DonPedro

Drogy v mrtvole, mrtvola v rakvi, rakev na střeše auta, auto na cestě z Kanady do New Orleans a Satan, který má na zmíněnou mrtvolu zálusk – no nezní to skvěle ? Jenže tohle auto jede tak na dva válce a pořádnou jiskru nahodí snad dvakrát za celý film. Bingo!

Od někoho, kdo je svižné vyplachovačce schopen odpustit téměř cokoli, je to rána do vazu, ale nemohu jinak: xXx je TAK hloupý film, že by mu nepomohlo, ani kdyby byl ještě zábavnější, lépe natočený a hrál v něm někdo, kdo to umí – Jacksona nepočítám, protože v tomhle kusu taky vypadá, jako by stál před kamerou poprvé.

Connellyho předloha (česky vyšla pod názvem Obranná reakce v roce 1999) je přes kapku stylu i originality jen zručně napsané čtivo na cesty. Na sedmdesátníka docela čiperný Eastwood ji sice nikam výš nedostrkal, ale za výsledné menu se stydět nemusí - i když je hlavní chod lehce vysušený a finále trochu připálené.

Hodně dlouhých sto minut – vlastně stodvacet, protože bez dvou resuscitačních přestávek bych se tímhle filmem asi neprokousal. Daleko horší je, že ve mně nevyvolal vůbec žádný pocit – dokonce ani tu avizovanou nostalgii.

Docela povedená variace na oblíbené téma dvou outsiderů na útěku před celým světem. Spousta záběrů i celých scén, které jsou k vidění v tuctu jiných filmů – a zrovna v tomhle vypadají výborně.

Hudebně suverénní, dějově příjemně nepředvídatelná filmová verze stejnojmenného off-Broadway muzikálu. Animované pasáže a vtipné zkratky bezpečně zažehnávají nebezpečí únavy z dryáčnické barevnosti a transsexuální afektovanosti. Pěkné.

Přiznávám, že mi tenhle párek Galů nikdy k srdci nepřirostl a moje tajné přání, aby alespoň jednou někdo Asterixovi trochu přistřihl křidélka a Obelixovi vrazil pár facek zůstává i nadále neoslyšeno. Zvolený přístup ke zfilmování komiksové předlohy má ovšem i svoje klady – většina hraných scén vypadá tak "kresleně", že stojí za vidění bez ohledu na obsah.

Lesk a bída života v komunitě. Tématicky tradiční levičáctví a feminismus obohatil Moodysson o aktivní dětský prvek a divák sklízí chutné plody. Příklad ? Scéna, ve které dospělí řeší, jestli je Pippi Dlouhá Punčocha kapitalista - a ve vedlejším pokoji si jejich děti hrají na Pinocheta.

Dumas se nepáral s historií, Hyams se nepárá s Dumasem. Ze Tří mušketýrů zůstala vlastně jen jména postav, najít v ději víc než velmi volnou inspiraci je téměř nemožné – a mně je tenhle přístup milejší než nějaký další bezpohlavní přepis a’la Stephen Herek. Kromě bojových scén, které se už zasloužené pochvaly dočkaly, stojí za zmínku i kamera – takhle pěkné práce se šerosvitem je až škoda.

Žádná sláva, ale drobná odchylka od typového standardu by se snad přece jen našla. Protitah kašle na divákovu ochotu fandit slabšímu, ze které se postupně vyvinulo pěkné klišé, a bez ohledu na postavení v rámci gangsterského žebříčku líčí všechny jako naprostá hovada. Zaručena větší porce reality, ale co s filmem bez jediné sympatické postavy ?