Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Akčný
  • Komédia
  • Animovaný
  • Dokumentárny

Recenzie (758)

plagát

Ostrov (1960) 

Krásné, výjimečné dílo s intenzivní atmosférou, podpořenou izolovaným prostředím či absencí dialogů. Můžeme doslova cítit běh ročních období a každodenní tvrdou dřinu a jen velký ignorant nepocítí obdiv k lidské práci a houževnatosti, jen málokdo si neuvědomí, o kolik nad hranicí možností by pro nás, zhýčkané městské povaleče (jasně, já vím, že se u těch počítačů tvrdě nadřem, ale přeci jen...), takový život byl. Jeden obzvláště vnímavý jedinec zde označuje snímek za "rádobyhluboký" - to mi přijde vrcholně směšné, je zjevné, že Shindo se o žádný ponor nesnažil, styl je minimalistický, popisný až dokumentaristický a vše je velmi zřejmé a jednoduché, tedy pravdou je spíše opak. Namáhavé činnosti, kterými je film vzhledem k tématu prosycen, i nepřítomnost dialogů, vedou aktéry (Taiji Tonoyama ve své patrně největší roli a tradičně uhrančivá Nobuko Otowa) k jednoznačně "fyzickému herectví", které je radost sledovat (ono když se člověk lopotí do svahu s desátým vědrem vody, není už toho potřeba moc hrát;).

plagát

Slepá bestie (1969) 

Zatím asi nejexperimentálnější Masumura, jakého jsem měl možnost vidět. První, delší část filmu, je zajímavá z psychologického hlediska (vztah Michia k matce v kontrastu s jeho vztahem k Aki, Akiiny pokusy obtočit si Michia kolem prstu a poštvat jej proti matce, zajímavé je ostatně i téma hmatu a slepoty), druhá část, řekněme necelá závěrečná třetina, jde spíše do extrému a prozkoumává podstatu a hranice masochismu, jen aby na závěr předvedla, jak končí překročení hranic mezi sebezáchovností a touhou po prožitku. Vzhledem k tomu, že k podobným žánrům ani tématům neinklinuji, jsou ode mě silné *** skvělou vizitkou...

plagát

Okasareta hakui (1967) 

Jako obvykle, Wakamatsu na extrémní situaci předvádí střípek moderního světa bez emocí, plného prázdných životů, prostého jakýchkoli stěžejních hodnot. Snímek reflektuje skutečnou událost, kdy sadistický pomatenec na ubikaci zdravotních sester zavraždil postupně pět ze šesti spolubydlících. Natočené je to dobře, což o to, avšak poselství filmu je v zásadě stejné, jako u jiné režisérovy tvorby, která však obecně bývá působivější. Zatímco s mnoha podivíny z filmů KW se lze více či méně ztotožnit, či je alespoň pochopit, v tomto případě se dočkáme pouze chladného zabijáka bez projevující se osobnosti, kterého doma buď zneužívali, nebo příliš rozmazlovali. Co se Wakamatsuovi musí nechat, a to platí nejen pro tento film, je velký cit pro situace, kdy se jednotlivé postavy snaží zachránit si za jakoukoli cenu vlastní život...

plagát

Moje úloha je pomsta (1979) 

Neomylně rozpoznatelný Imamurův styl, jako obvykle velmi nezaujatý, paradoxně však snad o něco méně odtažitý, než je zvykem. Co do hereckého obsazení, měl Imamura velmi šťastnou ruku a, jak sám přiznává, až při natáčení tohoto snímku si našel cestu k hercům jako takovým. Byť se film drží knižně vydaného životopisu, podnikl Imamura vlastní iniciativy (s určitou nadsázkou snad lze říci pátrání) v zájmu co nejhlubšího proniknutí do událostí, včetně detailního putování po stopách Akiry Nishiguchiho (ze zřejmých důvodů se ve filmu postava jmenuje Iwao Enokizu). Přesvědčivý návrat po více než 10-tileté tvůrčí pauze.

plagát

Ztratil se člověk (1967) 

Zajímavý (a na svou dobu patrně také docela inovativní) pseudodokument, skrz naskrz prosycen relativizací skutečnosti. Právě relativizace je zřejmě Imamurovým hlavním výrazovým prostředkem a byť nebývám jejím příznivcem (resp. její "laciné" podoby - zrelativizovat se dá všechno a demagog dostává do ruky mocný prostředek), Imamura je jejím mistrem a tvůrcem, který ji ovládá nejlépe z mě známých umělců, přičemž je velmi příznačné, že film, který jej ovlivnil asi nejvíce, byl Kurosawův Rashomon.

plagát

Inugamike no ičizoku (2006) 

Ichikawa vstoupil 2x do téže řeky a po 30-ti letech znovu zpracoval tutéž předlohu, či přesněji řečeno předělal svůj vlastní film. Mladší dílko kvalitou nijak nezaostává, je ale o necelou pětinu kratší a tudíž o něco více sestříhané. Oproti předchozímu snímku je tento o něco transparentnější (konkrétněji - obsahuje více nepřímých náznaků), myslím, že v této verzi bude pro většinu diváků snazší udržet krok. V "čestné (mini)úloze" zesnulého Saheie Inugamiho vystřídal Rentara Mikuniho Tatsuya Nakadai, představitel hlavní role Koji Ishizaka zůstal, fajnšmekrovo srdce zaplesá nad obsazením postav nejstarší (Junko Fuji) a prostřední (Keiko Matsuzaka) dcery (btw obě zmíněné, kdysi neuvěřitelně půvabné, dámy, mají stále charismatu na rozdávání a zejména "rudé pivoňce" Junko bych se neodvážil pro její přísný vzhled v ničem odporovat;)).

plagát

Inugamike no ičizoku (1976) 

Vynikající mysteriózní krimi, Ichikawův žánrový rozptyl je neuvěřitelný, co vždy zůstává, je vysoká kvalita zpracovávané látky a dokonalá filmařina. Děj je relativně komplikovaný, přesto však velmi přehledný, s důkladným rozkrytím na konci. Zajímavé je, že v r. 2006 (tedy přesně po 30-ti letech) zpracoval režisér tutéž látku znovu.

plagát

Úvod do antropologie (1966) 

První režisérův snímek pod hlavičkou vlastní produkční společnosti. Typicky nemilosrdný Imamura se tentokráte soustředí na téma a prostředí, kde se musí cítit jako kapr;) ve vodě. Výsledek mi přesto připadá mírně rozpačitý, byť je to dáno spíše tím, jak vysoko sám sobě režisér nasadil laťku svými ranými snímky. Několik motivů je nicméně velice zajímavých, potěší i roztomile absurdní a symbolický závěr, kde nám Imamura sděluje, že byť ví, že nic neví, jedím si je jist...

plagát

Džuhjó no joromeki (1968) 

Nakolik je sex nutným předpokladem pro fungující vztah? Je platonický vztah vůbec možný? Takové otázky se, za doprovodu působivé hudby a úchvatných vizuálů (téměř celý snímek se odehrává v horách na sněhu), honí člověku hlavou. Yoshida se opět projevuje jako znalec člověka, vztahů a potvrzuje svou pověst režiséra, snad nejlépe ze všech reflektujícího ženskou duši. Mariko Okada je, jako obvykle, skvělá, s Isaem Kimurou tvoří sehranou a přirozeně působící dvojici. Yoshida, jak už to občas dělává, poskytne na nastolené otázky i odpověď, a to až překvapivě konkrétní a komplexní, se kterou navíc (a to se v mém případě opravdu nestává často) hluboce souhlasím.

plagát

Džóen (1967) 

Yoshidův nenapodobitelný styl spočívá mj. ve velmi "zdravém" pohledu na ženy - mnoho jeho souputníků mělo sklony k feminismu apod., snímků o ženách a ženské roli se točilo mnoho, Yoshida však reflektuje ženskou povahu velmi přirozeně a na muže až neuvěřitelně vnímavě, čímž vybočuje i z vysokých standardů, nastavených silnou filmařskou generací, kterou, co do hloubky ponoru do ženského nitra, překonává. Trpce půvabná studie o osudových cyklech života, nemilosrdně pravdivá, zároveň však snově poetická.