stub

Poctivá chambara s propracovaným dějem, odehrávající se v období pozdního šógunátu. Obyvatelé pevnosti Ezo, vedeni starým Jirozaemonem a jeho impulsivním synem, unesou dceru ruského šlechtice a požadují výměnou zbraně, které zaplatili, ale (prý) nedostali. Vysoce postavený šógunátní vazal v podání Tatsuyi Nakadaie (bohužel se objeví jen na chviličku) má však s oběma stranami vlastní plány, Ezo je navíc bohaté na zlatý prach. A tak vysílá Usu Shinbeie (Rentaro Mikuni) v čele družiny několika rváčů a zlodějů, aby jeho plány naplnil...

Multižánrová libůstka zuřivě poskakující od dokumentárního stylu přes grotesku až k čistému surrealismu. Po "formální stránce" nemám co vytknout, nespoutaná energie z filmu doslova čiší a boří veškeré hranice. V mých očích však dílo zlehka sráží Oshimův přílišný radikalismus, který ho, podle mě, nutí některé aspekty opomíjet a jiné naopak přeceňovat.

Jednoduché, s lehkostí podávané, snadno stravitelné, přesto obsažné. Dostaly-li ode mě Masumurovy Kuchizuke *****, nemohu nejspíš jinak ani zde... Pikantní je, že autor předlohy Shintaro Ishihara (který si ve filmu, spolu se svým bratrem, i zahrál) se v r. 99 stal starostou Tokya.

Na první pohled rozpoznatelný režisérův styl zde opět vyniká velmi sofistikovaným citovým "poždímáváním" diváka, při kterém z člověka postupně opadávají veškeré předsudky a postoje vůči jednotlivým aktérům a jejich činům a zůstává jen vědomí toho mála, co je nakonec vždy opravdu důležité. Samozřejmostí je u Yamady oku lahodící, malebná vizuální stránka, decentní situační humor, přesně nadávkované množství emocí a, což je jeho specialitou, silné téma podávané bez jakéhokoli pseudointelektuálního balastu.

Lidi, co máte pořád s tou Onibabou? No tak dobře, dvě ženy žijí samy a z určitých (v obou případech zcela odlišných) důvodů zabíjejí samuraje, ale tím veškerá podobnost končí - je to jako tvrdit, že Ája a Maxipes Fík je totéž, co Káťa a Škubánek. Jednak - v Onibabě se žádné nadpřirozeno nevyskytuje, snad by se dalo hovořit, řekněme, o určité míře mystična, zatímco Kuroneko je kaidan (byť trošku netradiční), kde je nadpřirozeno nedílnou filmovou skutečností (ostatně, v prvním snímku jde o ženy "z masa a kostí", ve druhém o duchy). Druhak - Onibaba nemá co do činění s pomstou, matka s dcerou zkrátka zabíjejí a obírají zběhlé samuraje, jelikož je to pohodlnější a účinnější, než jiné zdroje obživy, oproti tomu v Kuroneku je hnací silou čistá pomsta (jinými slovy - v jednom snímku vystupují ony ženy jako "pachatelé", ve druhém jako oběti). Onibaba stojí do značné míry na zcela izolovaném prostředí, Kuroneko nikoliv. Onibaba je typická účastí pouhých čtyř herců (+ něco málo komparsu), Kuroneko disponuje standardním hereckým ansámblem. Zatímco atmosféra Onibaby by se dala asi nejlépe shrnout pod pojem "naturalismus", výstižnější pojem pro Černou kočku by byl "mystika" a takto by se dalo pokračovat dál a dál. Jsem tedy v opozici oproti většinovému názoru a v mé optice nemají ona dvě dílka, kromě režiséra a třech herců (Otowa, Sato, Tonoyama), příliš společného.

Velmi neobvyklý Nakagawa, který dělal především klasické kaidany, v tomto případě však vyměnil duchy za upíry. Základním stavebním kamenem je stylizace, z dnešního pohledu sice již značně vousatá, stále však funkční a půvabná (samozřejmě vycházím z toho, že člověk podobný snímek sleduje s určitou nadsázkou - pokud toho někdo není schopen, ať si hodnocení rovnou nahradí odpadem). Je až fascinující, jak se Shigeru Amachi pro roli (poněkud netradičního) upíra hodí...

Extrémně poťouchlý a zuřivě experimentující Oshima - asi jediný jeho srovnatelně divný film (přičemž se musí nechat, že snad nikdy nic konformního nenatočil) je 3 Ressurrected Drunkards. Důležitým tématem je (nikoli kritická) relativizace vztahů, a to včetně vztahu jednotlivce a celku(!) a snad i místa a doby(!!). Pomocí odkazů na čas v různých částech světa (připomínajících zběsilé dění r.68), či zmíněných aluzí, citátů a různých narážek, se daří navodit vědomí uhánějícího světa a nicotnosti věcí zdánlivě podstatných (a vice versa) a navíc jej zasadit do dobového kontextu. Luxusní je scéna, ve které Oshimova herecká garda debatuje sexualitu, kde Fumio Watanabe je za Fumia Watanabeho, Rokko Toura za Rokka Touru atd.

Stylizovaný Masumura v poněkud jiné poloze, než na kterou jsme zvyklí. Metafora s pavoukem je výživná, z určitých cest již není návratu. Snímek nedosahuje působivosti režisérových skvostů typu Red Angel, Kisses, či Black Test Car, přesto, byť těsně, u mne obhájil ****. Ayako Wakao drží svůj vysoký standard, vtipný je Kei Sato jako bohatý samuraj-suverén. Časem snad připojím srovnání s jinými zfilmovanými verzemi.

Snímek jak univerzálně platný, tak zároveň i bytostně japonský. Oproti např. Nobi je dílo méně naturalistické, zato však obsahově komplexnější, vícevrstevné a méně "tělesné" (což není typické ani pro japonskou tvorbu, ani pro válečné filmy jako takové...a právě proto se mi to líbí).

Velmi subjektivní pohled Nagisy Oshimy na japonskou kinematografii. Jména jako Ozu, Mizoguchi či Kurosawa se objeví sporadicky, jména jako Naruse, Shimizu, či Kobayashi snad vůbec ne. Dá se říci, že tento dokument mě definitivně přiměl pochopit, že (byť nezpochybňuji kvalitu některých jeho děl) Oshima je egomaniak, který pevně věří, že právě on je tou nejdůležitější postavou japonské kinematografie (dokonce i když dělal rozhovor s Kurosawou, který jsem kdysi viděl, měl sklony v něm chvílemi mluvit o sobě;)). To se projeví např. i tak (zdůrazňuji ovšem, že zrovna tento postup mi nikterak nevadí), že zatímco začátek a konec jsou odvyprávěny ve třetí osobě, ve střední části (o nové vlně) přejde režisér k vypravění v osobě první a zabývá se (což už mi docela vadí) především vlastní tvorbou. Nemůžu říct, že bych dokument nesledoval se zaujetím, ale název 100 Years of Japanese Cinema je vzhledem k obsahu značně neobjektivní a nabubřelý (to myslím smrtelně vážně - kdyby se snímek jmenoval např. 50 Years of Nagisa Oshima, dal bych mu klidně o nějakou tu hvězdu víc...)