berg.12

Produkce arte se po letech vrací na stavbu největšího projektu součané experimentální archeologie. Kdyby se tam vraceli každý rok, vůbec by to nevadilo. Fascinujícího materiálu ze stavby středověkého hradu by bylo pořád dost.

První část Endgame naplno odkrývá, v čem Marvel léta selhává. Druhá, v čem nekompromisně vítězí. Pro ty, co se přiklánějí k první variantě, může stačit skutečnost, že jedinou ryzí filmovou emocí po desti letech zůstávají vtipné hlášky. Pro příznivce druhého snad neexistuje ve filmové historii lépe zvládnutý producentský projekt. S komiksovými hrdiny jsem díky železné oponě nemohl vyrůstat a žádný si mě během deseti let naplno nezískal. Přesto po poslední scéně nemůžu jinak, než v ústraní s respektem salutovat.

Osud lidstva? Osud vesmíru? První dvojdíl závěrečné Marvelovské etapy je o jednom jediném: osudu superhrdinů, se kterými jsme strávili posledních deset let. Na ničem jiném nezáleží a z jednotlivých filmů se při zpětném pohledu stávají seriálové epizody. Marvelovské Empire Strikes Back.

Takový muzikál highschool integrační. Film bez špetky dramatických i hudebních ambicí.

Konečně odpověď na otázku, jak a s kým vlastně trénují superhrdinové. Tíha světové odpovědnosti padá během kočkování na letišti a drama zůstává opět a jen mezi hlavními hrdiny. Kdo by to byl řekl, že nabušeným záporákům v Marvelovském universu bude konkurovat Herr Müller.

Wow. První Marvelovka, co se nasnaží mít na všechno vtipnou hlášku a díky své uzavřenosti a designu působí i jako komiksový film.

Nejlepší Jamesův film a možná nejlepší film podle videohry.

Nejzajímavější na tomhle filmu bylo asi sledovat svatou válku, která ho provázela na internetu. Seriously? Tolik emocí kvůli tomuhle? Co takhle vytáhnout na chvíli hlavu z YouTube bublin? V rámci Marvelovské výstavby příběhu a tvorby charakteru Kapitánka ničím zvláštním nevybočuje a nevyčnívá. Vyjma přepálených schopností, díky kterým by celou řadu mohla odehrát pomalu sama.

Když se ve filmech s Jamesem Bondem vynoří padouchův podmořský palác, vesmírná stanice či chapadla tajné organizace, tetelím se blahem nad žánrovou stylizovaností. Když si ve špionážním filmu s výbornou akcí ze všeho nejvíc přeju, aby si hrdinové víc popovídali u kafe, asi nade mnou někde sklapla past žánrových očekávání.

Já chápu a někdy i rád vyhledávám poetiku starých brakových scífek. Taky chápu Strážce jako nezbytné rozšíření Avengers, kterým byla naše planeta už dost těsná. Když je ale film dělán s gigantickým rozpočtem za využití nejmodernější technologie a talentu filmařů, není to jen nějaká pocta. Takový film už nastavuje pravidla. A podobně jako u prvních Transformers, jedna má část na ně odmítá přistoupit a tleskat 'čiré zábavě'. Asi už stárnu.