peproch

Ruth je slušná, hodná, primárně neatraktivní zdravotní asistentka, žije svůj tichý skromný soukromý život, je smutná z bezohlednosti nebo ubohosti ostatních, když je jí ukradený z domova noťásek a stříbrné lžičky a policie je arogantní a ubohá, vydá se spolu se svým sice slaboučkým, ale upřímným sousedem do akce, za záchranu spravedlnosti. Bavíte se, máte s ní soucit, libí se vám, obdivujete ji, fandíte jí…. A přitom si zpíváte, že už se tady na světě doma necítíte a nikdo nemá ani chvilku právo vás okřikovat, že jste nihilistka, protože Ruth není.

Budu stručná, bavilo mě to. Yvonne je krásná i když tři dny nepila. Příroda je drsná, člověk není pánem ničeho, sex v motelu by byl asi lepší. Pokud ale byste potřebovala nějak zdůvodnit, proč po třech dnech líbánek jste se stala vdovou, tak to je přesně vono. Právníci? Rozvody? Houby. Nechtěl se se mnou milovat, tak .....

The Shack (Chatrč) je žánrově určeno jako křesťanské drama. Čili, abyste získali klíč k porozumění, musíte alespoň na chvíli přijmout toto interpretační schéma, protože pokud tak neučiníte, shlédli jste opravdu pitomej film a plně máte plné právo na jakýkoli záporný názor na něj. Ovšem, pokud byste přijali tuto optiku, asi tak jako když se díváte na horor, kde přeci smyslem je mít strach, bát se, a celá intrpretace filmu spočívá právě v tom, jak moc se tvůrcům podařilo vás strašit, čili pokud přijmete předporozumění, že účelem filmu je nabídnout evangelium, tak lze získat z filmu nějaký kladný efekt. Především je třeba jej zařadit mezi filmy, které  nějakým způsobem vypráví terapii po ztrátě dítěte. Viděli jste Angelinu Jolie v Changeling? Znáte Sigourney Weaver v The Girl in the Park? Pamatujete, jaký byl Will Smith v Collateral Beauty? A co Nicole Kidman v Rabbit Hole? Missy, dcera Macka Phillipse (Sam Worthington) zmizí. A film rychle přechází pátrání po zmizelé. Je pohřbena i bez těla, Mack ztrácí jakoukoli naději, motivaci, víru ve smysl, lásku k sobě… A romanopisec a scénárista přispěchají s pomocí nějaké terapie, která se jaksi odehrála v době čehosi jako klinické smrti po autonehodě. Namítnete: pitomé, umělé, nezasloužené, laciné, trapné… Máte pravdu. Ale ve filmu se objeví repliky, které na to dopředu upozorňují, že ačkoli se jedná o fantasy řešení, není nepravdivé. Jak žít dál po ztrátě dítěte? Ať už byste použili jakoukoli cestu, jakýkoli výkon, pokud vás to dostane z bídy zoufalství, je to v pořádku. Jakákoli berlička, která nebude ubližovat bližním je v pořádku. A navíc, mezi námi, pokud byste měli za manželku takovou hrdinku jakou je Nan (Radha Mitchell), tak to přeci stojí za to.

V tomto filmu není nic náhodné, snad s výjimkou značky taxivozu. Sils Maria je místo sevřené ve Švýcarsku v Alpách, poblíž italských hranic, kde mimo jiné též Nietzsche pobýval několik lét, když byl okolo 40 let stár. Maria Enders, mezinárodní filmová a divadelní herečka, skoro čtyřicátnice, je na vrcholu své dráhy, zavázala se vystupovat v Londýně v divadelním remaku hry, v níž před dvaceti lety vystupovala v roli mladičké a dnes má být obsazena do role zralé, do hry o destruktivním efektu milostného vztahu Heleny a Sigrid. To místo v Alpách je místem, kde se se svou osobní asistentkou Američankou Valerií učí roli a reflektuje jak sebe po dvaceti letech tak sebe před dvaceti lety, Val je jí nejen manažerkou času a schůzek, ale i partnerkou při turistice, alkoholových večerech a rozhovorech. Maria je konfrontována se suverenitou a zároveň laskavostí mládí a s pýchou a uzavřeností své zralosti. Film sledujme, pokud chceme vnímat a přemýšlet, pokud nejme uzavření obrazivosti a soucitu, čas od času se totiž vplíží do našich životů mrak, Malojský had, nasouvá se z Itálie a pokryje údolí čistých jezer, v níchž jsme byli schopni vidět své tváře, své příběhy, v jejichž čistotě jsme odmývali špínu a nánosy každodenních starostí, prodávání se, zplodiny našeho herectví, sedliny naší zralosti. Malojský had stejně jak cigaretový dým vstupuje do nás a může nás sblížit s těmi, co ještě kouří.

A Hologram for the King je romantický film pro muže po čtyřicítce. Žánr komedy drama je přesně to ono. Na jednu stranu je třeba se rozhodnout něco se svým životem udělat, na druhou stranu je třeba přestat se brát moc vážně. Stejně víte, že vás manželka už nikdy nebude respektovat, stejně víte, že vaše dcera má svůj život a vy se musíte přestat obviňovat, že jste jí měl a mohl dát víc. Smysluplnost vaší práce je fuč, protože stejně všechno dělaj Číňani a platí to šejkové, máte šanci najít si nějaký malý ostrov chvilkového štěstí. A fakt to nebude ani novej velkej deal a balík peněz za který obletíte svět a koupíte si jakoukoli kurvu a super sporťáka, není to ani Péčko na internetu ani chlast…. Ještě jednou zažijete atraktivní lásku tam, kde byste ji rozhodně nečekal, v poušti a zemi s mravností policií. A nebude to mladička, co by ráda s váma zahnízdila, protože navíc vy stejně nemáte motivaci a ani energii se do něčeho novýho pouštět, nemáte ambice ani zdraví… V tomhle romantickym filmu Alan (Tom Hanks) je objeven, zaujat a osvobozen tajuplnou, ale jinak úplně obyčejnou ženou svého věku, skoro i prestiže, i zkušeností, rozproudí vášeň, radost ze života, patrnerství a schopnosti za vás zařídit to, co sami již nedokážete. Nebojte, neskončíte s ploskotvářknou Asiatkou, jako plno Holanďanů, ani s kolegou Paulem, máte šanci na pár krásných týdnů, možná měsíců, možná pár let se Zahrou, chytrou, zdatnou Arabkou, která přesně ví, co lze a co ne, co má a nemá smysl. A hlavně se o tom nesmí nikdo dozvědět. Vyprávět budete až mnoho let poté.

Miss Meadows (2014) US dark-comedy thriller, film scénář a režie Karen Leigh Hopkins Když film vypráví příběh, líbí se mi, pokud je to poměrně sevřený příběh, vlastně povídka. Nejlepším literárním útvarem je přeci vtip, protože je okamžitě testován, je-li dobrý. Ukazatelem je vyvolaný smích. Vtip je minipovídka. Story. Příběh. Jedno místo, jeden čas, nezbytné minimum postav. Miluju takové filmy. Miss Meadows (2014) není vtipem, ale výtečným minidramatem, provázíte jej úsměvem, očarováni. Je to vlastně úsporné divadelní dramátko. Filmové skýtá nádhernou pomoc těm, jejich obrazivost v divadlech je slabší. Mary Meadows žije snad pět měsíců v domečku v rezidenční čtvrti. Vycházívá v elegantních šatečkách, botkách, kterým klapají, plíšky na podrážkách, upoutává pozornost svým romantických dívčím vzhledem, rukavičkami, kabelčičkou, děvčátkovskými pozdravy s ptáčky, způsobnou minimální mluvou. Ani ona, ani celý film nežvaní. Konverzace jsou jen přesně potřebné. Třeba ta se sousedkou, ředitelkou školy či lékařkou. Jsou jen proto, aby představily situaci, nadhodily otázku, zodpověděly řešení, představily pocitovou náladu. Miss Meadows a film jsou jedním, jako člověk a jeho příběh. Je strůjcem svého příběhu. Hned v druhé minutě zastřelí krátkou pistolí, kterou vytáhne z kabelčičky, chlápka. Oslovil jí z kolem jedoucího auta, namířenou pistolí nutil k přisednutí. Nediskutovala, zastřelila jeho. Mary Meadows (mám za to že Enneagramově typ 8) poznáváme jako suplující učitelku v třídě zvídavých šestiletých dětí (If you´re a Miss, don't you miss having a mister?), jako jemnou zahradnici a pečlivou udržovatelku své maličké domácnosti. S dávnými manýry, za volantem oldtimeru, zastaví na mostě, aby nepřejela ropuchu. Strážník, kterého odteď bude oslovovat „Sheriff“, zastaví za ní a ti dva se sblíží natolik, že počnou spolu dítě, takže svatba je naplánována. You know marriage has a certain... ring to it. You know, a wedding ring, engagement ring... suffer-ring.. Děti učitelky, za níž supluje a která právě zemřela, motivuje k sepsání pozdravu a jejich odeslání na provázcích vzhůru stoupajících balónků. Naučí je zachovat si jejich učitelku v představě, zavřou-li oči. Mary Meadows zastřelí i lupiče, který v hotdogovém bistru právě vytřílel všechny hosty a míří puškou na ni poté, co pronesla: You're of no use to society. You'll waste innocent taxpayers' dollars, abuse the weak legal system and enter a cowardly plea of insanity to a morally bankrupt defense attorney. For what? Oh, and once incarcerated, you're gonna cost taxpayers approximately $47,000 per year. So you know what? Make sure you point the barrel of the gun to the back of the throat. Nejen k svým vybraným způsobům chování, péči o vzhled, ale i spravedlivému, i když nezákonnému užití zbraně, je vyzývána matkou, s níž tráví čas po telefonu. Sheriff, nyní již její snoubenec, je stále odhodlán se s ní oženit, pokud zanechá svého mstivého jednání. Odhalí ji, její mstitelkou minulost v jiném městě, i její poslední akt, když zastřelí pedofilního kněze přistiženého s jedním z jejích žáčků. Jen musí již navždy zanechat svého samospravedlnostzjednatelského chování. Když se o tomto radí telefonem s matkou, zjišťujeme, že jejich hovory byly jen iluzorní a Miss Meadows se vlastně vyrovnává s traumatem z ranného dětství, kdy právě o matku přišla, když ony jako družičky byly na svatbě rodinných přátel a z kolem jedoucího auta bylo stříleno do shromáždění svatebčanů. Den její svatby je zde, její družička je unesena propuštěným psychopatem ze sousedství. Ten pojem neighbor, neigborhood jsou klíčové kvůli porozumění biblickému kontextu, ve filmu zmiňovanému (Lukáš 10,29). Kdo je můj bližní?,  táže se Ježíše zákoník. Ježíš káže nastavit druhou tvář, když vás do jedné uhodí. Ale co když vás uhodí i do té druhé?, tak nějak se táže onen zneužívaný hošík v dětské skupince, kde Miss Meadows učí. Rychlé drama, ví kam má běžet, nalezne andílkovskou Heather v zajetí zločince, sama je odzbrojena a spoutána, i sheriff od oltáře běží do zločincova domu…. Padouch Skyler držíc Maryinu pistolku je zabit Sheriffem, tak mu budou přičteny i předchozí slečniny zásahy, …. střih, rodinná idyla s dítětem, předává dítě manželovi Sheriffovi, Mary si odchází na svou typickou vycházku loučís se slůvkyToodle-oo, překládáno v titulcích filmu jako „papa“. Scénáristka Karen Leigh Hopkins, mj autorka dramatu Stepmom (1998), filmík i režírovala a Miss Meadows ztělesnila Katie Holmes. Úžasný výběr. Nadchly mě její pohyby, cupitání, její vysoké čelo, na kterém dokázala vyvinout tak lahodné vrásky, kosé pohledy, své přirozeně koutky stočené dolů křivila do miloučkých i razatních výrazů, své bohaté tmavé vlasy splétala do mašlemi ošetřenými účesy.  Český distribuční titul Pomsta je sladká je příliš popularizační, odpoutává pozornost od osobnosti Mary k jejímu působení. A mylná. Její mstitelské působení jí vůbec nebylo milé. Slovní hříčky jsou skryty i ve jménech. Svět sousedství je dnes dost možná jen postrádáním veselých luk. Je službou kterou popisuje If others need what I can spare, I must with them my treasures share. Ale s podmínkou, kterou zosobňuje sher-iff.

Changeling -provokace Prozřetelnosti  Changeling rok 2008 režie Clint Eastwood, scénář J. Michael Straczynski.  Mýtus, na kterém je založena první třetina příběhu Changeling filmu v režii Clinta Eastwooda (2008), hledá metapříběh o původu dítěte. Jak si dítě může zdůvodnit, že tito zde nejsou jeho rodiče? Jak se zachovat a co si pomyslet, pokud otec nebo matka uštědří svému dítěti větu: Nejsi můj syn! Nejsi má dcera! Zmatený se táže, jak je možné, že toto řekli. Ty nejsi můj syn, táhni k čertu!“ - 35.minuta filmu. Například takto. Rok 1928, Los Angeles. Ztratil se devítiletý Walter Collins, zmizel z domova, když matka byla v práci. Dítě se ztratilo, takových jsou tisíce, matka Christine (představovaná Angelinou Jolie) si možná vyčítá upřednostnění práce. Policie našla někoho jiného a přidělila jej té, která nedávno dítě ztratila. Úvaha autority, která se k takovému úskoku odhodlala, může být i ryzí: má být bez dítěte nebo se postarat o sirotka? Muži to prý cítí jinak než matka, která se zapřísahá, že dítě zaručeně pozná. Dvanáctiletý Ježíš v chrámě, ten příběh mi nedává úplně dobrý smysl. Možná je to jen aktualizace téhož meta-příběhu o osvojení. Josef si pro sebe vymyslel příběh o náhradním rodičovství, ale nešířil jej příliš. Udělal přeci veledobrý skutek, ujal se sirotka. Ten ztracený přeci taky byl i nebyl jeho – byl přidělený, takže je to fuk. Postarat se o vlastního, to je povinnost. Postarat se poctivě o sirotka, nalezence, to je zásluha, spravedlivý čin. Josef se postará poctivě o kohokoli. Potřebuje Vaši lásku, aby se našel! To pronáší policejní důstojník, když Christine tvrdí: On není můj syn! Důstojník se snaží dál: Proč to děláte? Proč? Jste schopna se o něj postarat. Proč utíkáte od odpovědnosti?!“ Takto se z náhradního rodičovství mohla zrodit idea Marie jako matky všech. Jak si jinak vysvětlit v evangeliích zaznamenaný Ježíšův chlad ve vztahu k matce, po celé působení, žádná vřelost. A výtvarné umění a lidová slovesnost jen suplují, co v Novém Zákoně není. Matka se dívá na toho chlapce a cítí, že je jiný, i jiný než ostatní, možná spadl z nebe.  Christine: Je možné, abych nepoznala syna? Já jsem matka! Znalec lékař: A to je přesně ono – nejste objektivní. Hledíte skrze prizma extrémní emoce na chlapce, který se mezitím změnil. Následující větu říkají oba, každý ji ale myslí jinak: Není to ten hoch, co odsud odešel. Domnívám se, a nebude mi dozajista úplně správně rozuměno, že Boží politika není pro-rodinná, ale právě naopak – proti. Nezáleží na krvi, rodině, původu, to jsou pohanské kultovní instituce. Důležité je postarat se o ubohého, opuštěného! A jestli fakt je nebo není syn není z povahy víry podstatné!!! Christine vyzývá nalezence, aby vyznal policii, že on není její syn. Prosí o to! Co to dělá? Kdyby ten nalezenec vyhověl, vrátí se do pasťáku. To raději bude hrát frašku dál. Za evangelijním příběhem o ztrátě a nálezu dítěte Ježíše je metapříběh o původu sebe sama jakožto cizince u rodičů a mimozemšťanu v zdejší rodině.  Jiným velice hezkým příkladem hledajícícího mýtu je The Girl in the park, film v režii Davida Auburna (2007), který natočil podle své divadelní hry. Julia Sandburg (představovaná Sigourney Weaver) oblíbená zpěvačka a muzikantka, milující manžel a dvě malé děti, Maggie a starší syn Chrise dotvářejí štěstí. Jednou v parku ve vteřině Maggie mamince zmizí a již se nenajde. Julia mizí ze scény města, opouští nejprve duší a pak i tělem manžela i syna, minimalizuje se jen v kolečko v korporátu. Když se z nevyslovených důvodů vrací, již v čase synovy svatby, obnoví se její mateřská potřeba, poznává dívku Louise, původním jménem Maggie, dnes již dospělého, avšak neukotveně žijícího sirotka. Je přímo nastavena k tomu, aby ji mentálně osvojila, a nám divákům neprozradí se, je-li to ta tehdy ztracená. Jsme schopni jakožto ti, co nebyli ztraceni, porozumět a odpustit matce ta léta oddělení od nás? Jsme připraveni přijmout s ní i nalezence? Budeme umět sžít se v rodině i s ne-krví? Byli bychom ochotni dát znovusenalezeným právo na soupatřičnost s námi? A což kdyby nešlo o výměnu (changeling), ale o záměr prozřetelnosti testnout naši proti-rodinnou politiku?

Elephant Song / Sloní píseň  (film z r. 2014, režie Charles Binamé, adaptace stejnojmenné divadelní hry, autor Nicolas Billon) Dřív než začnete psát recenzi, musíte si ujasnit, jestli hodnotíte vyprávěný příběh a tedy vlastně předlohu, nebo film, a tedy vlastně adaptaci. Netřeba se rozepisovat o tom, že někdy pitomoučká předloha podnítí jedinečný film a nebo že geniální předloha se prostě adaptací nově ani zajímavě neztvární. Zrovna tak je to tady. Drama na divadelní scéně jsem neviděla, ani nečetla, ale vzhledem k tomu, že scénář k filmu psal sám autor dramatu, lze snad vyloučit vstupní nedorozumění a jedná se o autentickou filmovou adaptaci. Především je zachována dramatická tragický výstavba v dobré „shakespearovské“ tradici expozice – kolize – krize – peripetie – katastrofa. Jednota místa a času skoro. Film na rozdíl od divadla snáze pracuje s časovými rovinami, prostým střihem. Tato snadnost ale může vést k potížím, že se ztratíte, protože nepostřehnete posloupnost nebo protože neodhalíte, jestli se jedná o „objektivní“ záznam nebo „subjektivně zdeformované“ vyprávění. Další potíž nastane, když si nejste vlastně jisti expozicí, třeba že se většina odehrává v reminiscenci. V divadelním dramatu je většinou zcela jasno, kdy a kde jste jaksi „doma“. Film prezentuje minimálně šest časových úrovní. Jen nevím jistě, která je nejpodstatnější, protože paradoxně to nemusí být ta, v níž se odehrává nejvíce dialogů.  Celé by to mohlo být pojato jako vyšetřování úmrtí pacienta St. Christine’s psychiatrické kliniky. Vypovídá dr. Toby Green (Bruce Greenwood) a vrchní sestra Susan Peterson (Catherine Keener). Po rozhovoru klienta Michaela Aleena (Xavier Dolan) s dr. Greenem a po zásahu jeho a sestry Peterson Michael zemřel. Co se stalo? Dr. Green byl ve vánoční den zavolán na kliniku, má zjistit, kam zmizel kolega dr. Lawrence, vědět by to mohl exkluzivní pacient , který naznačuje, že to ví, ale klade si podmínky, za kterých je ochoten prozradit .Drama se odehraje během vyšetřování, kdy mladík Michael nakonec prozradí, kde lékař je, ale sní ořechový bonbón, v důsledku čehož jako alergik i přes pokusy o záchranu zemře. A teď záleží na tom, jak to celé berete, čímž kvalita dramatu navzdory slabší srozumitelnosti roste. U Hamleta si taky nejste vlastně jisti, o čem to celé je. (Já osobně beru Hamleta jako detektivku nebo spíš kriminálku.) Mohl by to tedy být kriminální film o vyšetřování smrti mladíka, celkem bezbranného psychiatrického pacienta, člověka zcela bez přátel, pro jehož věci si nikdo po smrti nepřijde, zapomenutého už pět let na klinice, který sám se na ni dostal poté, co nechal svou matku zemřít na podlaze bytu a namísto zavolání záchranky, která mohla vypumpovat žaludek plný prášků, jí jen zpíval sloní píseň.  Taky by to mohla být tragedie mladíka, který co by chlapec osaměle vyrostl v poblíž chladné matky proslulé pěvkyně, umělkyně, která jej svěřovala chůvám a internátům. Měl nepřítomného otce, lovce v Africe, jen jednou se s ním asi věku osm let potkal, a otec ten den na výpravě do divočiny zastřelil před jeho očima slona, který umírajíc plakal .  Může to být epizoda ze života naprosto arogantního a cynického psychiatra, který se nenamáhá příliš zabývat tím, kdo proti němu je (ostatně je to jen blázen), protože potřebuje jen informaci, kde je kolega a jeho arogance je tak bezmezná, že Michael „musí“ zemřít, doktor si totiž lhostejně nevzal brýle a nečetl složku, v níž by jistě informace o alergii byla zapsána. Během výslechu Michaela se dr. Green dopustí hrubého pochybení, udeří Michaela, k čemuž se sice přizná, ale už je vůči Michaelovi v jisté defenzivě a tak v záloze má nahé klientovy fotografie, které by snad šly kompromitujícím způsobem použít, aby odvedly pozornost k závadovému vztahu kolegy dr.Lawrence s klientem. Onen cynismus demonstruje Green několikrát, když lhostejně nesprávně vysloví příjmení klienta (Alien jako Vetřelec namísto Aleen). Green si stejně neuvědomí svou nadutost, v předfinálním rozhovoru s kolegou Lawrencem (Colm Feore) se přizná ke své dřívější pochybnosti o své profesionální kvalitě, cynicky ale prohlásí, že během toho rozhovoru Michaelem zjistil, že fakt je „dobrej“, že psychiatr je zdatný, což obzvlášť škaredě vyzní, když si uvědomíte, že výsledkem zpovídání Michaela bylo jen banální zjištění, že kolega Lawrence odjel za nemocnou sestrou, vykoupené však smrtí Michaela. Nebo je to film o celkem rafinovaném úsilí vrchní zdravotní sestry Susan Peterson (skoro z kategorie Lady Macbeth) jak zas na chvíli být poblíž bývalému šarmantnímu a prestižnímu muži, s nímž kdysi měla krásnou, zdravou dceru Rachel, z ne zcela nám ozřejmených důvodů zemřela u jezera. Dnes žijí odcizeně, ani se křestními jmény neoslovují, Green je znovu ženat s slaboučkou Olivií (Carrie_Anne Moss), dceru má „jen“ mongoloidní (interpretováno manipulativním cynismem) a ona prakticky stále jen působí na klinice, jinak nic, jen den volna měsíčně, má-li menses. A možná že tato interpretace je ta pravá, hovořila by pro ni úplně poslední scéna, ona na čas suspendovaná, on se vzdal místa na klinice, schází se na lavičce v zimě u jezera a ona se zas k němu přitiskne a zas jej tzv. má, zas je její. Filmu bych dala čtyři hvězdičky, dramatu pět.

Nebe - film z r. 2002 romantic thriller režie Tom Tykwer, scénáristé Krzysztof Kieślowski a Krzysztof Piesiewicz Včera večer jsem shlédla film Heaven (Nebe) v titulní roli s Cate Blanchett. Už jsem si myslela, a nevím přesně proč, že kromě pohádek animáčů a hobití ságy mám všechny filmy s CB shlédnuté. Čekalo ale na mě skrytě „nebe“. Sebe jsem spatřila v Giovannim Ribisi, který je od počátku nevysvětlitelně do CB zamilován, je jí okouzlen, očarován - nikoli ale k pasivitě, ale k nebývalému podniku, který však skončí jedinečným Happyendem, vstupem do nebe.  Philippa Paccard učila angličtinu v Turíně. Děti v škole jejího působení tak velmi braly drogy až některé zemřely. Na její podněty policie doposud nereagovala, ačkoli udávala identitu muže, který celé distribuci vládl. Nevyslyšena, likvidaci zločince podnikne sama, zkonstruuje bombu, vloží ji do odpadkového koše v kanceláři, chyba, koš právě vynese uklízečka, Philippa se udá telefonem, je zatčena, neví ale, že onen zloduch nezemřel, místo něj ale náhodní čtyři lidé, dokonce dvě děti. To se k svému šoku dozví až při výslechu, kdy čelí podezření z účasti na teroristické akci. Právě v těch chvílích koná službu zapisovatele mladý policista a překladatel Filippo. Osudově se do obviněné zamiluje a vypracuje plán, jak jí dostat ven z vazby. Skrývá ji i sebe na půdě policejní budovy. Pomůže jí i s vylákáním zloducha na policii, aby jej tam Philippa mohla zastřelit. Opouštějí město, on má plán kontaktovat svého otce, vysokého policejního funkcionáře, ten jejich lásce požehná, ale kromě peněz a svého odchodu jim pomoc nemůže, když oni nechtějí, ona má plán, v městečku na venkově vyhledá svoji kamarádku, kde se kratičce skryjí, povečeří a vyjdou do krajiny na kopeček kde se pomilují a přenocují. Ráno dorazí k samostatně stojící farmě policejní jednotka i s vrtulníkem, obklíčí budovy, prohledávají, nepozorovaně Philippa a Filippo dorazí zpět, zmocní se vrtulníku a vznesou se tak vysoko, až se ztratí všem policistům i divákům z očí. Tenhle film mi „spadl z nebe“, jednak proto, že jsem nečekala, že ještě něco s CB zbývá k shlédnutí, jednak proto, že přišel ve chvílích, kdy jsem si uvědomila, jak moc potřebuji žít s Ivou jinak než doposud, distancovaně, jak osudová je moje láska k ní, obdiv a žádostivost. Buď spolu nebo velice vzdáleně. Což ale ona nechce, vyhovuje jí stav, kdy je sama.  Nebe režiséra Toma Tykwera je metaforou, příběh je jen příběhem, jím je odhalována povaha našich životů. Pokud vezmeme odvahu a postavíme se zlu, můžeme napáchat neštěstí a přitom ono zlo nezastavit. Přilepí nám nálepku, jsme obviněni z něčeho zcela absurdního. Ti, co nás vyšetřují, jsou sami zapleteni do sítě pozemských čachrů se zlem. Vedle nás je možná někdo naprosto spřízněn, jménem, číslem, údělem, čekáním, neštěstím, Filippo je spíše slaboučký, chráněncem otce, prokáže mimořádné odhodlání. Otec je někdo, kdo nás, pokud jsme na zemi, musí opustit, nepostaví se sice proti nám, ale své akce jsme odsouzeni vykonat sami a nést rizika uplatnění vlastní svobody. Ač jsme původně nechtěli, láska druhého nás může také přimět milovat. Ztratíme se v lásce, smažeme rozdíly, není jen milovaný a milující, odstraněny jsou znaky rozdílů, jsou jen lidé. Zlu panujícímu ve světě neunikneme, milenectví nám jen na chvilku poskytne azyl, lze se vznést do nebe, ale jen za cenu smrti. Lépe se nám odchází s milujícím než samotným. Nebe je tehdy a tam, kde nás nikdo nevidí, kde jsme se ztratili z očí. Nebe je otevřeno tehdy, když jsme ztratili pozemskou perspektivu, kdy již není možné žít. Cate bylo v době natáčení Nebe asi třicet. Giovannimu pětadvacet. Přesně jak postavám ve filmu. Výborně se k sobě pro tento film hodí. Ona navždy bude něžná a plachá, avšak přesná v činech, on navždy spíše nesmělý a nešikovný, ale skvělý v plánech. Na nebe s CB je možné jen kývnout, italsky Sì. Je jen ale herečka, proto je lichá představa věčného štěstí v nekonečném jejím objetí. Je jen herečka, jen přelud, jen utkaná mlžinka krásy, je jen nositelkou rolí. V případě Nebe nositelkou role krásné, jež nás doprovodí do nebe, protože jsme se láskou a činem osvobodili od hloupého života.

Decoding Annie Parker (2013), scénář a režie Steven Bernstein Jak si poradit se smrtelností? Filosofové a jiní s logem spolupracující si nezřídka při dekódování slova pomohou diferenciací. Například řeknou: O záležitosti Z lze hovořit ve dvojím smyslu. Jsou tedy dva význam smrtelnosti. Všeobecná a moje. Ta nutná, všelidská, je vědomím, že každý musí umřít… někdy a nějak. Toto vědomí je potlačováno většinou lehkomyslností, odlehčením života, bezstarostností čili hýřením, méně často důmyslností, zatížením života, starostlivostí čili religiozitou (svazkem). Tento první význam je poměrně nezajímavý, lze studovat rozličná náboženství, která se to snaží obejít, různé filosofie, které se to snaží pochopit, různé právní systémy, které se s tím snaží vypořádat. Náboženství poukáže na zásvětnou transcendentální skutečnost, jejíž realitu vyloží jako primární vůči přítomnosti, filosofie se pokusí o odstup, který pojmově uchopí jinak nepochopitelné, čímž samu smrt zmrtví a učiní směšnou, právo upřede síť konstrukcí, jimiž se odmarní majetek a mezilidské vztahy tak, že se zafixují do trvalejších institucí, jako například vlastnictví věcí a stát. Moje smrtelnost je ale jiná, nepřevoditelná, nedelegovatelná na náboženství, vědu či zákony. Moje smrtelnost je vždy tady, jako moje, vnímaná jako napětí vůle či nevůle žít. Jistě může být zapomínána, ale vždy znovu a znovu se přihlásí se svou zátěží, když ztrudí mysl, když se smrt ohlásí pokušením dekadence lidství, rezignací. Annie Parker, hlavní postava filmu Decoding Annie Parker (2013), scénář a režie Steven Bernstein, je nadčlověk. Nový druh, ten, kdo přemáhá smrt, dychtivě touží po životě sebe jako člověka, nikoli anděla, nedbaje toho, že by tu mohly být všechny důvody k rezignaci. Rakovina, přenášená genem, v jejím případě rakovina v prsu, zabila její matku, když Annie bylo 13, sestru, napadla i ji. Přišla o prs, vlasy, manžela. Neutekla z domu, kde vyrostla, druhý manžel symbolicky koštětem vymetl smrt z zakletého pokoje, kde smrt žila, jak ji tam umístila kdysi v dětství se svojí starší sestrou. Ten objasňující rozhovor se odehrává při návštěvě Annie u lůžka svého ex-manžela. Ten zmírá ztýrán rakovinou tlustého střeva. Annie jej vyzývá, aby tak jako ona předtím, věřil v něco, bojoval, aby mohl žít. Paul v podstatě chce umřít, věří ve smrt. Myslí slabě o sobě, ptá se Annie, co v něm ona viděla, když si jej brala a měla s ním syna. Annie byla přilákána a přitahována jeho bezstarostností, lehkobytím. Sama se svou rakovinou bojovala radostnou vědou, studiem genetiky. Nietzsche prošel třemi stádii úvah. Stejně jako Annie Parker. První je přitakání životu nalezené v dionýzském oproti apolónskému. Druhá spočívá v zmíněné radostné vědě proti křesťanství. Třetí pak v vůli k moci zosobněné nadčlověkem vytyčenému vzhledem k veškerému nihilismu.  Není Nietzsche jen psychologem? Není diametrální diferenciace nadčlověka jen psychologismem, když jde o to odlišit nadčlověka od člověka resentimentu? Skrze psychologizované tázání se po duši, starost a péči o duši, dostává se k povaze bytí. Přesně jako to Heidegger viděl – v pobytu, tu-bytí, nalézáme porozumění bytí samému.  Dekódování Annie Parker, představené Samanthou Morton, spočívá nejprve v odkódování dětinské pohádkové předurčenosti fatalitou rodinné předurčenosti zemřít na rakovinu prsu, zadruhé v rozluštění genetického kódu jakožto spouštěče choroby navzdory všem pochybám vědecké obce 70tých let minulého století, kdy prapůvod byl hledán v okolnostech a za třetí v osobním sexuálním a vůbec životním vítězství, když potřikrát přemohla rakovinu. Její porozumění naději spočívá nikoli v nějaké zásvětné perspektivě, ale v mocném přitakání. Příběh Annie Parker je předlohou filmu. AP je Toronťanka, 1994 byla jednou z prvních žen v Kanadě otestovaných s BRCA1 genovou mutací, její nález smrtelného genu byl pozitivní. Svůj příběh i prostřednictvím nadace šíří v Severní Americe, příběh vítězícího zápasu se smrtelností. „My life was a comedy. I just had to learn to laugh"