stub

Může mi někdo vysvětlit souvislost mezi Kazuem Harou a zdejším obrázkem (film s Jaredem Letem a Lindsay Lohan, určitě velká pecka, lol)? To zůstavá rozum stát...no nic. Pokud jde o dokument, Hara je tentokrát velmi osobní - sleduje osudy vlastní expartnerky (se kterou zplodil i potomka) v bouřlivých 70. letech. Ta se, v duchu doby, vrhá do homosexuálních či mezirasových vztahů (černý americký voják se ukáže jako obzvláště dobrá partie - chce se cynicky poznamenat: "Kdo by to byl čekal?"). Proběhnuvší sexuální i ideologická revoluce mladé Japonce očividně dosti dezorientovala - nemám ani tak na mysli politickou radikálnost levicových kruhů, jako spíš jejich extrémní postoje vůči pojetí rodiny (tedy osobní rovina) apod. - tudíž o zajímavé situace není nouze. Dočkáme se velmi silných osobních momentů - Kazuo Hara pláče, jeho "ex" rodí (zaplaťbůh, že rozrušený Hara špatně zaostřil;)), okinawské štětky vypráví své životní příběhy a ještě mnohem víc...

Jiné téma, ale podobná váhová kategorie jako Hogs & Warships. V kontrastu s tím, jak hutný a tvrdý dokáže být režisér ve svých "vážných" snímcích, jsou jeho odlehčenější frašky neuvěřitelně osvěžující a zábavné. Myslím, že se filmem inspirovala některá dílka s podobnou tématikou (nedávno třeba The Ladykillers bří Coenů), narozdíl od nich však Imamura se svými postavami nesympatizuje a zůstává zcela neutrální (nemá tedy, narozdíl od jiných, sklony jakkoli nepřirozeně "znásilňovat" děj). Herecky celá sestava funguje výborně - skvělí jsou Ko Nishimira či Taiji Tonoyama, tradičně dobrý je také velký komediální talent Hiroyuki Nagato (mj. hlavní role ve zmíněných Pigs & Battleships).

Harův první dokument se zabývá osudy lidí stižených mozkovou obrnou a disponuje obrovskou výpovědní silou. Pozornému divákovi muselo být již tehdy jasné, s jak výjimečným dokumentaristou má co do činění. Některé momenty jsou silné až člověka mrazí, některé scény by se většina filmařů neodvážila zařadit. Neměl bych, ale přesto prozradím, že žádná katarze na konci se nekoná a když hlavní aktér na závěr s odzbrojující upřímností hodnotí své pocity z dokumentu a zamýšlí se nad reálnými perspektivami, jen naprostý balvan nepodlehne záchvatu empatie...a jen úplný idiot si neuvědomí, co v životě je a není důležité.

Taková jemná masáž duše. Dílko je veskrze pozitivistické a lidumilně pojaté, zcela souhlasit mohu se Shadwellovým tvrzením, že "...začleňuje vyčleněné a směřuje k (sociální) rovnosti...". Scénář napsal Akira Kurosawa a jeho rukopis je docela patrný - jako mnoho jeho souputníků má sklony k určitému rovnostářství (byť k radikální levicovosti jiných má poměrně daleko), jako vždy se však vyhýbá banalizované prezentaci "hodní chudí vs. zlí bohatí". Jde o malebnou utopii, která dává ochutnat, jak neuvěřitelně málo by stačilo, aby bylo na světě lépe (a neobtěžuje se zbytečně vysvětlovat, proč to tak ve skutečnosti není a nebude). Prostředí, sestávající ze dvou základních prvků, jimiž jsou hory a déšť, připomíná člověku jeho nepatrnost a umocňuje pocity sounáležitosti. Btw předpokládám, že tento snímek inspiroval Yojiho Yamadu k natočení jeho samurajské "trilogie" (byť se v této souvislosti uvádí spíše Ronin-Gai Kazua Kurokiho). Roli lorda Shigeakiho ztvárnil Shiro Mifune, syn legendárního otce. Obecně podobně idylickým filmům příliš neholduji, ale toto je doslova filmová poezie a ani na vteřinu jsem nezvažoval jiné hodnocení...

Jednoduchý, ale výživný příběh o propuštěném gangsterovi, který, ve zkratce řečeno, volí mezi pokračováním stávajícího způsobu života a ženou (Masumurova dvorní herečka Ayako Wakao). Jak si vybere a bude-li mu to k něčemu, je otazník, který se průběžně vine celým dějem. Hlavní "hrdina" Asahina v podání Yukia Mishimy není žádný vzor yakuzy, spíš trochu trouba, který měl tu smůlu, že se narodil do špatného prostředí. Příjemná a celkem i obsažná oddechovka, dekorovaná fenomenálním Takashim Shimurou v roli Asahinova strýce a pěstouna.

Kazuo Hara se poprvé vydává do neznámých vod fikce a byť jeho dokumentaristický styl bije do očí, snímek se nezakládá na skutečnosti. Je rozdělený na čtyři segmenty, podle stávajících partnerů (+ epilog) - původního manžela, učitele ze školy, kam po nehodě (drobné, ale ve výsledku, hlavně z psychického hlediska, fatální) na gymnastických závodech odešla učit, svého bývalého studenta a stárnoucího gangstera (výtečný Isao Natsuyagi). Do každé ze čtyř částí obsadil Kazuo Hara jinou herečku, podle všeho proto, aby zdůraznil, jak ji vnímají jednotliví partneři - např. ve třetí části (kde ji zahrála Kumija Kim, která, bohužel, v r.2004 zemřela) působí starší (z perspektivy mladšího muže), než v části čtvrté (z perspektivy starého yakuzy). Dílko se odehrává v úseku ca 10-ti let, a to na pozadí bouřlivých sedmdesátých let. Chika není postavou, se kterou by si člověk vyměnil úděl; její volný pád je ztvárněn velmi realisticky a uvěřitelně, žádná okázalá, trucovitá sebedestrukce, zkrátka jen neschopnost smířit se s nenaplněnými cíli a pomalá rezignace na vlastní osud. Krásná, přitom nepřikrášlená, ukázka smutného lidského údělu, bez jediné křečovité konstrukce...

Příjemná, nenáročná záležitost od Seijuna Suzukiho. Zmiňovat originalitu a jedinečnou stylizaci je téměř zbytečné, žádný podobný yakuza film patrně neexistuje (něco podobného se nicméně dá říci snad o všech Suzukiho snímcích). Taiji Tonoyama je jako boss neodolatelně cynický, při některých scénách je skoro patrné, že má již upito. Vynikající najazzlý soundtrack, skvělá práce se světlem a barevnými schématy, magicky se měnící atmosféra...hodně silné ***.

Jedna ze známých a uznávaných věcí Kojiho Wakamatsua (a jeho souputníka - ultralevicového Masaa Adachiho, který napsal scénář). V určitých ohledech jsou tyto snímky s exploatačními tématy předchůdci následné japonské éry goreových filmů - stále však dominuje obsah a explicitnost není přílišná. U mě ovšem obecně platí, že preferuji jinou podmnožinu režisérovy tvorby (syrová pojednání o sociální izolaci, atomizované, vyprázdněné společnosti či outsiderech všeho druhu...), což se mi opět porvrdilo. Na druhou stranu, freudovské téma návratu do dělohy je zde zpracováno promyšleně a vnímavě, s velkým jemnocitem pro nuance duševně choré mysli.

Veterán z Nové Guiney, anarchista a zarytý odpůrce císaře Hirohita (v jeho očích největšího válečného zločince) Kenzo Okuzaki odkrývá realitu některých válečných událostí. Snímek se věnuje především popravě dvou mužů z jeho oddílu, která proběhla až po ukončení války, tudíž ji lze považovat za vraždu. Okuzaki navštěvuje členy popravčí čety, ve vší slušnosti, avšak s neúprosným tahem na bránu, pokud jde o u vedení reality na pravou míru. V případě ignorance, či úhybných manévrů dotyčného, se nevyhýbá ani fyzické konfrontaci, byť je ochoten na sebe vzápětí zavolat policii apod. Kenzo není postava, se kterou by se člověk snadno ztotožnil (ostatně - "odseděl" si 10 let za vraždu), nelze asi ani říci, že by jeho přístup skýtal jakýkoli patent na pravdu, člověk chvílemi neví, na čí stranu se přiklonit - navštěvovaní vysloužilci představují pestrou škálu charakterů a je zřetelné, jak různými způsoby se jednotliví aktéři vypořádali s minulostí ap. Přesto jde o naprosto fascinující dokument nemající obdoby, jehož silná výpověď nedává jinou možnost, než *****.

Půvabné, odlehčené dílko, na jehož scénáři se podílela legendární čtveřice čítající Akiru Kurosawu, Masakiho Kobayashiho, Kona Ichikawu a Keisukeho Kinoshitu. Byť nejde o nijak převratnou záležitost (dějově ani formálně), je snímek neuvěřitelně svěží a příjemný svým poselstvím, zpracováním a především půvabně uvolněnou atmosférou. Humor je v dobrém slova smyslu lidový a laskavý, nikdy křečovitý či samoúčelný. Ozdobou je skoro 70-tiletý Bunta Sugawara v roli nejmocnějšího yakuzy ve městě:)