělalo rozhodně lepší dojem.

Striptýzový otvírák podbarvený magickým hudebním motivem Petra Hapky, obskurní seznam odborných poradců, výstup Jany Kratochvílové s Kotvou a Juračkou za zády, pátrání po záběrech s Jiřím Hrzánem – to vše alespoň trochu mírní hodně rozpačitý dojem z celkově chabého filmu.

Chápu, že cílovou skupinou asi nebyl bílý čtyřicátník, co má na zádech vytetovanou první sloku ze Stairway to Heaven. Přesto - MTV, která tuhle odmocninu z Carmen vyprodukovala prokázala medvědí službu nejen Bizetovi ale i sama sobě. Hip-hop zůstal ušetřen – takhle naondulovaná forma není ani hodna toho jména.

Vtipně animovaná brutalita – sázka na jistotu. Nicolas Cage umlácen kýtami Johna Travolty ! Harrison Ford staví ptačí budku ze zbytků Samuela L. Jacksona ! Dvoumetrákový Marlon Brando v ringu ! Pozorovat, jak jedna celebrita škrtí druhou vlastními střevy možná není k popukání, ale jako osvěžení v průběhu večera – proč ne. A komu to nesedí, může si třeba tipnout vítěze. Good night, good fight.

Zajímavá variace na klasické téma, která je bohužel v obsahu, formě i hudební složce příliš přeplácaná na to, aby držela pohromadě.

Hodně dlouhých sto minut – vlastně stodvacet, protože bez dvou resuscitačních přestávek bych se tímhle filmem asi neprokousal. Daleko horší je, že ve mně nevyvolal vůbec žádný pocit – dokonce ani tu avizovanou nostalgii.

Autoři se notně opřeli o Godardovo "all you need to make a movie is a girl and a gun" - Kendra Torgan jako Maria je kříženec Leona s Terminátorem a kdo má rád holky s bouchačkou, ten si asi užije, i když Nallurimu větší přestřelky zrovna dvakrát nejdou. Naštěstí neschází pár čerstvých nápadů, z nichž asi nejzábavnější je kurs italsko-anglické konverzace využitý na pozadí jednoho z masakrů i k závěrečné pointě. Levný, cynický a občas docela chutný kousek.