Úvod do antropologie

Délka to zabíjí. Jinak je to velmi výživné a v mnoha ohledech nečekaně zábavné. (21.05.2017)

Ďalší Imamurov film, ktorý stojí na dobrej myšlienke aj precíznej réžií ale významovo ide mimo mňa. Pre mňa The Pornographers predstavujú roztrieštený film v rámci dvoch paralelných dejových línií. Jedna, ktorá sa týka pornografie je invenčná a zaujímavá aj v rámci doby v ktorej sa príbeh odohráva. Práve táto línia mohla byť zaujímavejšia a možno údernejšia. Pretože druhá línia sa zameriava na rodinu a jej fungovanie. To sa rovnako javí zaujímavé ale problém nastáva, keď majú tieto dve koexistovať. Hoci tam vidíme určitú kauzálnosť, pôsobí to zbytočne nevyrovnane. A pre mňa aj neuchopiteľne. Posledných cca 15 minút potom pôsobí ako z iného filmu a z úplne inými postavami, než aké sme sledovali vyše dve hodiny, a to pôsobí mätúco tiež. Mám pocit, že menej je niekedy viac a rozpoltený hrdina plávajúci do svojho šialenstva je tiež tak trochu konštrukt, ktorý tomu až tak nežeriem. Na Imamurove pomery som čakal niečo lepšie. (09.04.2020)

Snímek tohoto novovlnného režiséra studia Šóčiku zachycuje život pana Ogaty, člověka natačejícího pornografické filmy. Imamura se vždy zabývá instinkty a erotičností, ale žádné odvážné scény v tomto filmu nenajdeme; je pojat téměř dokumentaristicky (Imamura později točil i dokumenty), na druhé straně se i tady režisér zabývá hlavně nitrem svých hrdinů. V jeho filmech se často vyskytují zvířata fungující jako určitý symbol (poprvé prasata ve filmu Pigs and Battleships); zde se skrze kapra, který je pro přítelkyni hlavního hrdiny reinkarnací zesnulého manžela, znázorňují nuance v atmosféře i pocitech a mentálních stavech hrdinů. K tématu pornografie se přistupuje z různých stran: Ogata to částtečně vnímá jako službu společnosti, zároveň to on i jeho partnerka berou pragmaticky (peníze pro děti...); v očích policie a dalších jde o nemorální záležitost. Pro Ogatu se však posléze jeho činnost stává spíše posedlostí... (19.03.2008)

První režisérův snímek pod hlavičkou vlastní produkční společnosti. Typicky nemilosrdný Imamura se tentokráte soustředí na téma a prostředí, kde se musí cítit jako kapr;) ve vodě. Výsledek mi přesto připadá mírně rozpačitý, byť je to dáno spíše tím, jak vysoko sám sobě režisér nasadil laťku svými ranými snímky. Několik motivů je nicméně velice zajímavých, potěší i roztomile absurdní a symbolický závěr, kde nám Imamura sděluje, že byť ví, že nic neví, jedím si je jist... (02.08.2009)

Kapr klidně si plovoucí v akváriu a lidé neklidně se hemžící ve sklepích, nočních klubech, kancelářích, ložnicích, kuchyních, automobilech atd. - tedy v ekvivalentech akvarijního světa, jehož skleněný rámec znemožňuje svobodný pohyb, ačkoli je dokonale průhledný. V několika vtipných momentech se díky důmyslnému postavení kamery hmota akvária s lidským světem dokonce metaforicky prolne. Ryba náhle proplouvá mezi lidmi, zatímco jejich hlasy jsou unášeny "vodní" ozvěnou... Pro Imamuru velmi typická situace, jejímž prostřednictvím elegantně poměřuje existenci zvířete s osudy i charaktery lidských hrdinů. Lapení postav do uzavřených, pevně ohraničených prostorů a dějišť, mapovaných dlouhým ohniskem vědeckého odstupu, které umožňuje objektivní zachycení pozorovaných jevů z nejlepší možné pozice, zdůrazňuje roli kontextu, ve kterém se lidské bytosti pohybují, a který utváří jejich hodnoty, sociální cítění, sexualitu, zkrátka chápání světa i povahu. Každý z těchto prostorů je možné vnímat jako svébytnou, pečlivě vybranou a naaranžovanou miniaturizaci světa, zobecnění jeho celistvosti na konkrétní příklad; detail, který je nahlížen skrze pomyslné zvětšovací sklo či mikroskop vzrušeného pozorovatele-voyeura. Snad právě proto se v celém filmu vyskytuje minimum detailních záběrů. Byly by zkrátka nadbytečné. Imamura - pokusím-li se charakterizovat jeho "pracovní" postup - jako by v tichosti (avšak se zvrácenou rozkoší, která nevylučuje nadhled v surovosti a surovost v nadhledu) pozoroval smečku nic netušící zvěře odsouzené k brzkému vyhynutí, kterou je tímto spikleneckým a krutě obnažujícím pohledem třeba zachránit a vypreparovat pro budoucí generace. Objektiv kamery tak v jeho svébytné poetice nemá pouze dokumentující charakter, ale je pevně napojen na spasitelské ideály romantismu. Což ostatně dokazují aktivity ústředního hrdiny, zapáleného producenta pornografie – výsostného tvůrce a šiřitele obrazů slastné smrti. (16.04.2011)