berg.12

Krevní tlak stoupá, tep srdce se zvyšuje. K tomuto cíli směřovalo předchozích 72 hodin. Final boss. Závěrečná bitva se za doprovodu osudově burácivé hudby rozbíhá. Ponětí o čase se vytratilo, okolí jsem přestal vnímat, stejně jako počet neúspěšných pokusů. Vítězství je na dosah, když tu náhle, tón hudby se zcela mění. Namísto extatického pocitu ze zdolání hry se odhaluje tragédie shakespearovských rozměrů a vy začnete pochybovat, jaký to snažení vůbec mělo smysl.

Hudba ve hře Hollow Knight je výjimečná nejen schopností podbarvovat různorodé levely, ale především uměním vyprávět. Předivo hudebních témat a práce s leitmotivy výrazně napomáhá poodhalovat příběh a je nedílnou součástí herního zážitku. Namísto procházení různých levelů a boss fights spoluvytváří jednolité filmové vyprávění a probouzí skutečný filmový zážitek.

Nevím, jestli to je náhoda, ale co se hudby týče, mohu připsat své nejfilmovější zážitky posledních let právě počítačovým hrám. Ať už se jednalo o Kingdome Come Deliverance, Child of Light, Subnauticu nebo právě nejnovější Hollow Knight, žádný kino zážitek se nevyrovnal filmovosti zmiňovaných her. A to říkám při plném vědomí současných hudebně-filmových trendů, elektroniky, minimalismu, zvukového ambientu a rozdílu mezi lineárním a nelineárním vyprávěním.

Potvrzuji si tím pouze to, co mi už dlouhou dobu ve filmu chybí – hudba, která umí vyprávět. Samozřejmě, film a počítačová hra mají zcela jinou strukturu, práci s časem i produkční vývoj. Pokud jsem ovšem schopen vnímat jednotlivé hudební nuance nad zpocenou klávesnicí, během toho, co zoufale hledám vteřinové okénko na uzdravení, proč by komplexnější hudební struktury nemohly fungovat v současném filmu? Jak dlouho mi počítačové hry budou filmové zážitky suplovat? Zvedne někdo hozenou rukavici, aby nezůstaly jen součástí filmové historie?

Video vzniklo v rámci Akademie komorní hudby v Colditzu s tematikou filmové hudby. Krátké filmy se na závěrečném koncertě promítaly s živou hudbou v různých stylech a obsazení. Kvalita záznamu je ale bohužel daleka nějakého reprezentativního zveřejnění, tak alespoň jeden náš kousek, ve kterém jsme si pohráli se zvukovou stopou známého Pixarovského kraťasu.

Z čirého zoufalství nad tím, jaký klip sestříhám své žačce ke skladbě od Daniela Hellbacha, vznikla nakonec malá pocta Nickovi a Noře z detektivní série The Thin Man (1934). I dobový článek z premiéry v New York Times nese nadpis 'A Nonchalant Criminologist'. A čím jiným jsou pan a paní Charlesovi, než synonymem šarmu, vtipu a nonšalance. A samozřejmě také chlastu.

Mladší dryas bylo období na sklonku poslední doby ledové, ve kterém se postupné oteplování velmi náhle zlomilo do výrazně nižších teplot, aby stejně tak náhle po více než tisíci letech vyletělo zpět. A podle nejnovější hypotézy byl tento zlom způsoben dopadem velkých úlomků komety na zemský povrch. Obecně je myšlenka známá jako Younger Dryas impact hypothesis. A navzdory patnácti letům intenzivní práce desítek vědců po celém světě a zcela zlomový význam pro lidskou historii jste o této kometě, která jeden nedávný doomsday na naši planetu přinesla, pravděpodobně ještě neslyšeli.

Sledovat reakce na nejnovější satiru Don't Look Up!, je někdy stejně zábavné a frustrující, jako film samotný. Každý se zoufale snaží ho vyzdvihovat či na něj zaútočit ze své perspektivy, ať už je modrá, červená nebo zelená. Jak můžou být ostatní tak slepí a nechápat, že jde: o životní prostředí! ne, o Covid! ne, o bilionářské korporace!, ne, o politiky! ne, o média! ne, o lidskou blbost! ne, o všechno dohromady! ne, všechno to je jenom další woke propaganda!

Žádný vědec s otevřenou náručí nepřivítá skutečnost, že jeho výzkum najednou ztratil smysl a texty už nebude nikdo číst. Politik si jen těžko připustí, že ztratil moc, média vliv, korporace byznys a lidé, že se mohou mýlit. Vyhrávají emoce a status quo. Navzdory všemu pokroku jsme bytostmi zvyku.

Jestli Don't Look Up! něco reflektuje, je to především tahle lidská přirozenost. Nezáleží na tom, jestli dojde k přírodní katastrofě, způsobíme ekologickou pohromu, pandemii, či rozpoutáme válku. Jsme v tom všichni společně.  Připustit si změnu může vést k destrukci toho, co známe, opak k destrukci toho, co máme. Míra frustrace, která mě provázela celým filmem, tak vlastně odráží spoluodpovědnost za to všechno. I já jsem jenom člověk.

Jsou tak protichůdné, že nejdou vměstnat do jednoduchého komentáře. Jsou tak protichůdné, že si sám se sebou protiřečím.  Přesto ty divácké pocity zažívám u každého Nolanova filmu a u jeho nejnovějšího (Tenet) dosáhly téměř nesnesitelné míry.

Zcela pominu batmanovskou trilogii, protože ta se ve zpětném zrcátku jeví jako nejslabší (nejméně Nolanovský) článek jeho filmografie. Na Nolanových filmech těžko nacházím nějakou slabinu a jeho novější filmy ve mě vyvolávají bez nadsázky diváckou extázi. Včetně Teneta. Nepopiratelný autorský vklad, způsob, jakým jsou promyšlené, vystavěné, nasnímané, skvostné akční scény i divácké zamyšlení, to vše je neoddiskutovatelné. Nolan se vymyká běžné produkci a osobně si ho řadím vedle nemnoho moderních blockbusterových filmařů s auterským rukopisem.

A proč tedy ta rozporuplnost? Vezměme si aktuální příměr s Jamesem Bondem. Jakékoliv prostředí v jeho filmech, ať už asijské kasino, alpské vrcholky, Karibik, Paříž, Benátky, pro něj nebo diváka něco znamenají. Jsou pojítkem ke scéně, ději, charakteru, atmosféře či laciné etnografii. U Nolana jsou to jen špendlíky na mapě, které lze prohodit dle libosti a na výsledný film to bude mít vliv zcela nulový.

Co je ovšem mnohem horší, stejně tak se chová i ke svým postavám. U převážné většiny z nich je zcela lhostejné, jestli je to muž, žena, starší, mladší, Ind či Australanka. Zaměnitelné by mohly být stejně tak. Kým jsou, odkud přicházejí charakteristika, motivace, vývoj, emocionální vazby, důsledky jejich jednání jsou pouze konceptuální, nikoliv lidské. Míra ztotožnění se s nimi je téměř nulová, o to bolestnější jsou momenty, kde to Nolan předpokládá a vyžaduje. Zrazuje tím sám sebe, protože to, co může rušit jeho dokonalý plán, zároveň potřebuje k tomu, abychom se pro jeho plán angažovali. Jestliže jsem byl ochoten na to vše přistoupit, pak proto, že Inception byl Sen, Interstellar Vesmír, Dunkirk Válka. Ale u Teneta? Čas? Všechny jeho předchozí filmy k němu měly mnohem osobitější vztah. Je to akčňák, nějaká meta rovina se na něj roubuje jen těžko a na globální měřítko Nolan zcela rezignuje. Proto v něm tyto slabiny vyniknou zdaleka nejvíce.

U žádného jiného režiséra neprožívám tyto kontrasty tak intenzivně, současně a v tak dokonalém rozporu. U žádného jiného režiséra se mi nestává, že jeho filmy zároveň vidět chci i nechci, že si je zároveň užívám i u nich trpím. Nolan je pro mě prostě dokonalý Schrödingerův režisér.

Pokud ještě neznáte Joe Rogana, máte nejvyšší čas. Nikdo jiný si živě s Elonem Muskem jointa prostě nezapálí. Jeho show vyrostla během let v suverénně nejsledovanější americký a pravděpodobně i světový podcast. Nikomu jinému se nepodařilo pravidelně s každou novou epizodou vyhnat sledovanost do milionových čísel. Jednou jsou jeho rozhovory zanícenou vědeckou diskuzí, podruhé osobní zpovědí, potřetí amalgámem chlapské blbosti. V čem tkví tedy jeho úspěch? Inteligenci? Výběru hostů a témat? Zábavnosti? Sexy hlasu?

Jakýkoliv první dojem na vás udělá, pravděpodobně se v něm budete mýlit. Se mnou to nebylo jiné a v jeho studiu mě nejdříve udrželi jen konkrétní hosté. Formát  pořadu odporuje všem pravidlům a poučkám o cílových skupinách nebo objektivní žurnalistice. Jediné, co je spojuje, je jednoduše Joeův zájem o danou věc. Potkáte v něm sportovce z ringů, komiky, kvantové fyziky, astronomy, podmořské lovce s harpunou, konspirátory, zakázané archeology, dietology, klimatology, inovátory, žurnalisty, politiky, dobrodruhy, celebrity, kolegy z branže nebo prostě jen jeho kamarády.

Vezměte si nějakého známého moderátora. Kolik o něm víte? Kolik vám o sobě prozradí? Joe sám je součástí jeho rozhovorů. Jako MMA fighter, komik, lovec jelenů s lukem, otec tří dětí, liberál, příznivec sauny, zbraní, konspirace, THC, DMT a čehokoliv, co dokáže navodit změněné stavy vědomí. I se známou osobností je schopen vést desetiminutový monolog. Jako když si dva povídají u piva, přičemž si po čase přestanete být jisti, kdo koho vlastně zpovídá. Přístup k životu, zkušenosti a postřehy, pečlivě budované argumentační pevnosti i otevřenost novému vede k tomu, že jste ochotni jeho rozhovory poslouchat, i když s ním nesouhlasíte a téma vám absolutně nic neříká.

Právě osobní rovina odlišuje Joe Rogana od většiny ostatních performerů. Má navíc obdivuhodnou schopnost tolerance a pokory. Baví se rovnocenně s lidmi nejrůznějšího stupně intelektu a dokáže tlumit názorové rozepře. Většinou tedy. Hosté se u něho cítí vítáni a uvolněně, k čemuž určitě přispívá další anomálie jeho vysílání. Délkou totiž často přesahují tři hodiny. Pro mě naprosto ideální průvodce k práci, který po čase způsobil to, že jsem téměř přestal poslouchat rozhovory, které mají méně než dvacet minut, protože se z nich prakticky nic nedozvím. Ve veřejném mediálním prostoru je jeho podcast téměř ztělesěním svobody projevu i ostrůvkem příčetnosti.

A proč máte nejvyšší čas? Od září do konce roku totiž Joe Rogan přechází se vším svým obsahem exkluzivně ke Spotify. Je to naprosto bezprecedentní krok a jsem nesmírně zvědavý, k jakému přeskupení sil na mediální scéně to nakonec může vést. Já na 'subscribe' kliknul okamžitě.

Vynucená pauza v kariéře Louiho CK mě motivovala zabrouzdat trochu více ve vodách stand-up komedie. Než jsem náhodou narazil na jeho videa, nebyl to žánr, který bych nějak cíleně vyhledával. Dlouho to vlastně pro mě ani žánr nebyl. Vladimír Menšík byl vždycky přece bavič a vypravěč a samostatně se u nás stand-up nikdy nepěstoval. Tradice hodinového sólo výstupu byla pro mě něčím úplně novým a Louis CK byl snad i první osobou, která mi jej naplno zprostředkovala.

Respektive Louis CK byl asi prvním, jehož show jsem dokoukal celou. Tu a tam jsem o nějaké výstupy zavadil, ale u žádného delší dobu pozastavil. YouTube algoritmus mi poté přihrával další a další vzorky a já mohl proplouvat od Rickyho Gervaise, Ellen Degeneres, Davea Chapella, Hazel Brugger, Jerryho Seinfelda, Roba Williamse až k Televarieté. Mé porozumění humoru je samozřejmě limitováno řečmi, ve kterých se dokážu zasmát, takže pokud je nějaký norský komik, co vás dohání k slzám, je mi líto.

Přestože dokážu ocenit osobitost jednotlivých komiků, z nichž velká část jsou i herci, k nikomu jsem se od počátku nevracel tak rád, jako k Louimu. Za prvé, jeho angličtina mi dokonale sedne. A jeho výstupy sprostého lidového filozofa, co prohrál boj s rodinou i krizí středního věku, k žádné perverzi nemá daleko a z nekorektního vtipu o postižených vybruslí vtipem o Osvětimi, mi prostě přirostly k srdci.

Pořád jsem ale nevěděl, proč zrovna jeho humor a proč je jediným, do jehož výstupů jsem ochoten i investovat. Vtipem přece srší i ostatní. Až po jeho meetoo pauze mi konečně došlo, co u jiných tolik nenacházím. Louis CK totiž vypráví film. Je snad jediným komikem, u kterého nesleduji jen řeč, ale naskakují mi rovnou filmové obrazy. Tónem, gesty, mimikou a timingem navodí dokonalý pocit filmové scény a přesto, že některé pasáže znám už nazpaměť, znovu se k nim rád vracím, protože je chci znovu 'vidět'. I jeho výstupy rozlišuji hlavně podle filmových scének vytvořených v mé představivosti. Nevím, jestli tak působí jen na mě, nevím, jestli to je nějaká úchylka, každopádně jsem rád, že je zpět. Respektive pro mě nikdy ani neodešel.

up to date

Nejlepší teaser poslední dekády. Dokonale vycizelovaný marketing. Reakcí na něj jsem viděl snad padesát, ale TAHLE u mě vede. 70ti-80ti letí herci sklízí ovace jako rock stars. Od lidí, co pomalu nebyli na světě, ani když se točilo první pokračování. To už není film ale náboženství. Pure fan gold.

La Traviata od Giuseppe Verdiho je opera o high society kurtizáně. Ač to dobový a kulturní kontext zcela vylučuje, zkusme si představit situaci, že její roli zpívá asijská/černošská zpěvačka. Může to fungovat? Málokdo by se nad tím asi pozastavil.  Role Traviaty totiž není určena vzhledem, ale především hudbou, resp. zpěvem a emocemi v nich zobrazených.

Fajn, teď trochu hlouběji a na otázky si může každý podle své etické a estetické korektury zkusit odpovědět sám. Může Ind hrát roli Ježíše v muzikálu Jesus Christ Superstar? Může hrát Řek Richarda III či Japonka Julii v Shakespearově hře? Může běloch reprezentovat ve filmu mongolského válečníka? Egyptskou královnu? Kolumbijského drogového bosse? Může hrát Angličan francouzského krále? Němka Boženu Němcovou? Rus Sherlocka Holmese? Má si každý národ/etnikum točit jen ty 'své' příběhy? Jaká je ta správná etnicita postav ze sdílených legend a mýtů? Můžeme na historické postavy uplatňovat současný ideál krásy? Vyvádí mě z míry, že se ve Starém Římě mluví anglicky?

Hranice leží pro každého trochu jinde. Ať už si ale na tyto a další tucty podobných otázek odpovíte jakkoliv, filmový svět by se musel zhroutit, kdyby hlavním měřítkem měla být autentičnost. A nejen filmový. Byla doba, kdy ženy nemohly hrát v divadle a jejich role byly obsazovány muži. Chlapci se nechávali kastrovat, aby mohli na jevišti zpívat antické hrdiny. Stejně tak film byl, je a bude stylizované umění, které vždy jako jakékoliv jiné podléhá módě a dobovým normám.

Komu se vaří v žilách krev u černého Achilla, může si zchladit žáhu třeba představou, jak se francouzský Vinnetou prohání mezi olivovníky s jugoslávským komparzem a italskými kráskami. I když dokážu velmi dobře tyto pocity pochopit, znám toho z historie umění příliš na to, abych se nechal vášnivě unést na jednu či druhou stranu. Navíc film pro nikoho není jediné referenční médium k poznání světa a historie. Takže klid, dějiny filmu nás učí, že hlavu do dlaní si nad rozhodnutím tvůrců začneme dávat tak za 30 let. A na vaše děti to bude mít maximálně stejný vliv jako pohádky o rudém bratru od Plitvických jezer.

S nákloností k českému filmu posledních dvou dekád se nijak netajím. Kdybych tvrdil, že zhlédnu jeden premiérový titul za rok, budu silně přehánět. V skutečnosti, že jsem si po dlouhé době nějaký užil, lze tedy těžko hledat výpovědní hodnotu. Až na to, že se tentokrát nejednalo o film ale počítačovou hru.

Kingdome Come Delieverance je projekt, na který jsem se těšil už léta, prostě proto, že mám rád historii. Hra splnila prakticky všechna očekávání a vedle kvalitně vyplýtvaného času přinesla i jeden nečekaný bonus - filmový zážitek, který jsem v českém filmu nezažil dlouhou dobu. Ano, PC hra. Filmový feeling provází celou hru, ale zejména v prologu, konečné fázi a DLC 'Úděl ženy' se z cut-scén i samotného herního zážitku stává regulérní filmová story.  Má nápad, atmosféru, vtip a vytváří perfektní žánrový kousek, kterému se českému filmu tradičně zoufale nedostává.

Filmový zážitek navíc korunuje skvělá hudba, která vás nepřestane bavit ani po tuctu odehraných hodin. Některé tracky v herním světě pomalu už zlidověly a jestli by si hra za něco opravdu zasloužila sošku odnést, je to právě soundtrack. K tomu samozřejmě nedojde, takže tenhle skromný text je jejím symbolickým předáním alespoň z mé strany.

Fenoménu komiksových filmů poslední dekády se nelze vyhnout. Dlouho mi ale nedocházelo, proč mě ten jedinečně vystavěný a léta budovaný svět  superhrdinů a současně i vrcholů filmové zábavy nedokáže tolik nadchnout. Až jsem konečně pochopil, že problém není ani tak v superhrdinech, jako ve světě okolo nich. Žádný totiž neexistuje.

Jasně, o ten především vůbec nejde. Filmy spíš připomínají hrátky antických bohů či Cestu na Západ. Svět nadpřirozena a nadlidských schopností. Jenže co zůstává skryto v rámci komiksového políčka, filmy tolik skrývat neumí. Hrdiny před světem šlo ukrývat jen v počátku. Jak jsou města postupně ničena a dimenze pořádají na Zemi dny otevřených dveří, chybí jim už  jen Twitter účet. Vlády i ekonomiky fungují normálně dál a planeta se s každým pokračováním v duchu sitcomových seriálů restartuje do statusu quo. Vznikají-li nové reference a souvislosti, je to pod úhlem 5° od reality. S pocitem, že sleduji spíš další Mission Impossible než superhrdinský flick.

Namítnout lze, že od počátku jde spíš o paralelní svět a dějiny. Jenže i ty potřebují nějaký rámec, ne jen rétorické připomínky válečných konfliktů a globálních institucí. O vedlejších postavách ani nemluvě. Koho by zajímaly psychické pohnutky Athény či Afrodity bez důsledků Trojské války? I bohové potřebují smrtelníky, aby mohli býti bohy. Za co potom hrdinové bojují? Koho zachraňují, když na nikom a na ničem nezáleží? Nejsou jim lidé spíš na překážku? Co mě má přimět trochu se angažovat, mimo dětské radosti z toho, jaké udělátko proti sobě zas všichni vytáhnou? Žádný mýtický přesah ani hra s archetypy se tentokrát nekoná.

Vezmu-li Burtonova Batmana, pak v něm jiný svět než Gotham City neexistuje. Město je svým vlastním vesmírem a dotváří tak pocit dokonalé komiksové stylizace. Stejně tak Superman prostě je Amerika. Jakýkoliv pokus ho globalizovat musí zákonitě skončit kolonialistickým krachem. A právě nedostatek stylizovanosti, respektive otevřené lavírování mezi vícero póly, mi brání se do tohoto nového komiksového světa bez problémů ponořit. Tak, jako se to u některých předchůdců už povedlo. Velkou měrou se na tom samozřejmě podílí také hudba. Deset let trpělivého budování filmového světa a přes dvacet vystydlých hudebních gulášů? Ale to by už bylo téma na trochu jinou úvahu.

... aneb co se nevešlo do komentáře. Trochu unylá ale plně orchestrální 'soundtracková' verze Šnitkeho díla.

O Hanse Zimmera se dokáže otřít každý, mě nevyjímaje. Mnozí ho milují, pro mnohé však jeho hudební techno-fabrika symbolizuje zánik filmové hudby. Je proto na čase zamyslet se nad tím, jestli jeho styl zejména ve spolupráci s Christopherem Nolanem filmové hudbě něco přináší. Tahle úvaha se peče poměrně za čerstva a ingredience do ní jsou spíš rámcové vzpomínky než zevrubná analýza, takže výsledný tvar se může měnit. Ale s chutí do toho.

Osou pro mou úvahu jsou čtyři filmy - Dark Knight - Inception - Interstellar - Dunkirk. A vlastně jeden jediný formální úkaz. Tradičně hudba kopíruje jednu scénu, dává jí charakter, napětí, gradaci. Drží ji pohromadě a mnohdy dává i smysl. U Batmana jsem si poprvé výrazně všimnul, že Zimmerova hudba tenhle princip stírá. V jeho podání totiž rámcuje několik scén za sebou, ať je to schůze v kanceláři, diskuze o high-tech hračičkách či nástup do akce. Zdánlivě nesouvisející a charakterově odlišné scény tak propojuje jeden hudební puls a tím i jediná emoce. Aniž si toho většina diváků vesměs všimne, tah není určován smyslem scény či střihem, ale jedním souvislým hudebním trackem. V Batmanech mě tenhle způsob značně iritoval, považuji ho spíš za důkaz líného skladatele a režiséra, kteří vycházejí vstříc potřebám konstantního hudebního smogu.

V Inception se ovšem ukázalo, že tenhle princip může ve filmu velmi dobře fungovat. Díky prolínání různých časových rovin se hudba stala přirozeným pojítkem, součástí struktury a celkového plánu. Naprosto zásadní úlohu sehrává potom  v Interstellaru, kde v některých momentech nepokrytě přebírá hlavní roli. Bez jednolité hudební plochy by se prolínání dvou naprosto nesourodých scén zcela rozpadlo na kusy. Ve filmu, který pracuje s relativitou času, funguje jako dokonalý tmel, se kterým evidentně počítá i sám režisér. Vůbec potom nepřekvapí, že i v Dunkirku tvoří hudba charakteristiku jednotlivých časových rovin, zní monotónně prakticky pořád, i v momentech, které to za normálních okolností nepotřebují. Téměř jako droga udržuje jednolité napětí po celou dobu filmu a napomáhá pocitu jedné události.                                                              

Hans Zimmer s tím určitě nepřišel první. Napadá mě třeba Magnolia, Stanley Kubrick a jistě se najdou příklady další. Jak tragicky může tenhle hudební princip degradovat, dokonale odráží Marvelovská série, která do puntíku přebrala právě onen iritující hudební smog z Batmanovské trilogie - jedno co se děje, hlavně ať pořád něco zní. Stejně tak se dá polemizovat, jak životaschopný je pulzující kolovrátek Dunkirku a do jaké míry se Zimmer jen veze na vlně, či ji pomáhá vytvářet. V týmu s ambiciózně auteurským režisérem se ovšem Zimmerova hudba bez pochyby stává jedním z výrazných stylotvorných elementů. A stranou klasické diskuze kdo koho vykrádá a který soundtrack ve filmové historii je ten nejvíc cool, je pro mě jeho spolupráce s Christopherem Nolanem zatím to nejzajímavější, co Hans Zimmer filmově-hudebnímu světu přinesl.

Jsem žánrový divák. Nikoliv proto, že bych nedokázal ocenit filmovou myšlenku, ale proto, že si dokážu užít a plně ocenit jedinečnost a svébytnost jednotlivých žánrů. Stejně jako v hudbě, malířství či architektuře. S jednou jedinou výjimkou.

Když jsem začínal objevovat filmový svět ve velkém, se třemi žánry jsem zápasil. Prvním byl muzikál. Snad proto, že u velké většiny jako muzikant celkem trpím a snad proto, že se ty šarády od počátku tváří nepokrytě jenom 'jako'. Bob Fosse tehle odpor zlomil a dnes už mě jen tak nějaký zpívánkový gesamtkunstwerk neodradí. Western, to byl tvrdší oříšek. Pro někoho, kdo si celkem protrpěl svá skautská léta, nebylo lehké se identifikovat s chlapskou romantikou a zašlým ethosem westernových filmů. A ne, Vinnetou opravdu není western a Moriccone opravdu nezní všude. Cíleně jsem se zakousl snad do desítky z nich, aby hlavně skrze Johna Forda došel u mě tenhle žánr konečného vykoupení. Ani jeden z výše jmenovaných to nedotáhl to mé top, ale oba si teď dokážu naplno užít.

A který žánr stále odolává? K horroru jsem si zatím cestu nenašel a nevypadá to, že by se blýskalo na lepší časy. A to jsem se sakra snažil! Kde jinde než na čsfd může jeden čerpat inspiraci a doporučení toho nejlepšího. Jak se ale ukazuje, pokud horor nefunguje ve spojení s jinými žánry jako u Jacksona či Camerona, pokud v něm není dominantní jiná umělecká složka jako hudba v případě Omen či Shining, setkává se u mě s nulovou odezvou. Nikoliv odporem, to by byla alespoň odezva. Na rozdíl od dvou předchozích úspěchů, horror ve mě stále nevzbuzuje žádné angažmá a estetický zážitek. Touhu vychutnat si žánr právě pro jeho kvality a jedinečnost, jako je tomu u všech ostatních. Úzkost a úleva mi nestačí. I když dosavadní pokusy dopadají jak navazování kontaktů v metru, nelámu nad současným stavem hůl. Zkouším dál a snad se někdy nějakému filmu/tvůrci podaří tohle prokletí zlomit. Koneckonců bych se konečně mohl cítit jako bezvýhradný žánrový divák.

Asi nebudu sám, komu vadí nekonečná řada neustálého nastavování, předjímání a nových interpretací. Mám pocit, že filmy nepokračují, ale metastázují. Za mých mladých let se přeci točily daleko originálnější kousky, že? Jenže divácká paměť je poměrně krátkozraká a selektivní a filmová historie většinou dalece přesahuje filmový rozhled.

Je tedy opakování a nastavování něčím pro současnost výjimečným? Nemám po ruce žádné statistiky (Douglasi?), ale jednoduchá odpověď zní - ne, není to ničím výjimečným. Přes pauzák se jelo od počátku kinematografie. Neustálé zpracovávání jedné látky je navíc typické už i pro operu a divadlo a filmový svět v tom jen navázal. Kolik Mušketýrů a známých předloh existuje jen v němé verzi, The Son of Kong, Son of Frankenstein, Frankenstein meets the Wolf Man, King Kong meets Godzilla, Dracula od Universalu, Dracula od Hammeru, předělávky do zvuku, předělávky do barvy, pokračování Supermana, Hvězdných válek, Čelistí, Vinetoua, Kmotra, Rockyho a dlouhé řady dnes už pozapomenutých populárních fliků, vymílání žánrů jako screwball, western, sandálový film, exploze pokračování po nástupu VHS... Čím více jsem chtěl dokázat, že můj pocit je oprávněný, tím více jsem musel kapitulovat. Opakování, pokračování a exploatace všeho co se chytne, bylo je a bude, ať se nám to líbí nebo ne.

V čem ale přeci jen to dnešní může být odlišné, je intenzita, daná především možnostmi internetu. Díky němu se udržuje  paměť, přiživuje nostalgie a vytváří pocit sounáležitosti daleko lépe než v dobách, kdy byl divák závislý jen na kinu či videokazetě. Díky němu ale také sílí snaha nejen pokračovat, ale i rozvíjet a vytvářet dojem ucelené ságy a pocitu, že bez dalšího dílu váš divácký dojem nebude kompletní. Osobně nemám problém tomuhle trendu ukázat svůj divácký prostředníček, Transformery jsem viděl jen první, X-Meny už nevím jaké, z Marvella sotva polovinu, Terminátor pro mě končí druhým dílem, na Hobita jsem se po první části vykašlal, na všechny 'x vs. y' kašlu úplně a nového Ben Hura či padesáté Piráty z Karibiku nechám na Uloz.to spokojeně spát. Vylučuje mě to sice ze sociálněsítních diskuzí. Ale když mi někde nechutná, čeho dosáhnu, když si stále budu objednávat další a další chody stejného menu, jen abych je mohl zkritizovat nebo zůstal 'in'? Dobře najíst se stále dá i dnes, jen je potřeba občas změnit lokál či společnost u stolu. A James Bond je jen jeden, že.

Jedna z věcí, za které jsem čsfd nejvíce vděčný, je nalezení prakticky všech střípků filmových vzpomínek. První večerníček asi netrefím, ale první kinozážitky hovoří jasně pro Šíleně smutnou princeznou a japonského animovaného Čaroděje ze země Oz. Vykopávat pískem zaváté seriály z Vegy a Magionu bylo jako slepovat rozbité zrcadlo, ve kterém se znovu ukázala dětská duše.

Nic z toho ovšem nepřebije vzpomínku silnější než všechny ostatní: papundekl. S odporem k němu jsem se snad musel už narodit, jinak si totiž nedokážu vysvětlit tu obrovskou míru rezistence vůči všemu umělému na filmovém plátně. Polystyrénoví zajíčci, modré pozadí či jen inscenační nasvícení mě dováděly někdy až k zoufalství. Stejně jako vědomí, že všem okolo je to pravděpodobně jedno a nechápou, z čeho mě chytá psotník. Lhostejno o čem, televizní pohádky jedna má část vždy protrpěla a každé nové zjištění, že zas půjde o nějakou umělotinu, by se dalo přirovnat k příchodu do začouzené putiky.

Pocit, že nejde o nic skutečného ale jen o nějakou hru, nezůstal ovšem jen u televizních pohádek. Proto jsem jako malý neměl rád filmy Karla Zemana, těžko nacházel pochopení  pro trikovou poetiku Raye Harryhausena a se schizofrenním pocitem sledoval mistrovská Hitchcockova díla. Ano, zlomit tenhle odpor ve prospěch estetického zážitku se mi podařilo relativně nedávno, ale toho cigaretového odéru se pravděpodobně nezbavím už nikdy.

Sváteční čas konce roku se pro mě za poslední léta stal obdobím, ve kterém se pod pláštíkem rodinné pohody amputuje dětská fantazie a představivost, ostrakizuje jakýkoliv konflikt, náznak strachu a nepohody a filmové umění se prodává za hrst hlášek. Jakoby všechny pohádky byly šité na míru neochotě rodičů řešit s dětmi takové věci a domělé neschopnosti vypořádat se s těmito prožitky. Každý jsme jiný, ale rané filmové vzpomínky patří mezi nejsilnější. A koho z nás formovaly ty s papundeklovými zajíčky?

Nevím, jestli označit českou pohádku posledních dvou dekád za rakovinu českého filmu nebo jeho demenci, ale prožít s ní vánoční svátky, je prakticky na kulku z milosti. Bůh před tímhle destilovaným filmovým zlem ochraňuj moje děti.

Proklínám seriály. Už léta na ně až na naprosté výjimky programově nekoukám. Sice se tím, zejm. v poslední době, vědomě připravuju o spoustu zajímavého, nicméně činím tak v zájmu zachování filmového zdraví a pocitu že nečumím  desítky hodin na to samé. Jsem-li už infikován, existuje pro mě jediná účinná terapie - plná lednička, spousta čaje a jede se durch řada neřada, ať se z toho vykurýruju co nejdřív (tímto vyjadřuju upřímnou soustrast všem televizákům, týdenní čekání na jednotlivé epizody v rozmezí několika let by mě nejspíš umořilo k smrti). Bohužel, neprozřetelné zhlédnutí jedné epizody mě o desítky takových hodin opět připravilo. Tentokrát jsem chytnul virus Doctor Who ve velmi zákeřné formě. Vidět pilot, asi můj imunitní systém odolá, ale to ne, musel jsem začít od konce, kde všechno začíná tak nějak od začátku ale vlastně od konce, takže nezbývalo, než se vrátit na začátek, abych měl jasno v tom, kde má každý konec svůj začátek a každý začátek svůj konec. To vše, aby mi nakonec zůstal provinilý pocit, proč sakra vůbec koukám na pitomost, kde Spitfajry sestřelují vesmírnou loď, Vincent van Gogh bojuje s vesmírnými monstry a vyšinutý chlápek v modré telefonní budce honí časoprostorem plechové konzervy.  Proklínám seriály.