Zoistrea

Člověk si připadá jak v nějaké počítačové hře. Různě barevné a různě tvarované sekundární postavy ze sebe vyzařují různě barevné paprsky světla, nespecifikované síly, neboť i když se nám jeví silné - např že odpálí loď, tak pokud tím opakovaně sejmete prachsprostého člověka, tak to bez problémů přežije. Trocha CGI je fajn, ale co je moc to je moc. Film postrádá hloubku, příběh je plytký, vtipné to taky není, že by to byla třeba aspoň taková ta příjemná oddechovka? Nope. Některé části jsem vyloženě přeskákala či pustila na rychlost 1,5 aby se na to vůbec dalo koukat. Půlhodinový díl seriálu by to pokryl tak akorát. Bavily mě supervyvinutí mravenci, s nima by tam toho mohlo být mnohem víc.

Tentokrát mnohem těžší a depresivnější film než na co jsme od Strážců Galaxie zvyklí. Vzpomínky na Rocketovu minulost jsou místy dost náročné a nejvyšší evolucionář je opravdu výborný hlavní padouch, propracovaná děsivá postava s ohromnou mocí, noblesním cílem a psychopatickou absencí empatie. Také pro Marvel netypicky hodně poněkud grafických a explicitních záběrů - všelijaký zranění, vraždění atd.. Ale krev tam není (a ta divná žlutá tekutina se za krev asi nepočítá), takže to vlastně nevadí. Můj celkový dojem z filmu je, že se tvůrci snažili v divákovi vyvolat kompletně všechny emoce na které si jen vzpomněli - nechybí typický humor, radost, lehkost, absurdnost, ulítlost, divnost, akce, spousta nechutnosti, smutek, strach, ztráta, deprese, úzkost, existencionální otázky a mnohé další. Vše narváno do jednoho filmu, až mám pocit, že mě tak nějak emočně vyždímal a byl něčím docela náročný na sledování. Trend hypeování emocí na maximum, kdy si už kdovíkolikaté postavy říkáte, jestli umře nebo neumře a čeká se dobrých pár minut (oni to snad s každým filmem prodlužují?) u kterých jsou všechny ostatní postavy úplně nešťastné, že už postava opravdu umřela, prostě nadbytečný rollercoaster emocí, který moc nedává smysl (minimálně medicinsky), ale je prostě potřeba ty emoce z diváků vyždímat na max, ať je to fakt zážitek.

Na propracovanost dějové linky je potřeba trochu zapomenout. Na tenhle film jsem šla (jako spousta jiných) do Imax 3D užít si ty krásný vizuály a celkovou atmosféru Pandory, ze které totho tentokrát vidíme ještě více. Užila jsem si ty světýlka, podmořský svět, velryby, přírodu co s námi komunikuje, kde je všechno propojené, kde žijou místní v takovém utopistickém ráji v souladu s přírodou. Do toho se ponořit byla absolutní nádhera a úchvatný zážitek. Samotné hlavní dějové zápletky byly jak z každého druhé akčního amerického filmu, kdy v celém příběhu najdeme mnoho děr a vlastně by se různé věci ani nemusely stát, kdyby se postavy aspoň na pět minut zamyslely, cože to vlastně dělají (viz celá ta věc s vrtulníkem). Jinak James Cameron paralelně produkoval dokumentární cyklus Tajemství kytovců (seriál) (2021), který velice doporučuji. Dokumentární cyklus jsem viděla ještě před filmem a tak bylo snadno poznat že Tulkuni jsou ve skutečnosti naši Keporkaci. Film byl v tomto smyslu také povedeným širokodosahujícím apelem na ochranu velryb, neb ty pozemské jsou stejně jako Tulkuni vysoce inteligentní, citliví a společenští tvorové.