chamonix

Studují 10. třídu a zanedlouho mají maturovat. Dnes ještě plánují svoji budoucnost, jeden chce být agronomem, další chtějí studovat mat-fyz či být koncertním umělcem. Jenže je červen 1941, jejich plány boří německý útok a přátelé a spolužáci rukují. Nejprve nafasovali jen lopaty a příštích pár měsíců kopali záložní obranná postavení, nakonec se však dočkali i nasazení na frontě. Jen málo z nich došlo až do Berlína.

49/120 a 567 – čísla, jež objasní závěr filmu natočeného podle skutečných událostí.
V červenci 1988 se během diktatury generála Pinocheta ve věznici města Santiago nacházelo více než 2 000 trestanců, mezi nimi 120 souzených či odsouzených v politických procesech. Někteří z nich byli členy Frente Patriótico Manuel Rodríguez, kterým hrozil trest smrti. Celé měsíce sto dvacet odpůrců režimu protestovalo hladovkami, aby je jako politické vězně drželi odděleně od kriminálních zločinců ve vlastním křídle a 11. července nakonec slavili malé vítězství, když je vedení věznice všechny stěhuje do bloku 7 a 8. Zde hodlají uskutečnit nebezpečný plán útěku. Plán, jenž v mnohém připomíná legendární útěk zajatců z německého Stalag Luft III během 2. světové války, ale který právě tento útěk v mnohém překonal. Složitostí přírodních podmínek, atmosférou neustále hrozící popravy a hlavně konečnou úspěšností.

Německo je pro imigranty báječné místo pro život. Pořádkumilovní domorodci od pondělí do pátku od osmi do pěti makají, zatímco po večerech a o víkendu chtějí vydělané peníze utrácet a užívat si. Tehdy začínají makat Arabové, Turci, Albánci či Bosňáci s širokou nabídkou přírodních i syntetických drog. Se svědomím i islámem si narkobyznys srovnají, zato nedochvilnost při placení netolerují. Ani od konzumentů, ani mezi sebou. A když jeden dealer visí druhému za 20 kilogramů bílého prášku a ani po několika upomínkách se nemá k úhradě dluhu, tehdy následuje trest. Obvykle kulka mezi oči.
K popravě došlo ve svatebním salonu, kam doprovázel snoubenec svou snoubenku, která si zde chtěla vybrat šaty. Po mrtvém Mehdim by pes neštěkl, ale druhá mrtvola byla, jak se ukázalo, dcerou Valída Šukrího a ten se chce pomstít. Je to sice bývalý odborář, ale už jsou to roky, co nebojuje v Libyi s korupcí, dávno se z jeho klanu stala mafiánská rodina, která krade v Benghází státní ropu. A proto může nabídnout 50 000 eur za vrahovu hlavu. Sám je toho času v německém kriminále, proto ví, na koho se obrátit. Jeho spoluvězni z cely, bývalému policajtovi z protidrogového oddílu Erichu Kesselovi, který kdysi nakonec sám drogám propadl, za pár dní končí trest a jako trestaný policista to bude mít na svobodě těžké. Takové peníze se mu budou hodit!

Marta Colombi je šéfová bezpečnosti ve společnosti obchodující s drahými kameny. Vlastně byla, dnes dostala od nového majitele padáka. Starý pán zemřel a jeho dědic ženami opovrhuje, ty jsou vhodné tak do postele, maximálně za sekretářku. Marta si však, než odevzdá služební klíče, ještě odbyde poslední úkol. Nazítří má letět s kufříkem plným briliantů do Dubaje a aby si ušetřila čas, kameny si bere s sebou domů. Jenže v noci ji ve vile, kde je v tu chvíli i její milenec, o kterém moc lidí neví, a dcera, jež si s ní příliš nerozumí, přepadne maskovaný muž.

V předvečer Nového roku se u Jurika v bytě objevila ve dveřích žena, kterou snad celý život miluje. Tajně a jen platonicky, neboť si kdysi vzala jeho nejlepšího kamaráda Tolika. Jenže dnes od něj odešla! Tolja má milenku a rozvod se ženou, o níž beztak dávno ztratil zájem, plánoval už dávno. Ale je rozdíl někoho nechat, či být sám tím, kdo byl opuštěn. A tak zatímco ještě odpoledne cvrlikal po telefonu s mladou Věrou a sliboval jí svatbu a společný život, teď kvůli uražené ješitnosti na vše zapomněl a spěchá k Jurikovi, aby si s sebou znovu odvedl domů právoplatnou manželku.

Dr. Pierfrancesco Mai (Diego Abatantuono) pracoval celý život coby špičkový lékař po celém světě. Dnes, kdy je mu 65 let, dělá lékařskou pohotovost a dojíždí ve svém městě za pacienty na zavolání. Rozhodně se o něm nedá říci, že by k nemocným překypoval empatií, koneckonců je – především z toho množství jídla a alkoholu – plný neduhů. I tuto noc zatím přežívá jen dík permanentní nasranosti, velké večeři a krabičkám s jídlem, které si ještě z restaurace vzal s sebou. Když se srazil s cyklokurýrem, naštěstí to ani jeden neodnesl, jen se mu ozvala stará bolest. Chtěl si dát injekci, ale pro svou tloušťku si už ani na zadek nedosáhne, a tak poprosil kurýra, ať mu ji píchne on. Tohle samozřejmě nikdy nedělal, ale co se na tom dá zkazit? Vše, bohužel. Poslíček mu napíchl nerv a doktor teď nohou nedokáže ani pohnout. A v této situaci vidí jediné řešení – Mario bude dnes v noci jezdit s ním a k pacientům bude chodit místo něj. Když lidi uvidí na krku stetoskop, tak potom s kamerou na telefonu, internetem a sluchátkem v uchu – děj se vůle boží...

Jaro 1918. Tarakanov, který dělal správce princi Tichvinskému, ukradl po šlechticově útěku z opuštěného panství sbírku obrazů a soch. Měl dva pomocníky a teď jedou všichni tři s uloupeným bohatstvím na jih. Připojili se k cirkusu, s kočující společností se chtějí dostat nepozorovaně k moři a pak do zahraničí. Jenže je jim už na stopě čekista Makar Ovčinnikov (Oleg Tabakov)...

30. říjen 1941, němečtí fašisté zahájili útok na Sevastopol. Z rozkazu velitele generála von Mansteina: „Sevastopol je jen slabá pevnost, přikazuji dobýt z chodu rychlým útokem!“
250 dní nakonec trvala obrana „slabého“ města, zatímco boje polykaly další a další německé jednotky, pro něž to měla být původně pouhá válečná epizoda. Na začátku roku 1942 proto hitlerovské velení rozhodlo o použití 800 mm super těžkého železničního kanónu, který sami pojmenovali Dora. Každý výstřel jeho pětitunového náboje dokáže srovnat se zemí celo jednu městskou čtvrť a sovětské velení potřebuje informace: v první řadě, kde se toto dělo nachází! To je zpravodajský úkol pro partyzány. Ze Sevastopolu musejí nicméně vyslat také rozvědčíka, aby jim tento rozkaz předal, protože partyzánský oddíl v těžkých bojích v zimních horách ztratil rádiové spojení.

Sovětská vláda ihned po revoluci kladla velký důraz na růst gramotnosti a povznesení kulturního života obyvatel, proto byly součástí Rudé armády i kulturně-propagandistické jednotky: tiskárny, putovní divadla nebo jako v tomto případě biograf, který v železničním vagónu spravuje Trofim Gluškov. To, co se mu dnes stalo, ale nečekal. Z nádraží odjel jeho vlak bez něj a jeho vozu. Chtěl se spojit s nadřízeným, jenomže telegraf nefunguje, a tak vymyslel řešení – do vagónu zapřáhl koně. A tak kráčí stepí, když v tom zahlédne koutkem oka pohyb. Má černého pasažéra. Podobně jako on i zdravotnice Káťa ztratila svou jednotku, takže nakonec jedou spolu a spolu je překvapí další bludný vagón – bylo obrovským překvapením, když Trofim po otevření jeho dveří spatřil až po střehu narovnané dělostřelecké náboje.
Ráno je oba probudil nezvyklý hluk – místo šumění pomalé jízdy s unaveným koněm pravidelný klapot kolejí. V noci si je připojil neznámý ešelon. Trofim nevěděl, kdo teď na kolejích vládne, a nedozvěděl se to ani poté, co souprava zastavila – ozbrojenci z dalších vozů nemají na čepicích žádný odznak. A ani jinak nedali znát, na čí straně stojí, pouze si, jakmile se dozvěděli, že Trofim promítá filmy, objednali kinopředstavení. Až když začal připravovat promítačku, odhalil o koho jde. Na jednom z vagónů byl přibit ukřižovaný rudoarmějec. Jakmile se vlak rozjel, posílá Káťu pryč. Má plán a roli v něm hraje sousední vagón plný dělostřeleckých granátů.

Politická i společenská situace v Mongolsku na samém začátku 20. let je složitá. Čína ještě zdaleka neakceptovala v r. 1911 vyhlášenou samostatnost a na expanzi mongolské teokracie až do oblasti Vnitřního Mongolska reagovala vlastním útokem. Po Říjnové revoluci byl mongolský spojenec Rusko natolik oslabený, že Kuomintang dokázal obsadit celou zemi a přinutil dosavadního vládce Bogdgegéna podepsat dokument, jímž se vzdával vlády a země nezávislosti. Jenže dění v sovětském Rusku nakonec ovlivnilo i Mongolsko. I zde sílí komunistické hnutí a na severu se objevila další strana konfliktu, rudé oddíly Damdina Süchbátara. A ještě jeden muž se rozhodl rozehrát v Mongolsku svoji partii. V březnu 1921 sem utekl před tlakem Rudé armády se svými kozáky baron Ungern a nyní odsud plánuje odvetný útok. V této situaci Čeka zajala na Sibiři bílého důstojníka Somova a pod jeho identitou vysílají do Ungernova štábu svého člověka. Prochorov má zjistit plány Šíleného barona, sílu jeho vojska, datum a směr útoku.

Příběh vystavěný na základě skutečných událostí z období po smrti Leonida Brežněva. Pracovníci moskevské milice byli zavoláni k oběšenému muži. Stav, v jakém ho našli, ale rozhodně popíral první vyšetřovací verzi okrskáře hovořící o sebevraždě. Šlo o jakéhosi Rakitina, pracovníka zahraničního obchodu, který se jen o pár hodin dříve snažil dostat na schůzku s americkým novinářem na výstavě zahraniční elektroniky. Tehdy měl s sebou kufr, který se u mrtvoly nenašel.
Ještě ten večer byli vyšetřovatelé zavoláni k dalšímu případu, v hotelu Sovětskaja byla zastřelena tanečnice Kuprijanova. Brzy vyšlo najevo, že baletka byla blízkou přítelkyní první oběti a dokonce měli rychle i střelce – identifikovali ho jako majitele odznaku Mistra sportu, který nalezli už dříve technici vedle oběšeného. Na základě všech faktů kriminalisté spojili obě úmrtí do jednoho případu. Jenže postupně se ukazuje, že nejde o nějaké zabíjení ze žárlivosti či podobnou banalitu. Vyšetřování odhaluje i černý obchod, falšování peněz, korupci prolezlou do nejvyšších pater společnosti a dokonce plán jedné části KGB na rozvrat světového hospodářství a vojenské převraty v zahraničních zemích, které těží nerostné suroviny.

Nebezpeční náboženští fanatici jsou na obou stranách blízkovýchodního konfliktu. A když se objeví kdokoliv s plánem, o němž ostatním sdělí: „Tak to chce Bůh,“ budou ho slepě následovat.
Rabín Meltzer (Assi Dayan) je přesně takový člověk. Tóra je sice nezpochybnitelná, ale jde vysvětlovat tolika způsoby… Jinde by byl nazývaný guru a říkali by, že kolem sebe shromáždil sektu, v izraelské osadě na okupovaném území je však jen „obyčejným“ učitelem ješivy, náboženské školy. Všemu vládne pevnou rukou. Nejen ješivě – a tu nazývá se všemi studenty svojí rodinou – i svým nejbližším. Když onemocněla jeho žena rakovinou, zakázal jí odjet do města na ozařování, protože opuštění osady by byla zrada Izraele, dceru hodlá věnovat za odměnu (provdat) svému oblíbenému studentovi, na armádě si prosadil jednotku jen ze svých žáků. Jenže poté, co se dcera za Pinchase provdat odmítla, zůstává tomuto chasidovi jen náboženství. A po všech těch kázáních jejího otce o jediné a nedělitelné domovině, o ponižování vyvoleného národa a nutnosti boje se mladý uražený muž radikalizuje.

Žukovovi jsou velká rodina: Asja, její tatínek veterinář, maminka novinářka, dva kanárci, kočka Marie-Antoinetta, německý ovčák Fengal, had Konstantin a laboratorní kryska Ňurka. Všichni dohromady si žijí veselý život, který ještě obohatí Asjin kamarád a spolužák, který s nimi bude dočasně bydlet a navrch asi i mluvící papoušek, který je tak sprostý, že se ho majitel musí zbavit, protože už nemá na stále nové pokuty za rušení mravopočestnosti.

Ve třicátých letech ve střední Asii už velké boje konce občanské války dávno skončily, i v malém městečku na jihu Tádžikistánu se bývalí bojovníci učí žít mírovým životem. Někomu to jde hůře jako Viktoru Gusevovi jmenovanému do vedení městského sovětu, jiným jako Izzatu Karimovovi lépe. Ten se vrací zpátky domů s čerstvým diplomem vystudovaného pedagoga a potkává svého spolubojovníka unaveného civilním klidem, který však poslední dobou narušují diverze – přerušované telefonní spojení, přeřezávané telegrafní vedení, dnes byl dokonce zavražděn milicionář!
Je zřejmé, že místní basmači zvedají opět hlavy, protože čekají nájezd přes hranice, Viktor s Izzatem mají k sobě už jen maximálně osm pomocníků, zato ale nejméně šest z nich jsou spolehliví ostřílení soudruzi, bývalí krasnoarmějci. Stále si však kladou otázku – proč opět basmači útočí? Dnes, když je už vše rozhodnuto? Nevědí, že se bílý plukovník za hranicemi dozvěděl o emírově zlatě, které před útěkem ukryl v mešitě. A které chce získat, děj se, co děj, život v cizině je zatraceně nákladný.

Emilio (Emilio Disi) a Guillermo (Guillermo Francella) jsou ubožáci. Práce na prd, věčně bez peněz, zato zabouchnutí do dvou koček z klubu, v němž akorát vynášejí odpadky. Když zaslechli, že se holky chystají strávit příštích pár dní v Mar del Plata, vyrazili za nimi. O těch pár peněz, které si přivezli, přišli hned během první návštěvy kasina, a tak si musejí najít práci. I kdyby to měl být plážový plavčík, třebaže neumějí plavat. I kdyby to měl být motokrosový závodník nebo lovec žraloků, třebaže na motorce ani rybářské stoličce nikdy neseděli. Ale co neuděláš pro lásku!

Čtyři muži Brigady Z mají doprovázet náklaďák s jaderným palivem pro atomovou elektrárnu. Padouši, kteří jim chtějí uran sebrat, jsou perfektně technologicky vybavení a mají k ruce bandu vycvičených nindžů. I v důsledku toho, že akce dopadla, jak dopadla, jsou čtyři policisté vysláni do školy nindžů také.

Po skončení občanské války přijíždí bývalý krasnoarmějec Alexej Tolmačov do Oděsy, aby pokračoval ve studiích na zdejší univerzitě. V této době zločin kvete jako snad nikdy dřív a i když v samotném městě otevřené boje vidět dávno nejsou, je zde stále zalezlých také ještě dost nepřátel nové moci. Místní čekisté mají plné ruce práce, ale už jsou mezi galérkou i těmi druhými známi jak falešná pětka a náčelník městského oddělení ví, že potřebují posily.
Nový student je během přijímacích procedur na fakultě vyzván i do jednoho kabinetu, kde s ním pohovoří představitel ČK. Alexej je politicky prověřený a zocelený boji v Rudé armádě, takže si mohou promluvit přímo. Čekista mu nastíní situaci a rovnou požádá o spolupráci. Jeho úkolem by bylo infiltrovat bělogvardějské podzemí. Prosákly totiž informace, že existuje plán na sjednocení jednotlivých antisovětských skupin – monarchistů, ukrajinských nacionalistů, bývalých machnovců – a jejich společné ozbrojené vystoupení koordinované s intervencí emigrantské armády.

Na celosvazovou kulinářskou soutěž přijela do hlavního města i trojice kuchařů z Jerevanu. Soutěž sestává ze tří soutěžních kol a jednotlivé chody bude postupně připravovat každý z nich. V Moskvě žije i jejich neteř, a tak, když už tu jsou, ji jdou ještě před začátkem soutěže navštívit. A děvče našli v hrozném stavu, trápí se kvůli lásce. Správný Armén vždy a za každých okolností své rodině pomáhá, a tak začali řešit i problémy mladé příbuzné. Nicméně koncentrovat se na dva úkoly nelze, proto během soutěže jednou překoření z nesoustředěnosti polévku, jindy nestihnou uvařit včas a domů jedou bez medaile. Ale to vše můžou hodit za hlavu, protože profesionální čest neztratili, časový limit sice nestihli, ale ostatním kuchařům to, co uvařili, chutnalo. A to ještě mnohem důležitější, Natašu (Jevgenija Simonova), vyřešit zvládli, protože už je zase šťastná.

Přímořský kraj, rok 1922. Do okupovaného Vladivostoku připlul další náklad zbraní a bolševikům nezůstal utajen plán jeho další cesty. Interventi chtějí vše přepravit k bílým vojskům po železnici. V bolševickém štábu byl vypracován plán k získání zbraní – přepadnout přímo ešelon, a partyzánům v tajze se nakonec podařilo obsadit vlak skoro bez výstřelu. Teď je potřeba získanými puškami vyzbrojit oddíly, které se soustřeďují k útoku na Žukovku, nicméně přeprava cenného nákladu k nim nebude tak snadná. V cestě stojí hory, v patách mají pronásledovatele a navíc, zdá se, se kolem oddílu (a možná přímo v něm) pohybuje nepřátelský špión.

V průběhu těžkých protipartyzánských bojů Angličané shazují letecky zásoby, ale na padácích kontejnery nikdy nepřistanou přesně tam, kde jsou očekávány. Proto se k jednomu dostává sovětský oddíl, který zde operuje nezávisle na polském odboji, dříve než jednotka Armii Krajowej. Poláci přicházejí na zámek, kde u otevřených beden sedí Rusové a vyžadují jejich vydání. Ti to sice odmítají, ale nabízejí – teď když jsou obklíčeni všichni na jednom místě – podělit se o zásoby a spojit skupiny, aby mohli spolu soustředěným úderem prorazit. Běžní partyzáni jsou pro, ale jejich velitel, předválečný důstojník, kategoricky odmítá. Nenávidí všechno ruské víc než fašisty. A když se posléze Sověti pokusili nenápadně opustit ruiny, dokonce na ně Němce sám upozornil.